ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1296.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1296/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněného O. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 8 To 176/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 31/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 T 31/2018, byl obviněný O. H. uznán vinným pod body 1) a 2) pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na výroky o vině a trestu, státní zástupkyně brojila v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 8 To 176/2018, byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obviněného a státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem 1) a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl za jednání pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl naproti tomu zproštěn návrhu na potrestání ve vztahu k jednání popsanému původně pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku, kterým měl spáchat dílčí útok pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. V dalším bylo podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodnuto o odkázání poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle relevantních skutkových zjištění soudu prvního stupně, které zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nezměněny, se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že v P., H., na prodejní ploše prodejny potravin Žabka odcizil z regálu s pochutinami dne 18. 3. 2018 ve 12:24 hodin 5 ks čokolády zn. Storck – Merci Finest Selection, 250 g, v celkové prodejní hodnotě 674,50 Kč (1 ks 134,90 Kč), které ukryl za pas kalhot, a poté, co byl vyzván zaměstnancem prodejny J. D., aby zůstal na místě a vyčkal příjezdu hlídky Policie České republiky, z prodejny utekl, aniž by takto ukryté zboží uhradil, čímž poškozenému A. Z., místem podnikání H., P., způsobil škodu ve výši 674,50 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 27 T 17/2014, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To 348/2014 nabyl právní moci dne 1. 10. 2014, byl uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, kdy trest vykonal dne 24. 5. 2017.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 8 To 176/2018, podal obviněný O. H. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel, nespokojený s argumentací odvolacího soudu, opakovaně vznesl námitku týkající se jím údajně neoprávněně vykonaného trestu odnětí svobody, na nějž se podle jeho přesvědčení měla vztahovat amnestie. Uvedl, že podal návrh na obnovu řízení, přičemž v případě, že bude úspěšný a řízení bude obnoveno, nebude na něj pohlíženo jako na recidivistu a právní kvalifikace skutku podle §205 odst. 2 tr. zákoníku neobstojí.
6. Dále poznamenal, že v řízení, které bylo vedeno proti němu a spoluobviněnému V. P., byl omezen na osobní svobodě, a ačkoliv výslovně žádal o ustanovení obhájce, tento mu v řízení před soudem prvního stupně nebyl přidělen (byl mu přidělen až v odvolacím řízení). Domníval se proto, že jeho odsouzení bylo protiprávní a nemělo by se k němu přihlížet.
7. Závěrem poukázal na domnělé pochybení soudu prvního stupně, jenž podle jeho mínění nezohlednil vliv aplikace drog na jeho osobu v souvislosti se spácháním trestné činnosti. Teprve po jeho zadržení došlo k opakovanému psychiatrickému ošetření a až v důsledku takového léčení byl s odstupem času schopen svoje jednání reflektovat, a to zcela jinak, než v době, kdy k němu došlo.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 T 31/2018, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň-město k novému projednání a rozhodnutí, a to se závazným právním názorem týkajícím se správné právní kvalifikace skutku, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a uložil mu mírnější trest.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se ve věci činné soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Podle něj již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Odkázal na str. 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu, kde je v bodech 14., 15. náležitě vysvětleno, proč jsou neopodstatněné výhrady obviněného týkající se nezákonnosti souvisejících rozhodnutí v důsledku absence obhájce a amnestie. Též je zde řešena otázka možného vlivu drog na jednání obviněného, a to tak, že na jeho trestní odpovědnost neměla dopad. Státní zástupce se se stanoviskem odvolacího soudu ztotožnil a plně na něj odkázal. Nad rámec doplnil, že k vyloučení trestnosti obviněného za projednávaný delikt by muselo být při splnění dalších podmínek zjištěno, že obviněný byl ve stavu nepříčetnosti. Nic takového však zjištěno nebylo a ani sám obviněný nic takového v dovolání nenaznačuje. Jeho způsobilost být pachatelem trestné činnosti tedy nebyla v projednávané věci nijak dotčena. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze podle mínění státního zástupce dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a s ohledem na to, že tato rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. S ohledem na napadené rozhodnutí, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod je významnou otázkou, zda soud správně kvalifikoval jednání obviněného jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, resp. zda je správným jím učiněný závěr, že obviněný byl za krádež v posledních třech letech potrestán.
14. Přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán.
15. Z hlediska právního posouzení recidivy u trestného činu krádeže je třeba zdůraznit, že v odstavci 2 §205 tr. zákoníku se jedná o samostatnou skutkovou podstatu, která je zvláštní svou povahou, neboť v případě, že stojí vedle skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, jde sice o dvě základní skutkové podstaty, které mohou obstát samy o sobě vedle sebe, přitom však v odstavci 2 jde navíc o zvláštní skutkovou podstatu vyjadřující kvalifikační znak zpětnosti, u níž nelze zcela striktně trvat na výkladu obvyklém u trestných činů, u nichž se fakticky ve smyslu jejich znaků jedná o základní samostatné a na sobě nezávislé skutkové podstaty. Zákon zde tedy přísněji postihuje pachatele, který se dopustil recidivy trestného činu krádeže nebo obdobného trestného činu (např. loupeže), přičemž vedle této recidivy, vázané na odsouzení nebo potrestání v době posledních tří let před spácháním činu, nevyžaduje splnění žádné další podmínky.
16. Potrestáním se rozumí předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl (např. rozhodnutí o podmíněném odsouzení, podmíněném odsouzení s dohledem, zahlazení odsouzení). K potrestání muselo dojít v posledních třech letech, přičemž rozhodující je okamžik výkonu trestu, upuštění od výkonu trestu, okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod.
17. Obviněný nerozporuje, že se v projednávané věci dopustil krádeže, zpochybňuje ovšem naplnění kvalifikačního znaku zpětnosti, a to s odkazem na své přesvědčení o budoucí úspěšnosti jím podaného návrhu na obnovu řízení ve věci (zřejmě) sp. zn. 27 T 17/2014, když má za to, že v obnoveném řízení dojde k rozhodnutí v jeho prospěch, což bude mít za následek, že na něj již nebude moci být nahlíženo jako na pachatele, který „byl za takový čin v posledních třech letech potrestán“ (recidivistu).
18. Z obsahu trestního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 27 T 17/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 50 To 348/2014, byl obviněný uznán vinným mj. i přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou (č. listu 57˗62). Z opisu z evidence rejstříku trestů vyplývá, že uvedený trest vykonal dne 24. 5. 2017 (č. listu 50). Nyní posuzovaného jednání, tj. krádeže 5 ks čokolád Merci v prodejně potravin, se obviněný dopustil dne 18. 3. 2018. Jelikož, jak výše naznačeno, k vykonání trestu ve věci sp. zn. 27 T 17/2014 došlo dne 24. 5. 2017, tj. před méně než jedním rokem před jednáním v posuzované trestní věci, přičemž uvedené vykonání trestu nemělo za následek to, že se na obviněného hledělo, jako by nebyl odsouzen, nutno závěr soudů o naplnění znaku zpětnosti označit za správný. Argumentace obviněného stran budoucí úspěšnosti návrhu na obnovu řízení, která ovlivní jeho aktuální postavení recidivisty, nemůže obstát. Dosud objektivně existující odsuzující rozsudek ve věci sp. zn. 27 T 17/2014 je pravomocný, a z hlediska znaku zpětnosti obsaženém v §205 odst. 2 tr. zákoníku k němu proto nutno přihlížet.
19. Pokud jde o námitku, že soud nezohlednil vliv aplikace drog na jeho osobu v souvislosti se spácháním trestné činnost, kdy až v důsledku psychiatrického léčení byl s odstupem času schopen svoje jednání reflektovat, a to zcela jinak než v době, kdy k němu došlo, nelze než ve shodě se státním zástupcem poznamenat, že k případnému vyloučení trestní odpovědnosti obviněného za stíhaný přečin by došlo za předpokladu, že by bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že čin spáchal ve stavu nepříčetnosti, tj. ve stavu, ve kterém pro duševní poruchu, jež byla v době spáchání činu „přítomna“, nemohl buď rozpoznat protiprávnost uvedeného činu, anebo nemohl své jednání ovládnout (srov. §26 tr. zákoníku). Nic takového se ovšem z provedeného dokazování nepodává, přičemž ani sám obviněný výhradu, že byl v době činu nepříčetný, výslovně nevznesl. Za této situace Nejvyšší soud toliko v krátkosti podotýká, že příčetnost jakožto způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech (srov. JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 185), se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 7/1968 Sb. rozh. tr.).
20. V této souvislosti je nezbytné akcentovat, že žádné konkrétní okolnosti nasvědčující, že obviněný mohl trpět duševní poruchou, jež v době činu mohla způsobit vymizení schopnosti rozpoznávací či ovládací, nebyly ani v přípravném řízení, ani v řízení před soudy nižších stupňů dány. Obviněný v přípravném řízení opakovaně uvedl (č. listu 8˗9, 15), že do předmětné prodejny sice nešel za účelem krádeže, krást se ovšem rozhodl v okamžiku, kdy v regálu se sladkostmi spatřil čokolády Merci; v tom okamžiku jej napadlo, že by tyto čokolády mohl později prodat Vietnamcům a utržit za ně peníze (přibližně 200 Kč). V hlavním líčení, byť se snažil soustavně zdůrazňovat, že v době činu byl „zfetovaný“ a jednal v afektu, bezprostředně sdělil, že čokolády ukradl proto, že se mu nelíbilo, že jej prodavač osočil z předchozí krádeže čokoládové tyčinky (č. listu 121). V neposlední řadě nelze odhlédnout od vyjádření svědka J. D., prodavače na místě činu přítomného, který uvedl, že obviněný nepůsobil, že by byl pod vlivem návykových látek (č. listu 124). Z naznačených skutečností je zřejmé, že i v situaci, že by bylo prokázáno, že obviněný v době činu trpěl duševní poruchou, byl by závěr o nepříčetnosti vyloučen. Vzhledem k množství záznamů v rejstříku trestů obviněného (č. listu 49˗51) by bylo absurdní uvažovat o tom, že by obviněný – navzdory četným předchozím odsouzením, kdy se co do trestné činnosti zaměřoval zejména na krádeže – nebyl, třebaže v důsledku duševní poruchy, schopen pochopit protiprávnost uvedeného trestného činu. Co se týče možné pochybnosti o existenci schopnosti ovládací v době činu, skutečnost, že obviněný přiznal, že kradl za účelem pozdějšího zisku finančních prostředků či za účelem určité „pomsty“ prodavači, který jej osočil z krádeže, nevypovídá o tom, že svůj čin spáchal bezmyšlenkovitě. Ze skutkových zjištění soudů tedy nevyplývají jakékoliv náznaky, že by své jednání, třebaže i v důsledku případné duševní poruchy, nemohl ovládnout.
21. Co se týče výtky vztahující se k tvrzenému porušení práva na obhajobu, k němuž mělo dojít v řízení vedenému proti obviněnému a spoluobviněnému V. P., Nejvyšší soud konstatuje, že není oprávněn posuzovat zákonnost řízení, které dovoláním napadenému rozhodnutí nepředcházelo. Navíc, jak je zřejmé z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 T 31/2018, a z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 8 To 176/2018, soudy nižších stupňů se námitkou obviněného, že v případě nutné obhajoby nebyl řádně zastoupen obhájcem, zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že není důvodná (bod 3 rozsudku nalézacího soudu, body 14., 15. rozsudku odvolacího soudu). Na základě přezkumu trestních spisů Okresního soudu Plzeň-město dovodily, že i ve věci sp. zn. 4 T 39/2014 – což je věc, v níž jako obviněný figuroval vedle dovolatele i jím zmíněný V. P. (č. listu 52 a násl.) – byl obviněný zastoupen obhájcem JUDr. Pavlem Stroleným [str. 3, bod 3) rozsudku nalézacího soudu, str. 4, bod 15. rozsudku odvolacího soudu].
22. Ani námitku týkající se údajně neoprávněně vykonaného trestu odnětí svobody, na nějž se podle přesvědčení obviněného měla vztahovat amnestie, neshledal Nejvyšší soud relevantní. Stejně jako i odvolací soud má za to, že z obsahu podaného opravného prostředku nelze souvislost uvedené výhrady s nyní projednávanou věcí bez dalšího dovodit. Pakliže chtěl obviněný vytknout, že soud při stanovení druhu a výše trestu nezohlednil skutečnost, že obviněný v jiné trestní věci vykonal trest, který po právu vykonat neměl, nutno plně odkázat na podrobnou a přesvědčivou argumentaci odvolacího soudu na str. 4 a 5, bod 16. jeho rozsudku, z níž je jednoznačně zřejmé, proč se na v úvahu přicházející výkon trestu odnětí svobody, tj. na výkon trestu odnětí svobody v trestní věci vedené Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 145/2009, nevztahovalo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013, uveřejněné pod č. 1/2013 Sb. Pro úplnost je vhodné doplnit, že podle §368 věty první a druhé tr. ř. rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní soud, který rozhodl v prvním stupni. Odpykává-li si taková osoba v době rozhodování trest odnětí svobody, učiní rozhodnutí soud, v jehož obvodu se trest vykonává. Z citovaného ustanovení trestního řádu tak vyplývá, že bylo na soudu, v jehož obvodu obviněný nepodmíněný trest odnětí svobody ve věci sp. zn. 6 T 145/2009 vykonával, aby z úřední povinnosti posoudil, zda byl obviněný účasten amnestie, a aby v případě, že by dospěl ke kladnému závěru, vydal o tom rozhodnutí. Jestliže zmíněný soud žádné takové rozhodnutí nevydal, je zjevné, že správně dovodil, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (č. 1/2013 Sb.), se na obviněného nevztahovalo. Negativní rozhodnutí soud totiž nevydává (i když nelze zcela vyloučit, že tak učiní k případnému návrhu odsouzeného).
23. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu