ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.976.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 976/2018-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 4 To 49/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 T 9/2016, byl obviněný M. J. jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněných D. J., M. R. a A. R.
Odvolání, která podali obvinění D. J. a M. J. proti všem výrokům, byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 4 To 49/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný M. J. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně vytkl nesprávné právní posouzení skutku, přičemž konkrétně namítl „nesprávné hodnocení otázky nutné obrany i otázky … zavinění ve vztahu k odsouzenému jednání“. Jinak uplatnil námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Obviněný M. J. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájkyni k případné replice, ale obhájkyně na ně nereagovala.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že obsahově odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně stanoveny, vyplývá z toho závěr, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny skutkových zjištění soudů, stojí mimo rámec ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou dovolacím důvodem.
Skutek, který soudy u obviněného M. J. jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku posoudily jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spočíval v podstatě v tom, že obvinění D. J., M. J., M. R.a A. R. dne 22. 1. 2014 kolem 22,15 hodin v P. po předchozím konfliktu obviněného D. J. s poškozeným P. Š. ohledně televizní antény vylákali poškozeného před dům, kde ho se záměrem způsobit mu vážné zranění začal obviněný D. J. ohrožovat připravenou dřevěnou násadou na krumpáč, na což poškozený reagoval vytažením rozkládacího nože, se kterým máchal proti obviněným za současného užití výhrůžek zabitím, v důsledku čehož obvinění nejprve začali ustupovat, avšak nakonec poškozeného napadli tak, že obviněný D. J. ho opakovaně udeřil dřevěnou tyčí do hlavy a horní části těla, poté ho obviněný A. R. úderem srazil na zem, k útoku se přidali i obvinění M. J. a M. R., společně poškozeného velkou silou kopali a bili kovovou, plastovou a dřevěnou tyčí do celého těla, a když na místo přiběhl poškozený K. T. na obranu poškozeného P. Š., napadli i poškozeného K. T., kterého srazili na zem, společně ho kopali, bili tyčemi, nožem a židlí kovové konstrukce, avšak nejvýše jen střední silou. Podle dalších zjištění obvinění způsobili poškozenému P. Š. vážná zranění specifikovaná ve výroku, která ho podstatně omezovala v běžném způsobu života a vyžádala si hospitalizaci od 22. 1. 2014 do 3. 2. 2014 a celkovou dobu léčení v trvání osmi týdnů, a poškozenému K. T. méně závažná zranění specifikovaná ve výroku s dobou léčení v trvání dvou týdnů. K tomu přistoupilo zjištění, že obviněný M. J. se v minulosti dopustil pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídá ta část dovolání, v níž obviněný obecně uvedl, že „užitá právní kvalifikace ke skutkové větě nesedí“. Z dalšího obsahu dovolání je patrno, že obviněný tím měl na mysli otázku nutné obrany a zavinění. Jde o námitky, které evidentně nemají žádné opodstatnění.
Nutnou obranu jako okolnost vylučující protiprávnost činu upravuje ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Námitky, že ze strany obviněných šlo o nutnou obranu, spojoval obviněný M. J. s okolností, že poškozený P. Š. proti nim máchal nožem a vyhrožoval jim zabitím. Nelze ovšem pominout, že celý incident vyvolal obviněný D. J., který si přizval obviněné M. J., M. R. a A. R. za tím účelem, aby poškozeného potrestali za způsob jeho jednání s obviněným D. J. v předcházejícím sporu ohledně televizní antény. Od tohoto stadia měla součinnost obviněných povahu úmyslného společného jednání, které záleželo nejprve ve vylákání poškozeného před dům a poté v jeho ohrožování dřevěnou násadou na krumpáč, kterou si připravil obviněný D. J. Bylo tedy zřejmé, že poškozený je vystaven přímo hrozícímu fyzickému útoku čtyř ozbrojených spolupachatelů. Pokud poškozený za této situace začal před sebou máchat nožem proti obviněným a vyhrožovat jim zabitím, mělo naopak toto jeho jednání povahu nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho vyplývá, že uvedené jednání poškozeného bylo oprávněné a nemohlo mít tudíž povahu útoku, který by obvinění mohli odvracet nutnou obranou. Nutná obrana není přípustná proti jednání v nutné obraně, protože se tím neodvrací útok. Obvinění po počátečním ústupu přešli do nového útoku proti poškozenému, zbili ho a způsobili mu vážná zranění. Toto stadium incidentu rozhodně nebylo nutnou obranou obviněných, a to ani se zřetelem k namítané okolnosti, že poškozený měl u sebe předem připravený nůž. Ten, kdo jedná v nutné obraně, může použít prostředků, které si k tomuto či jinému účelu předem připravil.
Úmyslné zavinění obviněného M. J. ve vztahu ke zranění obou poškozených je zřejmé ze způsobu provedení činu a z jeho celkových okolností. Závažnost útoku proti oběma poškozeným byla vystupňována početní převahou obviněných, použitím různých předmětů, které činily útok proti každému z poškozených důraznějším a měly tak povahu zbraně ve smyslu §118 tr. zákoníku, četností zasazených ran, silou, se kterou byly vedeny a která byla v případě útoku proti poškozenému P. Š. velká, a konec konců i tím, že šlo o rány, které byly bezohledně zaměřeny prakticky proti celému tělu poškozeného P. Š.
Obviněný M. J. se zapojil do akce, kterou inicioval jeho bratr obviněný D. J. s cílem potrestat poškozeného P. Š. za jeho předcházející jednání v záležitosti televizní antény. Obviněný D. J. k tomu přizval ostatní obviněné a mezi nimi obviněného M. J. s tím, že si zároveň připravil dřevěnou násadu od krumpáče. Bylo tedy od počátku i ze subjektivního hlediska obviněného M. J. jasné, že potrestáním poškozeného se rozumí jeho fyzické napadení, zbití a vážné zranění. Součinnost obviněných soudy výstižně posoudily jako úmyslné společné jednání ve smyslu znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Ze zákonné konstrukce spolupachatelství tedy vyplývá, že každá ze společně jednajících osob odpovídá za celý rozsah jednání i za celý rozsah následku, a to bez ohledu na to, jakým konkrétním dílčím způsobem se na jednání a způsobení následku fyzicky podílela. Soudy tudíž nijak nepochybily, pokud obviněnému M. J. jako spolupachateli přičítali celý rozsah jednání, jímž byli oba poškození napadeni, a celý rozsah následků, které z tohoto jednání vzešly na zdraví poškozených.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
O nic takového se v posuzované věci nejedná. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného M. J., mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, které zejména Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku velmi pečlivě zhodnotil. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky vysvětlily a že v tomto rámci přijatelně překlenuly rozpory, které se mezi některými důkazy objevily. Skutková zjištění, která soudy vyvodily z důkazů, nepředstavují žádné porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ke kterému došlo dne 28. 11. 2017, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného M. J. předložena dne 3. 8. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu