ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.975.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 975/2018-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 9. 2018 o dovolání obviněného V. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 6 To 51/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 4/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 37 T 4/2016, byli obvinění J. B., L. K. a V. Š. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku. Obviněný V. Š. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody poškozeným obchodní společnosti M., s. r. o., a R. M.
O odvoláních, která podali jednak obvinění J. B. a V. Š. proti výroku o vině a dalším výrokům, jednak zúčastněná osoba L. B. a poškozený M., s. r. o., proti výroku o zabrání věci, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 6 To 51/2017. Ve věci obviněného V. Š. bylo rozhodnuto tak, že jeho odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný V. Š. dovolání. Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněnými námitkami projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o jeho vině, a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Vytkl, že skutková zjištění soudů o jeho účasti na posuzovaném činu jsou v extrémním rozporu s důkazy a že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obecně namítl, že řada skutkových zjištění soudů vůbec nemá oporu v provedených důkazech nebo je s jejich obsahem dokonce v extrémním rozporu. Uvedl, že „nelze přisvědčit závěru, že všichni obvinění jednali ve spolupachatelství“, neboť u spolupachatelství je nutno prokázat jak společné jednání, tak sledování společného cíle. Za nelogický označil závěr, že jako prvotně poškozený se později podílel na trestné činnosti osob, které jej poškodily, tedy spoluobviněných, neboť k tomu by neměl žádný motiv. Závěr soudů, že se tímto jednáním snažil zhojit, nevyplývá z provedeného dokazování. Obviněný poukázal na zásadu in dubio pro reo a uzavřel, že v případě, že by soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním, nemohly by vyslovit závěr, že skutek byl spáchán ve spolupachatelství. Dovoláním se domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že dovolání je založeno na skutkových námitkách, které nejsou dovolacím důvodem. Poukázala na to, že obviněný své skutkové námitky navíc ani nekonkretizoval a není tedy ani argumentováno v duchu judikovaných důvodů výjimečného zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Proto se uplatněná dovolací argumentace nemůže stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Nad rámec toho podrobně rozvedla, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném extrémním rozporu s důkazy, ale naopak z nich vyplývají. Navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b tr. ř. odmítnuto.
Vyjádření bylo předloženo obhájci, který v replice setrval na uplatněných námitkách i na svém návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ostravě spočíval v podstatě v tom, že obvinění po předchozí vzájemné dohodě od přesně nezjištěné doby v prvním čtvrtletí 2014 do prosince 2015 postupně vylákali na poškozeném R. M. zčásti k jeho škodě a zčásti ke škodě obchodní společnosti M., s. r. o., se sídlem v Třinci, Poštovní 171, jejímž byl R. M. jednatelem, celkovou částku 25 157 000 Kč nejprve pod záminkou půjčky a následně pod různými nepravdivými údaji, jimiž mu nabídli účast na blíže nespecifikovaném stavebním projektu soukromého investora v hodnotě několika set milionů korun s garancí evropských dotací, předstírali v této souvislosti potřebu různých částek na uhrazení smyšlených výdajů a ujišťovali ho, že se mu vložené peníze vrátí, ačkoli věděli, že uváděný projekt, na kterém by mohli R. M. zajistit účast, neexistuje.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by takto zjištěný skutek nenaplňoval znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr ř.
Podané dovolání obviněný založil na námitkách, které vztahoval nikoli ke skutkovým zjištěním soudů, nýbrž k jiné verzi skutkového stavu, kterou se snažil prosadit v návaznosti na svou obhajobu založenou na tvrzení, že se na trestné činnosti vědomě nepodílel. Jeho námitky tedy v podstatě směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a spočívaly v jiném hodnocení provedených důkazů. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. To platí i o námitkách zpochybňujících naplnění subjektivní stránky trestného činu. Námitky uplatněné v tom smyslu, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, obviněný nespojoval se skutkovým stavem, jak ho zjistily soudy, ale vyvozoval je ze své vlastní skutkové verze odlišné od zjištění soudů. Jde tedy i v tomto případě o ryze skutkové námitky, které stojí mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ustavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Nalézací soud postupoval v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř. a jeho přesvědčivě odůvodněné závěry logicky vyplývají z obsahu provedených důkazů. Nalézací soud ve svém rozsudku dostatečně zdůvodnil, z jakých důkazů vzal za prokázaný skutkový stav a proč naopak hodnotil výpovědi všech obviněných jako nevěrohodné, účelové a při závěrech o skutkovém stavu k nim nemohl přihlížet (str. 64-70 rozsudku). Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu u obviněného V. Š., i zde nalézací soud na str. 72 rozsudku přesvědčivě a logicky vysvětlil, z jakých důkazů dovodil, že obviněný jednal ve vědomé součinnosti se spolupachateli se záměrem obohatit se na úkor poškozeného R. M. a jeho obchodní společnosti, a neobstojí tudíž námitka obviněného, že nebylo prokázáno společné jednání a sledování společného cíle. Odvolací soud se pak výstižně a podrobně vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, které byly obdobné předcházející obhajobě, zejména s námitkou absence společného úmyslu obviněných na páchání trestného činu a způsobení škody. Pro stručnost Nejvyšší soud na odůvodnění tohoto rozsudku odkazuje. Oba soudy shodně připustily, že obviněný V. Š. mohl být zpočátku v pozici, kdy sám byl vystaven podvodnému jednání spoluobviněných, avšak zcela správně shledaly a odůvodnily, že v rozhodném období měl plnohodnotnou účast na trestné činnosti vůči poškozenému R. M. a prostřednictvím tohoto jednání se hodlal jakýmsi způsobem zhojit. V tomto ohledu je třeba odkázat na velmi důkladnou, logickou a správnou argumentaci nalézacího soudu.
Skutková zjištění soudů mají odpovídající podklad především ve svědecké výpovědi poškozeného R. M., který konkrétně, podrobně, bez významnějších rozporů či jiných nesrovnalostí a celkově přesvědčivě popsal průběh a obsah jednání s obviněnými, uvedl, za jakých okolností a v jaké výši jim předával jednotlivé částky, a potvrdil také identitu obviněných. Věrohodnost konzistentní svědecké výpovědi poškozeného byla podpořena dalšími byť jen nepřímými důkazy, z nichž je třeba poukázat zejména na výpověď svědka J. M., otce poškozeného a současně společníka v obchodní společnosti M., s. r. o., který způsobem potvrzujícím věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného popsal průběh událostí poté, co se dověděl, že poškozený vkládá peníze do nějaké zakázky. K tomu přistupuje i to, jak nakládání s prostředky obchodní společnosti M., s. r. o., popsala svědkyně K. S., která byla v uvedené společnosti zaměstnaná jako účetní a která poukázala na znepokojivé dispozice s hotovostí a na reakci poškozeného, s nímž se snažila vznikající a narůstající problémy řešit. Na svědeckou výpověď poškozeného logicky navazují i listinné důkazy, zvláště pak pokladní doklady, směnky, notářské zápisy a další, a rovněž obsah odposlechu telefonních hovorů poškozeného s obviněnými a telefonních hovorů obviněných mezi sebou.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky přijatelně vysvětlily. Skutková zjištění soudů - včetně těch zjištění, z nichž soudy u obviněného V. Š. vyvodily úmyslné zavinění a naplnění zákonných znaků spolupachatelství - nepředstavují žádné porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Vzhledem ke značnému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku, ke kterému došlo dne 24. 8. 2017, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného V. Š. předložena dne 3. 8. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák