ECLI:CZ:NS:2018:7.TZ.36.2018.1
sp. zn. 7 Tz 36/2018-19
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a JUDr. Josefa Mazáka projednal ve veřejném zasedání dne 18. 9. 2018 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného P. B. proti pravomocnému rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1951, sp. zn. Vt 376/51, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1951, sp. zn. Vt 376/51,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., §278 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) v neprospěch obviněného P. B.
Tento rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Praze se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
P. B. ,
z p r o š ť u j e s e
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst.1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon), kterých se měl dopustit tím,
že po nástupu vojenské základní služby 1. 10. 1951 odmítl vyplnit rozkaz představeného, aby oblékl vojenský stejnokroj, a odmítl nastupovat k výdeji stravy a jiným úkolům, neboť mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení náboženské sekty Svědků Jehovových,
t e d y
že jednak se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení, jednak odepřel provést rozkaz představeného.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Praze ze dne 26. 11. 1951, sp. zn. Vt 376/51, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon) a odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zák., §22 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců nepodmíněně s tím, že do trestu byla podle §23 odst. 1 tr. zák. započtena vazba od 1. 10. 1951 do 26. 11. 1951.
Trestných činů se obviněný podle zjištění býv. Nižšího vojenského soudu v Praze dopustil tím, že po nástupu vojenské základní služby 1. 10. 1951 odmítl vyplnit rozkaz představeného, aby oblékl vojenský stejnokroj, a odmítl nastupovat k výdeji stravy a jiným úkolům, neboť mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení člena náboženské sekty Svědků Jehovových.
Rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Praze nabyl právní moci dne 2. 1. 1952.
Ve věci nebylo provedeno přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Ministr spravedlnosti podal dne 23. 8. 2018 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Praze. Namítl, že výrok o vině je nezákonný. Poukázal na to, že ustanovení §15 odst. 1 tehdejší ústavy zaručovalo právo na svobodu svědomí a že obviněný byl odsouzen za čin, jímž jen uplatňoval toto právo. Konstatoval, že odsouzení obviněného nemůže obstát ani z hlediska zásad zakotvených v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznil, že obviněný setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu a že s ohledem na zásady, na nichž je založen zákon o soudní rehabilitaci, je namístě poskytnout mu, resp. jeho pozůstalým, zadostiučinění. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovením §270 odst. 1 písm. b), §278 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby v rámci postupu podle §271 odst.1 tr. ř. obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 se dopustil mimo jiné ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že se odvolával na náboženské přesvědčení.
Trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle §278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 se dopustil mimo jiné ten, kdo odepřel provést rozkaz představeného.
V souvislosti s právním posouzením skutku, který byl zjištěn správně a proti jehož zjištění neměl ministr spravedlnosti žádné námitky, bylo základním pochybením býv. Nižšího vojenského soudu v Praze to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle něhož obviněný jako voják základní služby odmítl plnit služební povinnosti a provést rozkaz představeného s odvoláním na své náboženské přesvědčení Svědka Jehovova.
Býv. Nižší vojenský soud v Praze nevzal v úvahu, že tehdejší Ústava 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) v ustanovení §15 odst. 1 prohlašovala svobodu svědomí a v ustanovení §16 odst. 1 zakotvila právo každého vyznávat soukromě i veřejně jakoukoli náboženskou víru nebo být bez vyznání. Býv. Nižší vojenský soud v Praze odsoudil obviněného přesto, že posuzovaným činem uplatňoval právo přiznané Ústavou 9. května.
Právům, která v citovaných ustanoveních Ústava 9. května formálně deklarovala, nebyly poskytnuty žádné reálné záruky. Ústava 9. května sama naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanoveních §15 odst. 2, §34 odst. 2. V ustanovení §15 odst. 2 Ústavy 9. května bylo mimo jiné stanoveno, že víra nebo náboženské přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost stanovenou zákonem. V ustanovení §34 odst. 2 Ústavy 9. května bylo stanoveno, že každý občan je povinen konat vojenskou službu. Faktické popření svobody svědomí, která byla formálně deklarována v §15 odst. 1 Ústavy 9. května, spočívalo v tom, že ústava sama nestanovila žádnou alternativu výkonu vojenské služby pro osoby, kterým náboženské přesvědčení bránilo konat vojenskou službu a v tomto rámci plnit služební povinnosti nebo služební úkony a provádět vydané rozkazy. Ústava ani nezmocnila zákonodárce k tomu, aby takovou alternativu stanovil zákonem. Tehdejší československé zákonodárství nestanovilo žádnou alternativu vojenské služby např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb. a zákona č. 18/1992 Sb. Za tohoto stavu byl výkon vojenské služby - a v jeho rámci plnění služebních povinností a služebních úkonů a provádění vydaných rozkazů - vynucován prostředky trestní represe.
Posuzované jednání obviněného postrádalo znak protiprávnosti a nemohlo být tudíž trestným činem. Výrok o vině obviněného je v rozporu nejen s ustanovením §15 odst. 1 Ústavy 9. května, ale i s ustanovením čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Obviněný byl ve skutečnosti odsouzen za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Čin obviněného, který směřoval k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jeho trestní stíhání a potrestání. Tato hlediska, která jsou stanovena v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, mají v posuzované věci interpretační význam ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950 o trestném činu vyhýbání se služební povinnosti i ve vztahu k ustanovení §278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 o trestném činu neuposlechnutí rozkazu. Uplatnění těchto hledisek staví výrok o vině obviněného do pozice, ve které nemůže obstát. Tento závěr je v souladu také s právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01.
Tím, že býv. Nižší vojenský soud v Praze posoudil skutek jako trestné činy, porušil zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona z roku 1950 a v ustanovení §278 odst. 1 tr. zák. z roku 1950 v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku ztratila podklad, a sám ve věci meritorně rozhodl tak, že obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Namítané porušení zákona v ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950 Nejvyšší soud nezahrnul do výroku, jímž bylo vysloveno porušení zákona. Toto ustanovení obecně upravovalo úkoly soudů v trestním řízení a nemělo přímý vztah k tomu, že podstatou posuzované věci bylo vadné právní posouzení skutku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu