ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.845.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 845/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2018 o dovolání obviněného E. K. , podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. 6 To 21/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 10/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 18 T 10/2016, byl obviněný E. K. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. celkem ve výši 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o odkázání poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil podle skutkových zjištění nalézacího soudu v podstatě tím, že v postavení místopředsedy představenstva společnosti FeKS, a. s., se sídlem Želeč 14, okres Tábor, a jako osoba společnost řídící a plně odpovídající za její chod v době od 1. 11. 2013 do 30. 6. 2014 na podkladě smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené mezi uvedenou společností a GE Capital Bank, a. s., a zajištěné zástavními smlouvami, jejímž účelem bylo profinancování pohledávek společnosti FeKS za bankou předem vybranými obchodními partnery, při periodickém předkládání seznamu pohledávek bance v případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku předložil fiktivní faktury, na jejichž základě dosáhl neoprávněného čerpání prostředků z kontokorentního úvěru nad rámec stanoveného limitu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. 6 To 21/2017, byl k odvolání státní zástupkyně zrušen výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na tři roky. Odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo napadeným rozsudkem zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V duchu své předchozí obhajoby v něm vyslovil přesvědčení, že nebylo prokázáno, že se stal skutek kladený mu za vinu, a dále že tento skutek není trestným činem. Konkrétně uvedl, že nebylo prokázáno, že by ze společnosti FeKS odešly bance hrubě zkreslené nebo neexistující údaje, přičemž soud tento skutkový závěr vyvodil pouze z „excelové tabulky“ poškozeného, resp. z důkazu s názvem Pohledávky FeKS, a. s., zaslané v období listopad, prosinec 2013 a leden, duben, červen 2014. Namítl, že tento důkaz není nikým autorizován nebo za společnost FeKS podepsán. Dále uvedl, že podle tvrzení banky měl být seznam předáván elektronickou formou, avšak tato forma bez certifikovaného podpisu nebo odeslání datovou schránkou není platná. Vyslovil názor, že nicotným právním jednáním, které nemá formální náležitosti stanovené zákonem, nelze spáchat trestný čin. Poukázal na to, že seznam pohledávek byl povinnou přílohou smlouvy o zástavě, a jestliže uvedené faktury sloužily pro specifikaci pohledávek pro zástavní smlouvu (nikoli pro smlouvu úvěrovou), nemůže se jednat o trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Namítl dále, že některé údajně neexistující pohledávky společnosti FeKS byly částečně uhrazeny. Dále připomněl zajištění, respektive dokonce „přezajištění“ úvěru, což podle něj vylučuje spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Uvedl, že když odvolací soud doplnil dokazování zprávou banky, včetně dokumentů o převzetí elektronického klíče k internetovému bankovnictví, jehož převzetí podepsal, tak to pouze prokazuje, že měl přístup do internetového bankovnictví, nikoli to, jaké údaje a kým byly do internetového bankovnictví zadávány. Dovolatel zpochybnil rovněž naplnění subjektivní stránky trestného činu s tím, že závěr o úmyslu, byť ve formě úmyslu nepřímého, není postaven na skutkových okolnostech. Setrval rovněž na námitce, že nebylo prokázáno, že předmětné jednání spáchal právě on, neboť faktury, které byly zadávány do systému banky jako soupis pohledávek, nevystavoval. Společnost FeKS měla tříčlenné představenstvo, které ukládalo úkoly pracovnici odpovědné za zadávání údajů do systému banky – svědkyni J. V. On sám neuměl zacházet s výpočetní technikou. Konečně namítl, že soud prvního stupně neprovedl obhajobou navržený důkaz, a to autentický seznam pohledávek, kterým se měl dopustit přisuzovaného jednání, a že nesprávně provedl důkaz dodatkem smlouvy o kontokorentním úvěru, který není podepsán. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že podstatná část námitek obviněného neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na kterých byl vystavěn výrok o vině, nicméně podrobně vysvětlila, že tyto námitky jsou zcela nepodložené. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státní zástupkyně odpovídá námitka, jíž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu úvěrového podvodu s tím, že nešlo přímo o smlouvu o kontokorentním úvěru, neboť seznam pohledávek byl přílohou smlouvy o zástavě, a dále námitka zpochybňující správnost právní kvalifikace z toho důvodu, že pohledávky byly plně zajištěny a jednáním v rozporu s úvěrovou smlouvou nemohlo dojít ke způsobení škody. Obě tyto námitky však označila za zjevně neopodstatněné a navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Obviněný založil dovolání do značné míry na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů, jež pod uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají. Zároveň Nejvyšší soud ohledně těchto skutkových zjištění neshledal zmíněný extrémní rozpor a tudíž ani důvod ke svému zásahu z důvodu zajištění základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Skutkové námitky obviněného byly v průběhu řízení v zásadě konstantní a soud prvního stupně se jimi podrobně zabýval, včetně návrhů na doplnění dokazování, kterým nevyhověl. Zjištění soudu mají v obsahu provedených důkazů dostatečný podklad a logicky z nich vyplývají. Odvolací soud se přesvědčivým způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, které byly v zásadě shodné jako námitky uplatněné v podaném dovolání.
Jestliže obviněný zejména uváděl, že neexistující pohledávky a faktury nebyly fiktivní, že se nepodílel na předkládání takových faktur bance, respektive že nevěděl o nepravosti údajů předkládaných bance a pouze předal bance výstup, který mu zprostředkovala svědkyně J. V., jde o tvrzení, která jsou v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Totéž platí v případě námitek týkajících se autenticity podkladů ke specifikaci předložených fiktivních faktur, k čemuž ještě doplnil dokazování Vrchní soud v Praze. Ten se rovněž výstižně vypořádal se všemi zmíněnými námitkami obviněného a zejména na str. 3-5 svého rozhodnutí poukázal na okolnosti a důkazy, z nichž vyplývá úzká a rozhodující zainteresovanost obviněného v popsaném podvodném jednání.
Také relativně nově dovolatelem formulovaná námitka, že převzetí elektronického klíče k internetovému bankovnictví a přístup obviněného do něj ještě neprokazuje, jaké údaje a kým byly do internetového bankovnictví zadávány, je pouhou variací na předchozí skutkové námitky a její nepřijatelnost vyplývá z hodnocení důkazů a skutkových závěrů soudů. Bez důvodných pochybností byly prokázány jak obsah zasílaných údajů bance, tak skutečnost, že to byl obviněný, kdo dával svědkyni J. V. pokyny k vypracování přehledů faktur a kdo také jednal o těchto záležitostech s pracovníky banky (jmenovitě zejména se svědkyní V. B.), byl i písemně upozorňován na opakované porušování podmínek úvěru, znal i další okolnosti a za celý úvěrový vztah byl za společnost FeKS odpovědný.
Z uvedených skutkových zjištění jednoznačně vyplývá i závěr o úmyslné formě zavinění na straně obviněného, přičemž podstatou dílčí dovolací námitky týkající se subjektivní stránky je to, že obviněný uvedené jednání popírá, nejde tudíž o námitku hmotně právní povahy. Přitom objasněn byl i motiv takového jednání, a to zhoršující se ekonomická situace společnosti, kterou chtěl obviněný uvedeným způsobem řešit.
Odpovídajícím způsobem se odvolací soud na str. 5 napadeného rozsudku vypořádal i s námitkou obviněného ohledně proplácení některých z předmětných fiktivních faktur bankou. Je logické, že banka plnila i na základě některých fiktivních faktur, a to dokud nezjistila porušení podmínek kontokorentu. Po takovém zjištění a po tzv. otevření pohledávek byly jednotlivým poddlužníkům, tedy odběratelům společnosti FeKS, rozeslány dopisy, v nichž jim bylo oznámeno, že od této doby mají povinnost platit pohledávky na vnitřní účet banky.
Z uvedených dovolacích námitek obviněného je zřejmé, že dovolání považuje za jakési další odvolání, jímž se snaží dosáhnout opakování odvolacího řízení, a to v podstatě na základě týchž argumentů. Domáhá se opětovného hodnocení všech důkazů, ze kterých by měl dovolací soud učinit nové skutkové závěry vycházející z jeho představ a obhajoby, o čemž svědčí také petit dovolání. Bylo by však v rozporu se zákonnou úpravou i smyslem řízení o dovolání, aby dovolací soud znovu sám přehodnocoval jednotlivé důkazy a vytvářel vlastní skutková zjištění.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podřaditelná námitka, že předmětný skutek nemůže být právně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, protože nešlo přímo o smlouvu o kontokorentním úvěru, neboť seznam pohledávek byl přílohou smlouvy o zástavě.
Trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Úvěrovou smlouvou ve smyslu citovaného ustanovení je každá smlouva, na jejímž základě věřitel dočasně poskytuje dlužníkovi peněžní prostředky a dlužník se zavazuje tyto prostředky ve stanovené lhůtě vrátit a zaplatit úrok, a to bez ohledu na název takové smlouvy a její účastníky. Znaky objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu však naplňuje i uvedení nepravdivých údajů při sjednávání zajištění pohledávky z poskytnutého úvěru, které je součástí sjednávání úvěrové smlouvy.
Z hlediska právního posouzení skutku a dovolacích námitek není zásadní otázka, zda jednání obviněného bylo na místě posuzovat jako uvedení nepravdivých údajů při čerpání úvěru, jak to učinil nalézací soud, a nikoli jako uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Lze jen dodat, že sjednáváním úvěrové smlouvy je třeba rozumět celý postup vedoucí k uzavření smlouvy o úvěru, tedy i přípravná jednání, ale i další záležitosti související se smlouvou o úvěru, jako je určování úvěrového limitu nebo sjednávání zajištění pohledávky z poskytnutého úvěru. Tak i obsah seznamů pohledávek sloužících k zajištění úvěru může mít vztah k samotnému obsahu úvěrové smlouvy o revolvingovém úvěru, neboť mohou ovlivnit rozhodnutí banky v úvěrovém vztahu pokračovat. Za sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu trestného činu úvěrového podvodu se považuje také sjednávání a uzavírání dodatků takové smlouvy. Podstatné je přitom zjištění, že dodatek je nedílnou součástí úvěrové smlouvy. Obdobně pokud obviněný uvede nepravdivé údaje při sjednávání dodatků k zástavní smlouvě, kterými byl konkretizován předmět zástavy, je takové jednání nutno považovat za uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěru jako takového.
Zástava pohledávek byla zajištěním banky pro případ porušení závazkové povinnosti ze strany společnosti obviněného. Seznam pohledávek byl jedním z hlavních ukazatelů o aktuálním stavu hospodaření úvěrovaného subjektu a možné návratnosti úvěru. Tento širší náhled na pojem uzavírání úvěrové smlouvy a čerpání úvěru vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 799/2016, v reakci na námitku obžalovaného, že skutková podstata trestného činu podvodu míří pouze na úvěrové smlouvy a že zástavní smlouva takovou smlouvou není. Nejvyšší soud tehdy uvedl, že podle ustálené judikatury se za sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu trestného činu úvěrového podvodu považuje také sjednávání a uzavírání dodatků takové smlouvy. Podstatné je přitom zjištění, že dodatek je nedílnou součástí úvěrové smlouvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 687/2013). Obdobně pokud obviněný uvede nepravdivé údaje při sjednávání dodatků k zástavní smlouvě, kterými byl konkretizován předmět zástavy, je takové jednání nutno považovat za uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěru jako takového. S ohledem na provázanost úvěrové smlouvy a smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám je třeba považovat předložený seznam pohledávek za dodatek úvěrové smlouvy. Jinak řečeno, trestně postižitelné jsou i nepravdivé údaje uvedené při sjednávání zajištění pohledávek z poskytnutých úvěrů.
Nepochybné je, že pokud obviněný uvedl nepravdivé údaje při sjednávání dodatků ke smlouvě o revolvingovém úvěru, respektive při sjednávání dodatků k zástavní smlouvě, kterými byl konkretizován předmět zástavy, nebo při předkládání seznamu pohledávek sloužících k zajištění úvěru, byla skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska znaku zákonem požadované souvislosti se smlouvou o úvěru naplněna.
Dále obviněný zpochybnil správnost právní kvalifikace z toho důvodu, že pohledávky byly plně zajištěny, takže jednáním v rozporu s úvěrovou smlouvou nemohlo dojít ke způsobení škody. Tato námitka je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, je k ní však třeba uvést, že naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není vázáno na způsobení následku v podobě škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Způsobí-li pachatel jednáním uvedeným v §211 odst. 1 tr. zákoníku škodu, je její výše až jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. V daném případě v důsledku zajištění úvěru nebylo možné na straně věřitele – poškozeného dovodit vznik škody, a právě proto byl skutek kvalifikován pouze podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Lze dodat, že objektem trestného činu úvěrového podvodu je v první řadě právo banky (popřípadě jiného úvěrujícího subjektu) na svobodné a z dostatečných informací vycházející rozhodnutí o poskytnutí či neposkytnutí úvěru (dále samozřejmě také ochrana majetku). Proto je podstatné, zda pachatel banku uvedl při uzavírání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru v omyl takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit její rozhodnutí a další postup a tím i ohrozit její majetková práva.
Lichá je rovněž námitka, že seznam pohledávek byl předáván neplatnou formou, takže nicotným právním jednáním, které nemělo formální náležitosti stanovené zákonem, nemohl být spáchán trestný čin. Je zřejmé, že majetková i jiná trestná činnost je běžně páchána jednáním, které z hlediska jiných právních odvětví, zejména občanského práva, není platné či formálně plnohodnotné. Naplnění formálních náležitostí úkonu není rozhodné, neboť podstatou posuzovaného trestného činu bylo uvedení nepravdivých a hrubě zkreslených údajů.
Jestliže tedy soudy právně kvalifikovaly zjištěné jednání obviněného jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, nejde o nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného E. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák