ECLI:CZ:NS:2018:8.TZ.16.2018.1
sp. zn. 8 Tz 16/2018-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2018 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. Z. proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 11. 2017, č. j. 3 T 143/2011-231, a rozhodl takto:
I.
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 11. 2017, č. j. 3 T 143/2011-231, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 9 tr. ř. a §315 odst. 2 tr. ř., a to v neprospěch obviněného .
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 11. 2017, č. j. 3 T 143/2011-231, zrušuje . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že obviněný R. Z. podle §83 odst. 1 tr. zákoníku vykoná trest odnětí svobody ve výměře 30 (třiceti) měsíců, který mu byl uložen jako trest souhrnný pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 T 143/2011-164.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obviněný zařazuje pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou.
Odůvodnění:
1. Ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“, příp. „stěžovatel“) podal dne 7. 6. 2018 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. Z. (dále převážně jen „obviněný“) v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 143/2011.
2. V jejím odůvodnění nejprve uvedl, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 T 143/2011-164, který téhož dne nabyl právní moci, uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku z trestní věci Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 47 T 52/2012 mu byl uložen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 47 T 52/2012, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí.
3. V další části stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 2. 2013, č. j. 3 T 143/2011-171, bylo rozhodnuto v intencích §82 odst. 4 tr. zákoníku, že obviněnému se započítává do zkušební doby souhrnného podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve shora uvedené věci vykonaná část zkušební doby z podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, uloženého rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 47 T 52/2012, a to ode dne 12. 11. 2012 do dne 16. 1. 2013.
4. Samosoudkyně Okresního soudu v Teplicích usnesením ze dne 10. 11. 2017, č. j. 3 T 143/2011-231, na závěr veřejného zasedání rozhodla, že obviněný podle §83 odst. 1 tr. zákoníku vykoná původně podmíněně odložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců a pro jeho výkon jej zařadila podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Usnesení nabylo právní moci dne 9. 12. 2017, když nikdo z oprávněných proti němu stížnost nepodal. Obviněný ihned po vyhlášení usnesení a poučení o opravných prostředcích do protokolu o veřejném zasedání prohlásil, že se práva stížnosti vzdává, a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích, který se veřejného zasedání nezúčastnil, po doručení opisu písemného vyhotovení usnesení stížnost proti němu nepodal (neučinil tak ani přesto, že samosoudkyně okresního soudu, která si zřejmě své pochybení následně uvědomila, v závěru odůvodnění písemného vyhotovení usnesení tučným písmem uvedla, že „Soud v daném případě rozhodoval v nesprávném obsazení, když namísto senátu rozhodovala samosoudkyně.“ ).
5. Ministr spravedlnosti – po citaci příslušných ustanovení trestního řádu a trestního zákoníku – z dosud uvedeného dovodil, že samosoudkyně Okresního soudu v Teplicích naposledy citovaným usnesením porušila zákon, neboť o výkonu původně podmíněně odloženého souhrnného trestu odnětí svobody měl rozhodovat senát (odkázal přitom na blíže nespecifikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikované „pod TR NS 37/2007-T 1011“).
6. V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud:
1) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 11. 2017, č. j. 3 T 143/2011-231, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §2 odst. 9 tr. ř. a §315 odst. 2 tr. ř.,
2) podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a
3) podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Jelikož podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
8. Právní rámec pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu v této věci je dán příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákoníku vycházejícími z Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.) a Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), z nichž je třeba zmínit zejména ta, která citoval ve svém podání již sám stěžovatel.
9. Podle §2 odst. 9 tr. ř. v trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví.
10. Podle §314a odst. 1 tr. ř. samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let (obviněnému přitom hrozil za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na dvě léta až deset let).
11. Podle §315 odst. 2 tr. ř. platí, že rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.
12. Z judikaturních rozhodnutí je třeba zmínit alespoň stěžovatelem (nepřesně, resp. neúplně) citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 38/2007 , publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 37/2007, pod č. T 1011, C. H. Beck, Praha). Podle jeho odůvodnění „… příslušným k rozhodování i v této fázi [ vykonávacího ] trestního řízení byl opět senát, a nikoli pouze samosoudce. V tomto směru je nutno vycházet z ustanovení §315 odst. 2 tr. ř., jež požaduje, aby rozhodnutí související s výkonem trestů činil soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Soud prvního stupně tedy činí rozhodnutí ve vykonávacím řízení ve stejném obsazení (z hlediska toho, zda jde o senát nebo samosoudce), v jakém rozhodoval v předcházejících fázích řízení. Pokud ve věci přeměny trestu odnětí svobody rozhodl samosoudce okresního soudu …, jde o rozhodnutí, jímž byl v neprospěch obviněného … porušen zákon v posledně citovaném zákonném ustanovení“ .
13. Při aplikaci těchto zákonných a judikaturních východisek na posuzovaný případ je třeba konstatovat, že samosoudkyně Okresního soudu v Teplicích nepostupovala v souladu se zákonem.
14. Z výše uvedených skutečností je mimo jakoukoliv pochybnost, že rozhodnutí v tzv. vykonávacím řízení podle §83 odst. 1 tr. zákoníku o tom, že obviněný vykoná původně podmíněně odložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl uložen tříčlenným senátem Okresního soudu v Teplicích rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 T 143/2011-164, jenž téhož dne nabyl právní moci, mohl a měl učinit zase jen tříčlenný senát (třebaže nemusel být identický s tím, který ve věci rozhodoval meritorně) jmenovaného soudu, nikoliv jeho samosoudkyně.
15. Jelikož nesprávné obsazení soudu je třeba považovat za podstatnou vadu řízení, Nejvyšší soud shledal, že stížnost pro porušení zákona je v posuzované věci důvodná. Proto pod bodem I. výroku svého rozsudku nejprve podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením pravomocným usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 11. 2017, č. j. 3 T 143/2011-231, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §2 odst. 9 tr. ř. a §315 odst. 2 tr. ř.; následně podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
16. Po tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zvažoval, zda má postupovat podle návrhu ministra spravedlnosti a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázat Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (v takovém případě by byl zároveň povinen rozhodnout podle §275 odst. 3 tr. ř. o vazbě obviněného), nebo zda má postupovat podle ustanovení §271 odst. 1 tr. ř., které mu umožňuje, aby za zákonem vymezených podmínek sám ve věci hned rozhodl.
17. Podle §83 odst. 1 tr. zákoníku jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná.
18. Obviněný již při původním veřejném zasedání před Okresním soudem v Teplicích uvedl, že si uvědomuje nesprávnost svého počínání, když ve zkušební době podmíněného odsouzení znovu spáchal trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 23 T 57/2017, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Zřejmě z tohoto důvodu se také práva stížnosti po vyhlášení původního usnesení vzdal.
19. Při veřejném zasedání před Nejvyšším soudem sice obviněný toto své vědomí nezopakoval, když jednak uvedl, že při rozhodování okresního soudu nebyl zastoupen obhájcem, a jednak připomenul, že výkon nepodmíněného trestu nastoupil dobrovolně, nicméně nelze mít pochyb o tom, že si velmi dobře uvědomuje, že spácháním úmyslného trestného činu ve zkušební době podmíněného odsouzení zavdal příčinu k rozhodnutí soudu podle §83 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Jestliže i Nejvyšší soud (rozhodující ve veřejném zasedání v senátě) zjistil, že obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, když spáchal úmyslný trestný čin, a již proto nevyhověl stanoveným zákonným podmínkám, pak neshledal zákonných překážek, aby sám rozhodl ve smyslu §83 odst. 1 tr. zákoníku a tím zároveň zjištěné pochybení samosoudkyně Okresního soudu v Teplicích napravil. Takový výrok není v neprospěch obviněného, neboť mu současně umožní, aby kontinuálně pokračoval ve výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců, který započal již dne 16. 4. 2018 (bezprostředně po výkonu výše zmíněného trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců). Při takovém postupu neměl Nejvyšší soud ani povinnost rozhodovat podle §275 odst. 3 tr. ř. o vazbě obviněného.
21. Z těchto důvodů Nejvyšší soud pod bodem II. výroku svého rozsudku podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že obviněný R. Z. podle §83 odst. 1 tr. zákoníku vykoná trest odnětí svobody ve výměře 30 (třiceti) měsíců, který mu byl uložen jako trest souhrnný pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 T 143/2011-164. Současně podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodl, že obviněný se zařazuje pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu