ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.876.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 876/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 10 To 4/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 53 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 53 T 6/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo sexuologické ambulantní ochranné léčení. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
O odvolání obviněného, podaném proti výroku o vině a trestu, odvolání státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu, a odvolání poškozené R. V., podaném v neprospěch obviněného proti výroku podle §229 odst. 2 tr. ř., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 10 To 4/2018. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. ř. byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo sexuologické ambulantní ochranné léčení. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto také o náhradě škody a nemajetkové újmy. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle zjištění převzatých z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a doplněných o následek na duševním zdraví poškozené spočíval v tom, že obviněný dne 17. 10. 2016 v L., K., v bytě v průběhu zpočátku dobrovolného pohlavního styku s poškozenou R. V., která se začala dusit penisem zasunutým do jejích úst a snažila se vymanit, překonal její odpor tím, že jí zaklekl ruce nad lokty, a když křičela a prosila, aby ji nechal být, udeřil ji otevřenou rukou do obličeje, znovu se snažil zasunout jí pohlavní úd do úst, nejméně pětkrát ji znovu udeřil otevřenou dlaní do obličeje a hlavy, přetočil ji na břicho, vsunul penis do jejího análního otvoru, přičemž poškozená křičela, ať jí to nedělá a že ji to bolí, avšak obviněný jí sdělil, že toho nechá, když si penis „nechá narvat do pusy až po kořen“, a jestli se jí to nelíbí, klidně jí tam strčí koště, po chvíli vysunul penis z análního otvoru poškozené, pokračoval ve vaginální souloži, po celou dobu překonával fyzický odpor poškozené tím, že na ní vahou těla ležel a zakrýval jí rukou ústa a nos, aby nemohla křičet, posléze jí umožnil vstát a odejít do koupelny, avšak když chtěla odejít z bytu, vzal ji do náruče, odnesl na gauč, pokračoval ve vaginální souloži, čemuž poškozená již nekladla odpor ze strachu z dalšího násilí, a tímto jednáním obviněný způsobil poškozené jednak rozsáhlejší méně závažná zranění na různých částech těla a zejména pak velmi závažnou posttraumatickou stresovou poruchu s přetrvávající anxiozně fobickou symptomatologií, vegetativním syndromem provázejícím úzkost, neodbytným znovuvybavováním a znovuprožíváním události ve vzpomínkách, denními živými představami, poruchami nálady, poruchami přizpůsobení, tendencí k sociálnímu stažení a vyhýbavým reakcím, což ji omezovalo v obvyklém způsobu života a v sociálním fungování, postihovalo integritu jejích sociálních vztahů, vyvolalo nutnost, aby jí byla poskytnuta krizová intervence zpočátku i k tomu, aby vůbec byla schopna alespoň v základních věcech poskytovat péči svým malým dětem, do dubna 2017 podstupovala psychoterapeutickou intervenci týdně a důsledky traumatické situace, pro které jí byla tato intervence nadále medikována, se u ní projevovaly nejméně do listopadu 2017.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl výrok o vině a trestu. Namítl, že jeho celkový vztah s poškozenou byl založen na dobrovolně praktikovaném sexu, že šlo i o tzv. tvrdší sex, o který sama poškozená projevovala zájem, a že mezi nimi nebyly stanoveny žádné hranice intenzity tzv. tvrdšího sexu. Na to navázal námitkami, podle kterých měl po celou dobu za to, že jedná v rámci mezí, na kterých se s poškozenou dohodl. Z toho vyvozoval, že chybí příčinná souvislost mezi násilím a jeho pohlavním stykem s poškozenou a že u něho není dán ani úmysl. Zvláště vyjádřil nesouhlas s posouzením skutku podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to z důvodu, že těžší následek na duševním zdraví poškozené není zahrnut jeho zaviněním. Připustil, že ve skutku lze spatřovat jen ublížení na zdraví, což v závěrečném návrhu specifikoval tak, že má na mysli trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Další námitky zaměřil proti výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby meritorně sám ve věci rozhodl v intencích podaného dovolání nebo přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že část námitek obviněného není dovolacím důvodem a že jinak je dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření neobsahovala žádnou významnější argumentaci nad rámec odůvodnění rozsudků obou soudů, takže nebylo třeba předkládat ho obhájci k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí donutí k pohlavnímu styku, spáchá-li uvedený čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem, evidentně naplňuje zákonné znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Posuzovaný skutek nevykazuje žádný deficit příčinné souvislosti mezi násilím a pohrůžkou dalšího násilí ze strany obviněného na straně jedné a pohlavním stykem, jehož obviněný na poškozené dosáhl, na straně druhé, ani nedostatek úmyslného zavinění obviněného. I když poškozená s pohlavním stykem původně souhlasila, byl její souhlas podle zjištění soudů podmíněn tím, že „nechce nic, co by ji bolelo“, což obviněnému opakovaně v rámci jejich vztahu předem sdělila. V průběhu pohlavního styku dne 17. 10. 2016, který byl zpočátku dobrovolný, poškozená jednoznačně dala obviněnému najevo, že jí další pokračování nevyhovuje a že s pohlavním stykem již nesouhlasí. Tento její postoj byl iniciován tím, že se začala dusit penisem obviněného zasunutým do jejích úst. Stalo se tedy – nejen objektivně, ale i ze subjektivního hlediska obviněného – zřejmým, že byla překročena hranice, do které byla poškozená ochotna pohlavní styk s obviněným akceptovat a které bylo v souladu s jejím předchozím opakovaným vyjádřením dosaženo tím, že se začala dusit. Poškozená nadto dala svůj nesouhlas jasně najevo fyzickým odporem, jímž se snažila obviněnému vymanit, avšak obviněný přikročil k jednání, jímž nesouhlas a odpor poškozené překonal očividným fyzickým násilím a pohrůžkou dalšího násilí. Násilí a pohrůžky dalšího násilí byly za popsaného stavu prostředkem, jímž obviněný dosáhl pokračování pohlavního styku, na který poškozená původně přistoupila dobrovolně, ale se kterým již od zmíněné hranice nesouhlasila a kladla mu odpor. Nesouhlas a odpor poškozené byly pro obviněného plně a jednoznačně seznatelné, takže nelze mít pochybnosti o tom, že obviněný jednal úmyslně.
Nelze tudíž uznat za oprávněné námitky obviněného v tom smyslu, že mezi ním a poškozenou nebyly stanoveny žádné hranice intenzity tzv. tvrdšího sexu, dále námitky týkající se nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho násilným jednáním a pohlavním stykem s poškozenou a nakonec ani námitky ohledně jeho zavinění.
Zavinění obviněného je jasné i ve vztahu ke způsobení těžké újmy na duševním zdraví poškozené. Tento následek v podobě závažné formy posttraumatické stresové poruchy s příznaky popsanými ve výroku o vině má povahu těžšího následku ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku, takže pro to, aby k němu mohlo být při právním posouzení skutku přihlédnuto aplikací ustanovení §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, postačí nedbalostní zavinění obviněného. Obviněný vystavil poškozenou násilnému jednání, jehož povaha, rozsah, intenzita a délka trvání představovaly takový zásah do její intimní sféry a do celkové integrity její osobnosti, že vzniklý následek na jejím duševním zdraví nijak nevybočuje z rámce následků, které jsou v případech tohoto typu obvyklé. Okolnosti týkající se zejména velmi razantního způsobu provedení činu ve spojení s osobními poměry obviněného, které mu nijak nebránily v tom, aby předvídal reálnou možnost vzniku závažného následku na duševním zdraví poškozené, plně odůvodňují závěr o zavinění obviněného ve formě nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Není tudíž možné přisvědčit námitkám obviněného, že právní posouzení skutku podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bylo vyloučeno nedostatkem jeho zavinění. K tomu lze dodat, že tyto námitky očividně kontrastují s tou částí dovolání, v níž se obviněný dožadoval, aby skutek byl posouzen jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Při této kvalifikaci jde totiž o to, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně.
Právní posouzení skutku jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je ve shodě se zákonem a výrok o vině obviněného tímto trestným činem je správný. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky obviněného týkající se přiměřenosti uloženého trestu nejsou dovolacím důvodem (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu. Trest odnětí svobody na šest roků se zařazením do věznice s ostrahou byl obviněnému uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §185 odst. 3 tr. zákoníku v rozpětí od pěti let do dvanácti let. Trest odnětí svobody vyměřený nepatrně nad spodní hranicí sazby není se zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu v žádném extrémním rozporu, který by odůvodňoval závěr, že jde o trest odporující ústavní zásadě proporcionality trestní represe, která je jedním z definičních znaků demokratického právního státu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu