ECLI:CZ:NS:2018:8.TZ.30.2018.1
sp. zn. 8 Tz 30/2018-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného mladistvého „XXXXX“ *) proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 7 Tm 1/2018, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá , neboť není přípustná.
Odůvodnění:
1. Ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“, příp. „stěžovatel“) podal dne 27. 6. 2018 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného mladistvého „XXXXX“ (dále převážně jen „obviněný“, příp. „mladistvý“) v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích ( v textu stížnosti pro porušení zákona se explicitně neuvádí, že tento soud rozhodoval jako „soud pro mládež“ ) pod sp. zn. 7 Tm 1/2018.
2. V jejím odůvodnění stěžovatel nejprve uvedl, že obviněný mladistvý byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 2. 2018, č. j. 7 Tm 1/2018-98, uznán vinným zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se dopustil způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku, za něž mu bylo uloženo podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 218/2003 Sb.“), a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné trestní opatření odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku, §85 odst. 1 tr. zákoníku a za užití §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, když zároveň byl nad mladistvým vysloven dohled, který provede probační úředník. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému mladistvému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému D. K. částku 200 Kč.
3. V další části stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že všechny přítomné oprávněné osoby se po vyhlášení rozsudku a poučení o právu opravného prostředku vzdaly do protokolu práva na odvolání a rovněž netrvaly na písemném odůvodnění rozsudku. Z toho zřejmě dovodil, že rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k výroku o trestu dne 8. 2. 2018 a ve výroku o náhradě škody dne 27. 2. 2018, jak i soud prvního stupně vyznačil na originálu rozsudku v tzv. doložce právní moci.
4. Ministr spravedlnosti – po citaci příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 6/2002 Sb.“), a trestního řádu – následně dovodil, že posuzovaná trestní věc měla být projednána před Okresním soudem v Teplicích v senátě, což se sice stalo (senát věc projednal a předseda senátu vyhlásil rozsudek v hlavním líčení dne 8. 2. 2018 ve složení: předseda senátu Mgr. Milan Ferenc, přísedící Jiří Chvojka a Karel Schmied), avšak při přezkumném řízení bylo zjištěno, že přísedícímu Karlu Schmiedovi skončilo 4-leté funkční období již dne 17. 12. 2013, a znovu byl zvolen (resp. převolen) zastupitelstvem Obce Z. až dne 14. 3. 2018.
5. Z těchto důvodů ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud:
1) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 7 Tm 1/2018, a v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanoveních §2 odst. 9 tr. ř. a §314a tr. ř. a v ustanoveních §35 a §66 zákona č. 6/2002 Sb., a to v neprospěch obviněného,
2) podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a
3) podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Jelikož podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona , Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je splněna první z uvedených zákonných podmínek, tedy zda stížnost pro porušení zákona směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu .
7. V rámci tohoto zkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť nemohl přisvědčit stěžovateli v tvrzení, že výše citovaný „rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k výroku o trestu dne 8. 2. 2018 a ve výroku o náhradě škody dne 27. 2. 2018“ .
8. K tomu je zapotřebí nejprve uvést, že právní moc a vykonatelnost rozsudku je upravena v ustanovení §139 tr. ř. Podle jeho odstavce 1 platí, že rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li zákon něco jiného, i vykonatelný,
a) jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští,
b) jestliže zákon sice proti němu připouští odvolání, avšak
aa) odvolání ve lhůtě podáno nebylo,
bb) oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, nebo
cc) podané odvolání bylo zamítnuto.
9. Pro přezkoumávanou věc má význam varianta tohoto ustanovení uvedená pod písm. b) v alternativě bb), neboť zákon proti němu odvolání připouští (srov. §245 odst. 1 tr. ř.), a stěžovatel (stejně jako před ním soud prvního stupně, jenž opatřil originál rozsudku doložkou právní moci) zřejmě vycházel z toho, že (všechny) oprávněné osoby se práva odvolání proti rozsudku výslovně vzdaly. Takový závěr patrně učinily z toho, že po vyhlášení rozsudku a poučení o odvolání prohlásili obviněný mladistvý, jeho obhájce, jeho zákonný zástupce (matka D. N.), pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a státní zástupce (jednotlivě a shodně): „Vzdávám se práva odvolání a netrvám na písemném vyhotovení odůvodnění.“ (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 96 spisu).
10. Ministr spravedlnosti (stejně jako před ním soud prvního stupně) přehlédl, že v případě, kdy se obviněný (v dané věci mladistvý), státní zástupce a případně i některé z oprávněných osob vzdají po vyhlášení rozsudku práva podat odvolání, nastává právní moc až po uplynutí osmi dnů od doručení opisu rozsudku obviněnému (s ohledem na osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř.). Pouze v případě, že by takových (dalších oprávněných) osob nebylo nebo by obviněný výslovně prohlásil, že si nepřeje, aby kdokoli z nich podal odvolání, nastala by právní moc rozsudku okamžikem vzdání se odvolání. Podmínkou právní moci tedy je, aby tu již nebyla žádná oprávněná osoba podat odvolání a zároveň nebylo žádné odvolání v běhu (k tomu srov. přiměřeně Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1740 a násl. ).
11. Pro posouzení shora zmíněné otázky má význam rovněž ustanovení §130 tr. ř. o doručení rozsudku. Podle jeho odstavce 1) rozsudek se v opise doručí obžalovanému, státnímu zástupci, zúčastněné osobě a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni. Podle odstavce 2) má-li obžalovaný obhájce nebo zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku též jim. Konečně podle odstavce 3) mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci; mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci. V dané věci obviněného mladistvého je třeba pro úplnost zmínit ještě ustanovení §67 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., podle něhož v řízení proti mladistvým opis rozsudku doručuje též orgánu sociálně-právní ochrany dětí a Probační a mediační službě.
12. Před aplikací všech výše citovaných ustanovení na přezkoumávaný případ je zapotřebí ještě zmínit, že podle referátu předsedy senátu soudu prvního stupně (č. l. 99 spisu) měl být opis písemného vyhotovení rozsudku doručen obviněnému mladistvému, jeho obhájci, jeho matce, okresnímu státnímu zastupitelství, poškozenému, orgánu sociálně-právní ochrany dětí a Probační a mediační službě. Podle připojených dokladů o doručení se tak sice u naprosté většiny z nich (ve dnech 9. 2 2018 až 20. 2. 2018) také stalo, z č. l. 100 spisu je však evidentní, že opis písemného vyhotovení rozsudku se nepodařilo doručit obviněnému mladistvému [bylo mu doručováno obálkou TYP II. (Doručování do vlastních rukou s vyloučením uložení do schránky - §49 odst. 5 o. s. ř.); na obálce jsou poznámky poštovního doručovatele: uloženo do 26. 2. 2018, vráceno 27. 2. 2018]. Z obsahu spisu není patrné, že by byl ze strany soudu prvního stupně učiněn další pokus o doručení opisu písemného vyhotovení rozsudku obviněnému mladistvému, z čehož lze učinit jednoznačný závěr, že opis písemného vyhotovení rozsudku mu dosud nebyl doručen .
13. Platí-li tedy (srov. odstavec 10. shora), že v případě, kdy se obviněný, státní zástupce a případně i některé (ale ne všechny!) z oprávněných osob vzdají po vyhlášení rozsudku práva podat odvolání, nastává právní moc až po uplynutí osmi dnů od doručení opisu rozsudku obviněnému (s ohledem na osoby uvedené v §247 odst. 2 tr. ř.), je namístě učinit další závěr, že stížností pro porušení zákona napadený odsuzující rozsudek dosud není rozhodnutím pravomocným . I když se obviněný mladistvý práva odvolání proti němu vzdal (a dodal, že netrvá na písemném vyhotovení jeho odůvodnění), výslovně neprohlásil, že si nepřeje, aby kterákoliv z oprávněných osob podala odvolání v jeho prospěch. Jakkoliv prohlášení o vzdání se odvolání učinila po vyhlášení rozsudku i matka obviněného mladistvého D. N., zůstává skutečností, že odvolání proti odsuzujícímu rozsudku stále ještě může podat přinejmenším jeho otec L. M. (jemu začne běžet osmidenní lhůta k podání odvolání až poté, co bude opis písemného vyhotovení rozsudku doručen obviněnému mladistvému). Teprve poté, co by ani on odvolání proti rozsudku v této lhůtě nepodal, bude možné považovat rozsudek za pravomocný.
14. Nejvyšší soud sice nepovažuje za pochybení, pokud předseda senátu soudu prvního stupně nenechal doručit opis písemného vyhotovení rozsudku také otci obviněného mladistvého L. M. (ze zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí založené na č. l. spisu 55 se nepodává, že by zájmy rodičů obviněného mladistvého měly být v kolizi, takže by měla postačovat komunikace jen s jedním z nich), měl by však vysvětlit, z jakého důvodu tak neučinil, zvláště když jej vyrozumíval o termínu hlavního líčení a když s ním jednaly a opakovaně jej o jeho právech jako zákonného zástupce obviněného mladistvého poučovaly i orgány přípravného řízení (srov. č. l. 7, 13 a 24 spisu.). Především se však v dané věci nabízí, aby jmenovanému otci obviněného mladistvého byla problematika, která vedla ministra spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona, vysvětlena, a aby následně (v odvolací lhůtě, která mu začne běžet po doručení opisu rozsudku obviněného mladistvému) sám ve prospěch svého syna odvolání podal, neboť v takovém případě by bylo možno vytýkané pochybení napravit již prostřednictvím řádného opravného prostředku.
15. Z důvodů shora podrobně uvedených je mimo jakoukoliv pochybnost, že ministr spravedlnosti podal v dané věci stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí soudu, které není pravomocné. Proto Nejvyšší soud postupoval podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. a stížnost pro porušení zákona zamítl, neboť není přípustná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 218/2003 Sb.