ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.828.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 828/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 7. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný T. C. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 1 To 14/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 10/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný T. C., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, č. j. 40 T 10/2017-336, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [správně podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 To 14/2018-370, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově uznal obviněného vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což mu podle §185 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [správně podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] zařadil do věznice s ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že dne 11. 5. 2017 přibližně mezi 17:30 až 18:00 hod. v obci H. u B. se zastavil u nezletilé dívky ve věku 8 let, procházející se se psem, slezl z kola a v úmyslu na ní provést pohlavní styk pod záminkou, že hledá potůček, s ní navázal rozhovor. Následně ji, aniž tušila jeho skutečný úmysl, chytil za ruku, vedl ji směrem k potůčku, přičemž při cestě se mu nezletilá snažila svoji ruku vyvléknout, což se jí nepodařilo. Obviněný ji zavedl do blízkého keře, kde se za účelem svého sexuálního uspokojení obnažil a vyzval ji, aby mu provedla orální sex, a když toto nezletilá odmítla, oběma rukama ji objal tak, že svoje ruce překřížil přes její prsa, čímž jí krátce znemožnil z místa odejít, sahal jí přes oděv na přirození a po uvolnění sevření ji líbal až do chvíle, kdy se nezletilé podařilo z křoví odejít.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jednání, kterého se dopustil, nelze kvalifikovat jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale nanejvýš jako zločin pohlavní zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyl naplněn znak násilí, donucení a zneužití bezbrannosti. Obviněný zdůraznil, že u poškozené nepřekonával jakýkoliv odpor. Kromě toho nenaplnil ani subjektivní stránku tohoto zločinu, neboť v žádném okamžiku nechtěl svého cíle dosáhnout za použití násilí, neměl v úmyslu žádnou osobu k pohlavnímu styku donutit. Během samotného skutku nevnímal uváděný odpor poškozené a v okamžiku, kdy odpor projevila takovým způsobem, že mu byl zřejmý, tak svého jednání zanechal. Do té doby měl za to, že poškozená s jeho jednáním souhlasí. V případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že znak násilí byl naplněn, pak se jedná o negativní skutkový omyl podle §18 tr. zákoníku. K výši trestu obviněný namítl, že je nepřiměřeně přísný, neboť s ohledem na okolnosti případu by přicházela v úvahu aplikace §58 tr. zákoníku. Nelze u něj shledat žádné přitěžující okolnosti a naopak v jeho prospěch svědčí polehčující okolnosti, že napomáhal při objasňování své trestné činnosti a před jejím spácháním vedl řádný život.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a sám jej nově uznal vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let, případně aby přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a zdůraznil, že uplatněným dovolacím důvodem nelze napadat proces dokazování jako celek a rozporovat skutková zjištění soudů nižších stupňů. Z toho důvodu lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit pouze část námitek. Pod tento dovolací důvod nespadají námitky proti uloženému trestu odnětí svobody, přičemž by nemohly naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na straně druhé lze s jistou mírou benevolence podřadit pod uplatněný dovolací důvod námitky, kterými obviněný zpochybňuje naplnění objektivní a subjektivní stránky, ačkoli se jimi zčásti dostává do rozporu se skutkovými zjištěními. Z těchto totiž vyplynulo, že obviněný donutil poškozenou násilím ke styku. Znak násilí naplnil obviněný použitím fyzické síly k překonání odporu poškozené, který tato projevila a její nechuť k jednání obviněného mu musela být zřejmá. Nelze přisvědčit ani námitce stran negativního skutkového omylu a absence subjektivní stránky. Oproti tomu se státní zástupce plně neztotožnil s názorem soudů, že by obviněný poškozenou uvedl do stavu bezbrannosti ve smyslu §119 tr. zákoníku. Právní kvalifikace podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byla užita v souladu se zákonem, znak násilí byl soudy zjištěn a správně právně posouzen a není důvod k užití obviněným navrhované právní kvalifikace podle §187 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně a je v zásadě vázán rozsahem dovolacích námitek.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale jako zločin pohlavní zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. K této námitce obviněný dále uvedl, že neměl v úmyslu nikoho násilím donutit k pohlavnímu styku nebo zneužít jeho bezbrannosti a hledal osobu, která by ke styku přistoupila dobrovolně. Podle obviněného nebyla poškozená uvedena do stavu bezbrannosti, nepoužil proti ní žádného násilí a ani to neměl v úmyslu, u poškozené nepřekonával žádný odpor, a pokud poškozená odpor kladla, on o tomto nevěděl, případně jej nevnímal. Tyto námitky jsou s jistou mírou benevolence podřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a to pokud daný čin spáchá na dítěti mladším patnácti let. Trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí pachatel, který vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije. Zásadním rozdílem mezi těmito skutkovými podstatami je tak donucení za použití násilí, pohrůžky násilí či jiné těžké újmy, případně zneužití bezbrannosti. Soudy obou stupňů v tomto případě posoudily jako kvalifikační znak použití násilí, nikoli zneužití bezbrannosti a ačkoli se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poněkud nekoncepčně věnoval i stavu bezbrannosti poškozené, tento znak není obviněnému kladen za vinu a Nejvyšší soud pouze na okraj poznamenává, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu druhého stupně, ze kterých Nejvyšší soud na základě výše uvedeného vychází, znak násilí byl ze strany obviněného naplněn. Obviněný poškozenou chytil za ruku a odvedl ji na odlehlé místo, přičemž poškozená se mu snažila svoji ruku vyvléci, čímž dávala najevo odpor proti jeho jednání. Následně poškozené znemožnil odejít z místa, zatímco ji přes oděv osahával na přirození. Kromě toho vyjádřila poškozená odpor proti jednání obviněného i tím, že odmítla vyhovět jeho požadavku na orální sex. Je zřejmé, že osmileté dítě s ohledem na svůj věk, respekt k dospělému navíc mohutnější postavy, ale i obavě z neznámé situace není schopno klást takový kvalifikovaný odpor, jaký by kladla dospělá osoba, avšak s ohledem na danou situaci poškozená adekvátní odpor kladla, vyjádřila svůj nesouhlas a obviněný jej svým jednáním překonával, byť své jednání modifikoval podle vývoje situace. Byl tak naplněn i znak donucení. Je přitom namístě připomenout, že v obdobných případech nebývá vyžadováno, aby se poškozená osoba agresivně fyzicky bránila, volala o pomoc apod. Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1498/2017). S ohledem na uvedené překonání odporu poškozené pak nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran nenaplnění úmyslu, tedy subjektivní stránky zločinu znásilnění. Úmysl obviněného vykonat na poškozené pohlavní styk byl zcela zřejmý, z jednání poškozené ani nemohl předpokládat její souhlas, naopak nevyhověním jeho požadavkům i dalším chováním dávala najevo svůj zřejmý nesouhlas. Argumentace obviněného pak není s to obstát ani z hlediska toho, že k vylákání poškozené na odlehlé místo použil lsti a nesdělil jí svůj skutečný záměr, což by v případě očekávaného souhlasu jistě učinil. Obviněný přitom byl podle znaleckého posudku MUDr. Libuše Hamplové schopen rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost a mohl své jednání ovládat. Nelze pak přisvědčit ani námitce, že obviněný jednal v negativním skutkovém omylu, neboť jak bylo uvedeno výše, nemohl presumovat souhlas poškozené, když tato kladla adekvátní odpor a obviněný si ho musel být s ohledem na okolnosti vědom.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že za pohlavní styk se podle judikatury považuje jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby (stejného nebo jiného pohlaví). Jde tedy o soulož, pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, např. orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, ale i např. pouhé osahávání ženy na prsou, ohmatávání genitálií muže či ženy a podobně (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1836, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1205/2012 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014). Ve smyslu shora uvedené definice se tedy pohlavním stykem, na nějž dopadá skutková podstata podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, rozumí jakékoli ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, které je méně závažnou formou jednání nežli soulož či jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží.
Obviněný dále namítl, že uložený trest byl nepřiměřeně přísný s ohledem na okolnosti případu, ve věci nebyly žádné přitěžující okolnosti a naopak zde byly okolnosti polehčující. Je namístě uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Rovněž tak se nelze prostřednictvím žádného dovolacího důvodu domáhat aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští a byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody podle §185 odst. 3 tr. zákoníku od pěti do dvanácti let, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud z hlediska dovolacích námitek shledal správným závěr soudu druhého stupně, že obviněný se dopustil jednání uvedeného ve výroku napadeného rozsudku, a toto bylo správně posouzeno jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť násilím donutil nezletilou osmiletou dívku k pohlavnímu styku v jeho širším pojetí, jak je rozvedeno shora. Dovolání obviněného bylo proto jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu