ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.837.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 837/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 8. 2018 o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 14 To 305/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 112/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 3 T 112/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dalšími výroky bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě škody ve výši 3 360 031,18 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. o odkázání poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného a státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 14 To 305/2017 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a o náhradě škody a v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu stanovil povinnost k náhradě škody ve výši 1 572 955 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou obchodní společnost FERALPI-PRAHA, s. r. o., se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zločinu se obviněný podle zjištění Okresního soudu v Pardubicích dopustil v podstatě tím, že jako jediný jednatel společnosti Ferrosit, s. r. o., se sídlem 17. listopadu 237, Pardubice (dále jen „Ferrosit“), uzavřel dne 3. 11. 2010 se společností FERALPI-PRAHA, s. r. o., se sídlem Kralupy nad Vltavou, V Pískovně 2056 (dále jen „FERALPI-PRAHA“), kupní smlouvu, na základě které společnost Ferrosit odebrala od společnosti FERALPI-PRAHA hutní materiál v celkové kupní ceně 3 360 031,18 Kč, který byl dodán konečnému odběrateli společnosti FERI, s. r. o., (dále jen „FERI“), která za něj ve dnech 2. 12. 2010 a 9. 12. 2010 zaplatila společnosti Ferrosit kupní cenu v celkové výši 3 827 016 Kč, obviněný však nepoužil tuto částku k úhradě odpovídajících faktur vystavených společností FERALPI-PRAHA s datem splatnosti 8. 12. až 10. 12. 2010, ale k úhradě jiných závazků společnosti Ferrosit, ačkoli věděl, že společnost FERALPI-PRAHA prodala předmětný hutní materiál společnosti Ferrosit s výhradou vlastnictví a společnost Ferrosit nabývá vlastnické právo k prodanému zboží až úplným zaplacením kupní ceny, a tímto jednáním si jako jednatel společnosti Ferrosit neoprávněně přisvojil finanční prostředky, které společnost obdržela za prodané zboží od společnosti FERI, a způsobil tak poškozené společnosti FERALPI-PRAHA škodu ve výši 3 360 031,18 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. K. dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zrekapituloval své odvolací námitky a rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci a namítl, že nebyl naplněn znak svěření cizí věci ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, protože zboží nebylo předáno do faktické moci obviněného ani společnosti Ferrosit. Proto nevznikla a nemohla být uplatněna výhrada vlastnictví a nemohlo dojít ani k její transformaci, tedy k situaci, že by se tato výhrada vztahovala na utrženou kupní cenu. Finanční prostředky zaplacené konečným odběratelem tak nemohly být zpronevěřeny. Sjednaná výhrada vlastnického práva má význam jen tehdy, když poškozená osoba ji sama neučiní nerealizovatelnou. V této souvislosti dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1097/2012, z něhož citoval některé pasáže. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozhodnutí na něj navazující zrušil a aby odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázala na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, konkrétně na usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 552/2017, jímž Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, jimiž byl obviněný obžaloby zproštěn. Zdůraznila, že je třeba respektovat právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v této věci, že po objektivní stránce byly naplněny znaky stíhaného trestného činu zpronevěry včetně znaku svěření cizí věci. Jestliže dovolatel zpochybnil již učiněné přezkumné závěry Nejvyššího soudu vztahující se k naplnění tohoto znaku, přehlédl, že dovolací soud je na podkladě dalšího dovolání v téže věci oprávněn přezkoumávat jen tu část řízení, která následovala po předchozím rozhodnutí o dovolání, jinak by se jednalo o jeho nepřípustnou revizi. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zamítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Obhájci obviněného bylo vyjádření státní zástupkyně zasláno k případné replice, ten však této možnosti ani v dodatečně poskytnuté prodloužené lhůtě nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.), obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Konkrétní uplatněné námitky tudíž uvedenému dovolacímu důvodu svým obsahem odpovídají.
Nejvyšší soud především konstatuje, že v této věci již jednou rozhodl, a to v řízení o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 14 To 336/2016, jímž krajský soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 3 T 112/2016, kterým byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro shora uvedený skutek.
V tomto předchozím rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že po objektivní stránce byly zjištěným jednáním obviněného naplněny znaky skutkové podstaty stíhaného zločinu zpronevěry, včetně znaku svěření cizí věci, neboť na předmět kupní smlouvy – hutní materiál – je nutno nahlížet tak, že se dostal do faktické dispozice obviněného (resp. jím zastupované společnosti Ferrosit). Již ve svém původním rozhodnutí krajský soud uzavřel, že k předání zboží mezi smluvními stranami došlo. Ke zproštění obžaloby došlo v původním řízení z toho důvodu, že krajský soud shledal, že nebyly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu. Z hlediska objektivní stránky činu se Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí dále ztotožnil s tím, že je na místě aplikovat právní režim plynoucí z ustálené judikatury, podle něhož předmětem zpronevěry je též peněžní ekvivalent, který se do dispozice pachatele dostane ve formě plnění od třetí osoby jako úplata za věc, kterou předtím koupil od poškozeného s výhradou vlastnického práva. Konkrétně v daném případě se tyto peněžní prostředky tedy dostaly do dispozice společnosti Ferrosit, tj. fakticky do dispozice obviněného, nestaly se však jeho vlastnictvím ani vlastnictvím společnosti Ferrosit, nýbrž zůstaly ve vlastnictví společnosti FERALPI-PRAHA, jíž měly být dále poukázány.
Právními závěry dovolacího soudu ohledně naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty zločinu zpronevěry byly soudy vázány i v řízení následujícím po zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Jestliže tedy sporná otázka – obviněným namítaná absence znaku svěření cizí věci – byla v tomto trestním řízení již vyřešena, přičemž se jí se stejným výsledkem zabývaly jak odvolací, tak dovolací soud, nemohlo dojít k revizi těchto závěrů soudů. Výjimkou by byla situace, že by v řízení po zrušení původního pravomocného rozhodnutí Nejvyšším soudem došlo k podstatné změně skutkových okolností, což však v posuzovaném případě nenastalo.
Z těchto důvodů je dovolání obviněného, které je v podstatě polemikou s právním názorem dovolacího soudu v této věci již vysloveným, zjevně neopodstatněné.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného dodává, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Obligatorním znakem objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu tedy je, že dojde ke svěření cizí věci pachateli, čímž je třeba rozumět to, že se pachateli dostane faktické moci nad věcí a možnosti s ní disponovat. Za svěřenou cizí věc se považuje i věc (např. zboží), která se dostane do moci pachatele na základě závazkového právního vztahu, např. kupní smlouvy, pokud je sjednána výhrada vlastnického práva jako zajišťovací institut, na jehož základě předaná věc zůstává ve vlastnictví prodávajícího do zaplacení kupní ceny kupujícím.
Výhrada vlastnictví byla v našem právním řádu zakotvena v ustanoveních §601 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále ve zkratce „obč. zák.“), a §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále ve zkratce „obch. zák.“). Podstatou výhrady vlastnictví přitom bylo zajištění ochrany vlastnického práva věřitele jako prodávajícího vůči dlužníku jako kupujícímu pro případ, kdyby dlužník řádně a včas nesplnil svůj závazek zaplatit kupní cenu za zcizenou movitou věc. Vlastnictví k movité věci přešlo na kupujícího až po zaplacení kupní ceny. V oblasti obchodních závazkových vztahů byla výhrada vlastnictví konstruována jako vyvratitelná právní domněnka, jejíž podstatou bylo nabytí vlastnického práva vázaného až na úplné zaplacení kupní ceny. Tento institut soukromého práva je s účinností od 1. 1. 2014 upraven v ustanovení §2132 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž vychází z dřívějšího ustanovení §445 obch. zák. Jak vyplývá z ustanovení §2132 zákona č. 89/2012 Sb., vyhradí-li si prodávající k věci (movité či nemovité) vlastnické právo, má se za to, že se kupující stane jejím vlastníkem teprve úplným zaplacením kupní ceny. Nebezpečí škody na věci však přechází na kupujícího již jejím převzetím.
Judikatura je dlouhodobě konstantní v tom, že svěřenou věcí ve smyslu znaku trestného činu zpronevěry je i peněžní ekvivalent, který se do dispozice pachatele dostane ve formě plnění od třetí osoby jako úplata za věc, kterou předtím koupil od poškozeného s výhradou vlastnického práva. Lze tu poukázat na četnou judikaturu Nejvyššího soudu, například na rozsudek ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001, a dále usnesení ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1365/2003, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1275/2004, ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1522/2008, ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1264/2009, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 443/2014, ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015. V neposlední řadě je třeba připomenout rovněž rozhodnutí publikované pod č. 5/2002-II. Sb. rozh. tr. V uvedených i dalších věcech je popsaný princip uplatněn v podobných případech jako v nyní posuzované kauze.
Vychází z něho také rozhodnutí ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1097/2012, na něž poukázal dovolatel. Jestliže v té věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn znak svěření věci ve smyslu trestného činu zpronevěry, bylo to na základě specifických okolností tehdy řešeného případu, odlišných od okolností zde posuzované věci, které jsou naopak v zásadě typické. Tyto odlišnosti dovolatel přehlédl, ač ze zmíněného rozhodnutí obsáhle citoval.
Ve věci sp. zn. 7 Tdo 1097/2012 se jednalo o dodání věcí na základě smluv o dílo, přičemž se jednalo o zhotovení a dodání různých publikací. Poškozená (dodavatelská) obchodní společnost podle námitky dovolatele jednala v rozporu se svými vlastními obchodními podmínkami, neboť z vlastní iniciativy dodala předmět smlouvy o dílo nikoli obchodní společnosti, za niž jednal obviněný, jakožto objednateli díla, ale přímo třetí osobě, čímž znemožnila realizaci příslušného ustanovení obchodních podmínek o výhradě vlastnictví. Nejvyšší soud tehdy poukázal na to, že žádný ze soudů nevysvětlil, jakým mechanismem byly publikace „odebrány“. V samotných smlouvách o dílo nebylo uvedeno nic o způsobu předání díla objednateli (tj. společnosti obviněného) a bylo nutno vycházet z příslušného ustanovení obchodních podmínek, podle něhož pokud objednatel nepřejímá předmět díla osobně, je zhotovitel povinen odeslat předmět díla objednateli, přičemž místem určení je sklad objednatele. Zjištění soudů však svědčilo o tom, že publikace byly po zhotovení dodány ve skutečnosti přímo třetí osobě. Proti účelu příslušného ustanovení obchodních podmínek postupovala samotná poškozená společnost, která ve skutečnosti vyloučila uplatnění výhrady vlastnictví tím, že dodala dílo po zhotovení přímo smluvnímu partneru objednatele (tj. třetí osobě místo společnosti obviněného). Tím provedla dispozici, která vedla k tomu, že se předmět smlouvy o dílo ocitl mimo dosah sjednané výhrady vlastnického práva. Formálně sjednaná výhrada vlastnictví se tak stala v podstatě bezpředmětnou v důsledku postupu dodavatelské společnosti (tj. poškozené), která tak sama zeslabila své postavení vůči společnosti obviněného jako objednateli tím, že sjednanou výhradu vlastnictví učinila nerealizovatelnou.
Oproti tomu situaci v nyní posuzované kauze správně zhodnotil odvolací soud tak, že z kupních smluv i objednávek je patrné, že zboží objednává společnost Ferrosit s tím, že žádá dodání v určeném termínu a uvádí místo dodání společnost FERI (včetně adresy). Z rámcové kupní smlouvy přitom plyne, že dodání zboží je uskutečněno předáním prvnímu přepravci k přepravě pro kupujícího. Tímto dopravcem byla společnost NIKA Chrudim, s. r. o., která předmětné zboží skutečně dodala do místa určení společnosti FERI. Z toho vyplývá, že k předání zboží došlo, neboť předáním přepravci se zboží dostalo do dispozice společnosti obviněného, a to v souladu s ujednáním stran kupní smlouvy. Jen z důvodu racionalizace celé transakce bylo zboží předáno přímo sjednanému přepravci. V této fázi obviněný zbožím disponovat mohl a vše probíhalo v souladu s ujednáním stran, stejně jako v dalších podobných případech obchodování, tím spíše s tímto druhem komodity. Bylo by nelogické a smyslu zákona odporující stavět účinnost výhrady vlastnictví a naplnění znaku svěření věci u trestného činu zpronevěry závislou na tom, zda pachatel přímo fyzicky předmětnou věc převezme či zda se například osobně zúčastní překládání zboží do určitého dopravního prostředku apod. Podstatné je, zda se věc dostala do sféry dispozice pachatele a zda bylo postupováno v souladu se smluvním ujednáním stran.
Soudy prvního a druhého stupně tudíž dospěly ke správnému a náležitě odůvodněnému závěru, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák