ECLI:CZ:NS:2018:8.TZ.11.2018.1
sp. zn. 8 Tz 11/2018-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2018 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. J. proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, byl v neprospěch obviněného P. J. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1956.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, zrušuje . Rovněž se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek téhož soudu ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se zrušují v celém rozsahu rozsudek Nižšího vojenského soudu v Písku ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, a usnesení Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1951, sp. zn. Vto 255/50, a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se zrušují zároveň všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Z obsahu stížnosti pro porušení zákona
1. Ministr spravedlnosti České republiky podal ve prospěch obviněného P. J. stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, a poukázal na průběh řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo. Uvedl, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Písku ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956 (dále jen „trestní zákon“), a odsouzen byl k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Usnesením Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1951, sp. zn. Vto 255/50, bylo odvolání obviněného zamítnuto a uvedený rozsudek nabyl právní moci uvedeným dnem. Obviněnému byla do trestu započtena vazba od 4. 10. 1950 do 19. 1. 1951.
2. Ministr spravedlnosti rozvedl, že na základě požadavku obviněného bylo konáno rehabilitační řízení, ve kterém bylo nejprve usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, konáno veřejné zasedání, při němž bylo rozhodnuto tak, že byl rozsudek Nižšího vojenského soudu v Písku, ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, podle §14 odst. 1 písm. e), f) č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen zákon „č. 119/1990 Sb.“), zrušen ve výroku o vině i trestu a zároveň byla zrušena i všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto usnesení, které nabylo právní moci téhož dne, soud jej odůvodnil tak, že napadeným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Písku ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, byl obviněný nesprávně uznán vinným trestným činem podle přísnější právní kvalifikace, když nebyly dány zvlášť přitěžující okolnosti, a proto mělo být jednání obviněného posouzeno jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 trestního zákona, když nebyly důsledně hodnoceny ani veškeré okolnosti případu při ukládání trestu. Při navazujícím hlavním líčení konaném téhož dne 27. 8. 1991 obviněný uvedl, že šlo o jeho náboženské přesvědčení, vycházel z myšlenek P. Ch. a odmítl konat vojenskou službu jako takovou, a to i s ohledem na bezpodmínečnost vojenské přísahy. V závěru hlavního líčení Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že dne 4. 10. 1950 v K. u Vojenského útvaru 1574 K. v přítomnosti většího počtu vojenských osob odmítl nosit zbraň a vykonat vojenskou službu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, a podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. rozhodl o upuštění o potrestání. V odůvodnění rozsudku se soud opět zabýval otázkou, proč nelze obviněného uznat vinným podle přísnější právní kvalifikace, blíže se však sám nezaobíral jím použitou právní kvalifikací skutku podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Upuštění od potrestání odůvodnil současným pohledem na občanská práva a změny týkající se vojenské služby. Tento rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, nabyl právní moci dne 27. 8. 1991.
3. Na základě těchto rozhodnutí ministr spravedlnosti shledal, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, a to i se zřetelem na ustanovení §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky z roku 1948 (dále „Ústava z roku 1948“), podle kterého byla zaručena svoboda svědomí.
4. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zdůraznil ustanovení §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumané rozhodnutí je vadné, zejména proto, že skutek byl posouzen jako trestný čin v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
5. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích se však podle ministra spravedlnosti v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, protože přezkoumání výroku o vině se omezilo pouze na zákonné důvody užití přísnější právní kvalifikace podle §270 odst. 2 trestního zákona, čímž byl účel rehabilitačního řízení usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, naplněn toliko zdánlivě. Ke zrušení všech výroků došlo pouze podle §14 odst. 1 písm. e), f) zákona č. 119/1990 Sb., tedy proto, že skutek byl kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze zákona č. 86/1950 Sb., a jednak proto, že uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Soud tak nepostupoval podle §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., tzn., nezrušil napadený rozsudek proto, že byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, čímž již tímto usnesením vytvořil zákonné předpoklady pro nové odsouzení obviněného. Ignorace ústavně zaručených práv ve vztahu k ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., vyplynula i z dalšího postupu rehabilitačního senátu, který rozsudkem z téhož dne obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
6. V té souvislosti byl zdůrazněn účel rehabilitačního řízení, který nebyl plně respektován, když tento soud náležitě nezvážil, že obviněný svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu a svědomí zaručené tehdejší Ústavou z roku 1948. Pokud by tak učinil, shledal by, že skutek uvedený v obžalobě vojenského prokurátora není a nebyl trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, když zejména jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutné považovat za určující (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02).
7. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, byl v neprospěch obviněného P. J. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek téhož soudu ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, a postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
8. Za již zemřelého obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil jeho obhájce, podle něhož je stížnost ministra spravedlnosti důvodná, neboť napadené usnesení je v přímém protikladu s právním názorem, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách, jež ve vyjádření citoval. Není přitom rozhodné, zda se jedná o věci obviněných svědků Jehovových či jiných vyznání (obviněný se hlásil k myšlenkám P. Ch.), neboť v dané věci jde o svobodu svědomí a náboženského vyznání všeobecně. Rozdíly v jednotlivých vyznáních mohou být předmětem teologické diskuze, ale pro právní posouzení projednávané problematiky nejsou podstatné. Pokud jde o stížnostní petit ministra spravedlnosti, obhájce uvedl, že v zásadě s ním souhlasí a dodal, že po navrhovaném rozsudku by Nejvyšší soud měl věc postoupit k novému projednání Okresnímu soudu v Českých Budějovicích jakožto nástupci bývalého Vojenského obvodového soudu České Budějovice, přičemž nelze vyloučit, aby toto rozhodnutí učinil i Okresní soud v Písku, který ve věci vydal původní odsuzující rozsudek.
II. Posouzení obsahu stížnosti pro porušení zákona
9. Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu stížnosti pro porušení zákona podle §267 odst. 3 tr. ř. stížností napadená rozhodnutí i celé související řízení, z nichž měl k dispozici pouze kopii rozsudku Nižšího vojenského soudu v Písku, ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, a rehabilitační spis Vojenského obvodového soudu v České Budějovice vedený pod sp. zn. 2 Rtv 32/91.
10. Z kopie rozsudku Nižšího vojenského soudu v Písku, ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, se podává, že obviněný P. J. byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, jenž spočíval v tom, že dne 4. 10. 1950 v K. v přítomnosti většího poštu vojenských osob odmítl nosit zbraň, zdravit a vykonávat vojenskou službu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení. Odsouzen byl podle §270 odst. 2 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř roků. Podle §43 a §44 trestního zákona byla též soudem vyslovena ztráta čestných práv občanských uvedených v §44 odst. 2 na pět roků a podle §23 trestního zákoníku mu do trestu byla započítána zajišťovací a vyšetřovací vazba od 4. 10. 1950 do 6. 12. 1950. Podle dodatku na tomto rozsudku lze zjistit, že usnesením Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1951, sp. zn. Vto 255/50, bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného směřující proti rozsudku uvedenému shora, a že obviněný nastoupil trest dne 16. 1. 1951.
11. V rámci rehabilitačního řízení byl ve věci obviněného veden Vojenským obvodovým soudem v Českých Budějovicích spis sp. zn. 2 Rtv 32/91. Nejprve bylo rozhodnuto usnesením ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, tak, že rozsudek Nižšího vojenského soudu v Písku, ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, byl podle §14 odst. 1 písm. e), f) zák. č. 119/1990 Sb., zrušen ve výroku o vině a ve výroku trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci 27. 8. 1991. Již v tomto usnesení rehabilitační soud naznačil, že důvodem zrušení byly nedostatky, jež plynuly z použité právní kvalifikace, když podle rehabilitačního soudu byl skutek obviněného kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze zákona. Současně soud uvedl, že úmysl obviněného vyhnout se vojenské službě jako takové nelze bez dalšího kvalifikovat jako vyhnutí se plnění zvláště důležité služební povinnosti.
12. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, v souladu s uvedeným závěrem naznačeným v rehabilitačním usnesení po hlavním líčení provedeném stejného dne (a téhož dne nabyl rozsudek též právní moci), při němž obviněného vyslechl, rozhodl tak, že obviněného P. J. uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, spočívajícím v tom, že „dne 4. 10. 1950 v K. v přítomnosti většího poštu vojenských osob odmítl nosit zbraň, zdravit a vykonávat vojenskou službu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení“.
13. Tento rozsudek odůvodnil tím, že právní kvalifikace jednání obviněného podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) trestního zákona neobstojí, neboť nebylo možné dovodit znak skutkové podstaty „vyhnout se plnění zvláště důležité služební povinnosti“. Rovněž nedošlo podle soudu k naplnění zvlášť přitěžující okolnosti původně odůvodněné tím, že obviněný odmítl konat vojenskou službu. Výkladem tohoto pojmu však dospěl soud k názoru, že zvlášť přitěžující okolnost nelze v tomto případě dovodit. Při úvahách o trestu soud vycházel z tehdejšího pohledu na občanská práva a jejich zákonné zakotvení, a tak i vzhledem k tomu, že šlo o čin menší nebezpečnosti pro společnost a že obviněný byl pozitivně hodnocen a nebyl soudně trestán, podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání.
14. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud v souladu se stížností pro porušení zákona dospěl k závěru, že přestože byl obviněný P. J. rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Písku, ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1951, sp. zn. Vto 255/50, uznán nespravedlivě vinným trestným činem vyhýbání se povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, nedošlo k odčinění jím způsobené křivdy ani v rámci rehabilitačního řízení na základě zákona č. 119/1990 Sb.
15. Trestnost jeho činu byla spatřována v činu popsaném tak, že „dne 4. 10. 1950 v přítomnosti většího poštu osob odmítal konat povinnosti související s výkonem této služby, přestože důvodem bylo jeho náboženské přesvědčení“. Výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), b) trestního zákona, jak o ni bylo rozhodnuto vojenskými soudy v roce 1950, byl učiněn v rozporu s právem na svobodu svědomí. Tohoto trestného činu se mohl dopustit ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, a takového činu se dopustil v úmyslu vyhnout se plnění zvláště důležité služební povinnosti nebo zvláště důležitého služebního úkonu, nebo je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost.
16. Svobodu svědomí zakotvoval v době spáchání činu §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948 tak, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle §15 odst. 2 této Ústavy bylo však dále stanoveno, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nesmí však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Z uvedeného je patrné, že tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, které obviněný uplatňoval, mělo oporu také v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
17. Pokud obviněný P. J., jak je uvedeno ve skutku, jímž byl uznán vinným, odmítl nosit zbraň, zdravit a vykonávat svou vojenskou službu odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení všem občanům zaručené §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948. Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala také v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze popsané jednání obviněného považovat za trestný čin. Obviněný byl proto rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Písku, ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1951, sp. zn. Vto 255/50, nespravedlivě uznán vinným a odsouzen.
18. Uvedená křivda nebyla zcela odčiněna ani následujícími rozhodnutími Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 2 Rtv 32/91, v rámci soudní rehabilitace.
19. Právo na svobodu svědomí nebylo dostatečně respektováno zejména usnesením Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, jenž zrušil výrok o vině i výrok o trestu rozsudku Nižšího vojenského soudu v Písku, ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, avšak podle §14 odst. 1 písm. e), f) zák. č. 119/1990 Sb.
20. Ve stejném duchu byl vydán i následující rozsudek ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, jímž byl obviněný za předmětný skutek uznán vinným sice mírnějším trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona a bylo upuštěno od potrestání, ale právo na svobodu svědomí opět zcela nebylo respektováno, protože rehabilitační soud nevycházel při svém rozhodování z principů vyjádřených v §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumané rozhodnutí je vadné, zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné, ale vady shledal jen v podmínkách §14 odst. 1 písm. e), f) zák. č. 119/1990 Sb., které porušení práv obviněného dostatečně nevystihovaly. V obou uvedených rozhodnutích proto byly vytvořeny podmínky pro nové nespravedlivé odsouzení obviněného, které nebylo dosud na základě žádného z uvedených rozhodnutí odčiněno, a to přesto, že účelem zákona o soudní rehabilitaci podle §1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění zák. č. 47/1991 Sb., činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
21. V této souvislosti je vhodné znovu připomenout zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.
22. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci shledal, že Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích v rámci své povinnosti v rehabilitačním řízení rezignoval na své povinnosti a chybně se zaměřil jen na otázky právní kvalifikace, aniž zkoumal podstatu činu, jenž byl obviněnému kladen za vinu. Rovněž je třeba zdůraznit, že se plně (i když obviněného vyslechl, na jím uváděné skutečnosti při hlavním líčení dostatečně nereagoval – viz č. l. 15 spisu, sp. zn. 2 Rtv 32/91) spolehl jen na skutková zjištění provedená v roce 1950 a nezabýval se v této souvislosti obhajobou obviněného, kterou nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést úplná skutková zjištění podle §2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, a hodnotit důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, a to zejména k otázkám motivace a dalším okolnostem, za nichž k činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, došlo.
23. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. J., neboť nebyl naplněn účel rehabilitačního řízení uvedený v §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb. Zejména soud náležitě neposoudil a nehodnotil obhajobu obviněného spočívající v uplatnění práva na svobodu svědomí. Obviněný totiž odmítl nosit zbraň, zdravit a vykonávat vojenskou službu a odvolával se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení. Soud rozhodující o rehabilitaci obviněného tak měl postupovat podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., čímž by byl vytvořen prostor proto, aby mohl být následně rozsudek Nižšího vojenského soudu v Písku ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, a navazující usnesení Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1951, sp. zn. VTo 255/50, zrušen v celém rozsahu a obviněný žaloby zproštěn. Je tedy zřejmé, že otázkou uplatnění ústavně zaručených práv se soud vůbec nezabýval a soustředil se pouze na změnu právní kvalifikace. Zcela tak pominul respektování práva na svobodu svědomí zaručeného tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. a zakotveného v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Způsobem, který by plně respektoval práva obviněného však nepostupoval ani Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích, neboť obviněného rozsudkem ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, obžaloby ve smyslu podmínek §226 tr. ř. nezprostil, ale obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
III. Závěr
24. Nejvyšší soud se ze všech uvedených důvodů ztotožnil se stížností pro porušení zákona v této věci podané, a podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, byl v neprospěch obviněného P. J. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1956. Podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek téhož soudu ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 2 Rtv 32/91.
25. Nejvyšší soud současně podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil v celém rozsahu rozsudek Nižšího vojenského soudu v Písku ze dne 6. 12. 1950, sp. zn. Vt 108/50, a usnesení Vyššího vojenského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1951, sp. zn. Vto 255/50, a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., též všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
26. S ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., Nejvyšší soud přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. tuto trestní věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na Okresním soudu v Českých Budějovicích bude, aby na podkladě dostupného spisového materiálu znovu o vině obviněného rozhodl, přičemž bude vázán právními názory vyslovenými Nejvyšším soudem v tomto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu