ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.935.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 935/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 10. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. R. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2017, č. j. 14 To 280/2017-252, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 56/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 1 T 56/2017, byl obviněný V. R. uznán vinným spácháním účastenství ve formě organizátorství k přečinu šíření poplašné zprávy podle §24 odst. 1 písm. a) k §357 odst. 2 tr. zákoníku a podle §357 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let. Tímto rozsudkem byl uznán vinným přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku také obviněný P. H., ohledně kterého rozsudek již nabyl právní moci.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný V. R. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 14 To 280/2017, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný se trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2016 pod příslibem finanční odměny požádal P. H., aby zavolal na tísňové linky s tím, že v bytě jeho bývalé snachy M. B. na adrese P., n. Z. M., uniká plyn a dojde k výbuchu, k čemuž mu zakoupil SIM kartu a ukázal mu i místo, kde má M. B. pronajatý byt, a rovněž jej poučil o tom, že po uskutečnění hovoru musí ihned SIM kartu vyndat z mobilního telefonu, což následně P. H. učinil, když dne 25. 8. 2016 v 19:33 hodin zavolal z telefonního čísla na tísňovou linku 158 Policie ČR, a to jménem P. B., majitele bytu v P., n. Z. M., který pronajímal M. B., a sdělil, že se po domě pohybují maskovaní lidé a dojde tam k výbuchu, kdy na základě tohoto oznámení se na místo dostavily hlídky Policie ČR a Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, které provedly prohlídku bytových a nebytových prostor, přičemž bylo zjištěno, že M. B. byt již neužívá, plynoměr a elektroměr k bytu je odpojen; dále P. H. dne 26. 8. 2016 v 7:12 hodin zavolal z telefonního čísla na tísňovou linku 155 Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje a uvedl, že v bytě M. B. v Pardubicích, n. Z. M., došlo k úniku plynu, hrozí zde nebezpečí výbuchu a je zde osoba v bezvědomí, a téhož dne v 7:16 hodin ty samé informace zavolal ze shodného telefonního čísla na tísňovou linku 150, kdy hovor byl automaticky přesměrován na tísňovou linku 112 a na základě tohoto oznámení se na místo dostavily hlídky Policie ČR, Zdravotnické záchranné služby Pardubického kraje a Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, které provedly prohlídku bytových a nebytových prostor, přičemž únik plynu zjištěn nebyl a osoba v bezvědomí se na místě nenacházela.
II
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný V. R. a odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Předně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, podle kterých v případě tzv. krajního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, v řízení o dovolání nelze pominout právo obviněného na spravedlivý proces. Namítá, že jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako organizátorství, kdy mělo být posouzeno jako návod. Dále uvedl, že mu byl uložen nepřiměřený trest vzhledem k trestu, který byl uložen druhému obviněnému P. H. Poukázal na to, že je osobou zcela bezúhonnou a závěr soudu o tom, že nevedl řádný život, není ničím podložen. Napadl také konstatování soudu, že řízení pro přestupek bylo zastaveno, když tato okolnost nemá z procesního ani hmotněprávního hlediska žádný význam. Vůbec neměl být uznán vinným, jelikož se jeho odsouzení opírá pouze o tvrzení P. H., který je nevěrohodným recidivistou a před soudy je „jako doma“. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, případně jeho část a rovněž jemu předcházející řízení a věc přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), ale je zjevně neopodstatněné.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný správně uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V podaném dovolání obviněný uvedl jedinou námitku hmotněprávní povahy, že „brojí proti právní kvalifikaci trestní součinnosti, která je oběma soudy kvalifikována jako organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ač měla být posouzena jako návod podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“. Tato námitka obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §24 odst. 1 tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně
a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo
c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle §24 odst. 2 tr. zákoníku na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
Předně nutno poznamenat, že obviněný V. R. námitku nesprávného posouzení formy účastenství na trestném činu tzv. hlavního pachatele, kterým byl v tomto případě již pravomocně odsouzený P. H., nijak blíže nekonkretizoval.
K této námitce pak Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, obviněný v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu 2016 pod příslibem finanční odměny požádal P. H., aby zavolal na tísňové linky dané závažné nepravdivé oznámení, k čemuž mu zakoupil SIM kartu, ukázal mu i místo kde má M. B. pronajatý byt a rovněž jej poučil o tom, že po uskutečnění hovoru musí ihned SIM kartu vyndat z mobilního telefonu, což následně P. H. učinil.
Organizátorství je nejzávažnější, nejnebezpečnější a nejškodlivější forma účastenství, protože organizátor se podílí na spáchání trestného činu rozhodujícím způsobem a má dominantní postavení, byť se v pozici účastníka na trestném činu přímo neúčastní na jeho páchání jako spolupachatel. Podle rozsudku okresního soudu obviněný zosnoval daný trestný čin. Zosnování trestného činu v rámci jeho organizace zahrnuje široký okruh aktivit prolínajících se do jednotlivých stadií trestné činnosti, a to od vymyšlení způsobu spáchání trestného činu, vyhledání osob připravených se podílet na jeho provedení a iniciování dohody o jeho spáchání, přes průběžné zabezpečování kontaktů zúčastněných osob, koordinaci jejich kroků, zajišťování jejich utajení, zahlazování stop apod. Jednání obviněného V. R. bylo právě takovéto širší povahy a odvolací soud v této souvislosti správně zdůraznil, že on vymyslel způsob provedení trestného činu, pachatele podrobně instruoval, vybavil ho technickými prostředky a také jej k činu motivoval. Podstata činnosti návodce je jednodušší a spočívá ve vzbuzení rozhodnutí spáchat určitý trestný čin. Do rámce návodu může spadat rovněž najmutí někoho za účelem spáchání trestného činu nebo objednávka trestného činu, která rovněž může vzbudit v adresátovi rozhodnutí spáchat trestný čin. V tomto případě ale širší aktivita obviněného přerostla z návodu jeho organizačním zajištěním, tedy zosnování jeho provedení, z návodu do organizátorství. Tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
V další části obviněný založil dovolání pouze na námitkách proti skutkovému zjištění soudů a v souvislosti s tím proti hodnocení důkazů soudy, kdy brojí proti věrohodnosti usvědčující výpovědi druhého obviněného, jelikož tento je podle něj recidivistou, který je opakovaně v postavení obviněného a z tohoto důvodu je logické, že on, jako osoba zcela bezúhonná, vypovídá zmateně a rozporně, kdežto druhý obviněný se v soudním řízení umí pohybovat a tak hovoří spontánně, souvisle a věrohodně. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale uplatnil v tomto rozsahu námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy. Uvedené námitky byly součástí celé obhajoby obviněného, velmi srozumitelně se s nimi vypořádal již nalézací soud ale také soud odvolací, které jasně uvedly, proč považují výpověď P. H. za věrohodnou a výpověď obviněného V. R. nikoli, přičemž Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Obviněný sice ve svém dovolání uvedl, že v případě existence extrémního rozporu mezi právním posouzením skutku s učiněnými skutkovými závěry nemůže dovolací soud pominout právo obviněného na spravedlivý proces, nicméně mimo formy účastenství neuvedl, zda tento rozpor ve své věci spatřuje a pokud ano, v čem konkrétně. Takto namítaný rozpor je přitom podřaditelný pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ale v podstatě svými námitkami o nesprávném postupu soudů při hodnocení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného P. H. namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, čímž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových závěrů soudů, a to již je námitka skutková, nespadající pod uvedený důvod dovolání.
Nejvyšší soud má za to, že skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž jak soud nalézací na str. 4-6 odůvodnění svého rozhodnutí, tak odvolací soud na str. 3-6 svého rozhodnutí se přehledně a výstižně vypořádaly s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem účastenství ve formě organizátorství na předmětném trestném činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Totéž pak platí i o námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu, když pouze nepřiměřenost trestu, který byl uložen v rámci zákonné trestní sazby a jde o druh trestu, který zákon připouští, což obviněný nezpochybňuje, nespadá pod žádný důvod dovolání a nelze ji proto v řízení o dovolání úspěšně namítat [viz §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu