ECLI:CZ:NS:2019:11.TCU.106.2019.1
sp. zn. 11 Tcu 106/2019-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 17. 10. 2019 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky R. A. , původním jménem Z. H., narozeného XY v XY, okres Sokolov, rozsudkem Obvodního soudu v Mnichově ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1123 Ds 308 Js 128332/15, jímž byl uznán vinným ze spáchání pěti trestných činů podvodu podle §263 odst. 1 a 3 věty druhé bodu 1. StGB, a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, hledí jako na odsouzení soudem České republiky .
II. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně části odsouzení občana České republiky R. A. , původním jménem Z. H., narozeného XY v XY, okres Sokolov, rozsudkem Obvodního soudu v Mnichově ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1123 Ds 308 Js 128332/15, a to pro trestný čin úmyslných průtahů v insolvenčním řízení ve smyslu §15a odst. 1 a 4 InsO a jemu odpovídající část trestu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu v Mnichově (dále jen „cizozemský soud“) ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1123 Ds 308 Js 128332/15, který nabyl právní moci dne 24. 6. 2016, byl R. A. uznán vinným ze spáchání trestného činu úmyslných průtahů v insolvenčním řízení ve smyslu §15a odst. 1 a 4 InsO a dále pěti trestných činů podvodu podle §263 odst. 1 a 3 věty druhé bodu 1. StGB. Za tyto sbíhající se trestné činy mu cizozemský soud uložil, za použití §52 a 53 StGB, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označených trestných činů tím, že:
1. Obžalovaný je od prosince 2013 faktickým jednatelem obchodní společnosti H., která je pod číslem XY zapsána v obchodním rejstříku u Obvodního soudu v Mnichově. Obžalovaný v obchodním styku vystupoval jménem společnosti, uzavíral za ni smlouvy a disponoval plnou mocí pro obchodní účty. Tato společnost s ručením omezeným je nejpozději od 1. 11. 2014 v platební neschopnosti. K tomuto datu uvedená obchodní společnost dlužila hotelu O. náklady na přenocování ve výši 5 580 €. Společnost s ručením omezeným však na svých obchodních účtech neměla likvidní prostředky, aby tuto částku uhradila. Likvidní prostředky k tomuto datu činily celkově 57,03 €. To obžalovaný věděl, protože k tomuto datu již pravidelně docházelo k vracení dluhopisů pro nedostatek krytí. Úvěrový rámec byl vyčerpán.
Přes shora uvedené ale obžalovaný v rámci lhůty stanovené §15a odst. 1 insolvenčního zákona, tedy neprodleně, nejpozději ale do tří týdnů, nepodal insolvenční návrh na jím zastupovanou společnost s ručením omezeným. Návrh na vlastní insolvenci dosud nepodal (skutek č. 1).
2. Obžalovaný si od 6. 9. 2014 do 1. 11. 2014 pronajal jménem a na účet obchodní společnosti H. ubytování v hotelu společnosti O., XY, XY, Spolková republika Německo. V tomto období vznikly za noclehy celkové náklady ve výši 6 080,00 €, z nichž obžalovaný podle svého předem přijatého záměru zaplatil pouze 500 €, takže hotelu zůstala nezaplacená částka ve výši 5 580 €. Obžalovanému bylo od počátku známo, že obchodní společnost H. nebude moci vzniklé náklady za hotel zaplatit. Přesto zůstal v hotelu nadále bydlet a předložil poškozené obchodní společnosti dne 1. 10. 2014 účet, který měl dokládat údajný převod k uhrazení vzniklého dluhu. Daný převod se ale neuskutečnil. Tímto způsobem byl provozovatel hotelu nadále udržován ve víře, že má co do činění se solventním dlužníkem, pročež obžalovanému hotelový pokoj nadále přenechal. Obchodní společnosti O. vznikla škoda ve výši nákladů za noclehy (skutek č. 2).
3. Dne 1. 11. 2014 uzavřel obžalovaný s poškozenou D., dříve H., pracovní smlouvu. Podle této měla poškozená pracovat za hrubou mzdu 1 200 € v obchodní společnosti H. jako administrativní asistentka. Tuto smlouvu obžalovaný uzavřel, přestože věděl, že uvedená obchodní společnost kvůli nedostatku likvidity nebude schopna poškozené její pracovní mzdu zaplatit a že by poškozená smlouvu při vědomí této okolnosti nebyla uzavřela. Od 1. 11. 2014 až do 5. 2. 2015 včetně pracovala poškozená pro danou obchodní společnost na adrese XY, XY, aniž by za to dostávala plat. Vznikla jí tak škoda ve výši 3 600 €. Během této doby ji obžalovaný neustále předstíral, že bude brzy disponovat penězi na zaplacení pracovní mzdy, přičemž poškozená s důvěrou v tyto údaje pro uvedenou obchodní společnost dále pracovala (skutek č. 3).
4. Dále obžalovaný poškozenou D., dříve H., dne 10. 11. 2014 přiměl k tomu, aby mu proti potvrzení vydala 458 €. Obžalované uvedl, že musí naléhavě koupit elektronické přístroje pro obchodní společnost H. a že je nemůže kvůli krátkodobému nedostatku financí financovat sám. Rovněž v tomto případě obžalovaný od začátku věděl, že uvedená obchodní společnost nebude schopna peníze poškozené vrátit. V důvěře, že peníze brzy dostane zpátky, vydala poškozená obžalovanému peníze. Podle téhož vzoru se obžalovanému podařilo ještě v dalších dvou případech přimět poškozenou k vydání peněžních obnosů. Dne 15. 11. 2014 mu poškozená vydala proti potvrzení 900 € a dne 19. 11. 2014 ještě 450 € na údajnou úhradu telefonních účtů uvedené obchodní společnosti. I v těchto dvou případech obžalovaný věděl, že on, ani společnost s ručením omezeným, nebudou moci peníze vrátit (skutky č. 4, 5 a 6).
Ve všech případech v bodě 2., 3. a 4. obžalovaný jednal se záměrem opatřit pro sebe, resp. pro shora uvedenou společnost s ručením omezeným protiprávní majetkový prospěch formou služeb hotelu, výkonu práce a peněžních částek. Obžalovaný ve všech případech jednal s úmyslem zajistit si opakovaným pácháním činu průběžný zdroj příjmů v určitém rozsahu a po určitou dobu.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou částečně splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený R. A., původním jménem Z. H., je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem.
Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle §4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z těchto více skutků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod číslem 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Dále platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, hledí se jako na odsouzení soudem České republiky v takovém případě jen na část odsouzení, která se týká skutku (skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna.
Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna, určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie jako na odsouzení soudem České republiky, je však nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle §4a odst. 3 zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod číslem 51/2000-II. Sb. rozh. tr.) Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), Nejvyšší soud zamítne.
Nejvyšší soud při posuzování dané trestní věci dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není v případě odsouzeného R. A. splněna, a to ve vztahu k trestnému činu úmyslných průtahů v insolvenčním řízení ve smyslu §15a odst. 1 a 4 InsO. Je tomu tak proto, neboť jednání odsouzeného ad 1) [skutek č. 1] totiž de lege lata neodpovídá skutková podstata žádného trestného činu. Ačkoliv totiž §98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona stanoví povinnost dlužníka podat insolvenční návrh, od 1. ledna 2008 již samotné porušení této povinnosti není trestné (srov. §126 odst. 2 tr. zákona, ve znění do 31. prosince 2007).
Pokud však jde o zbývající skutky, jimiž byl odsouzený uznán vinným pod body 2. až 4. cizozemského rozsudku, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že toto odsouzení se týká jednání, které lze právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Konkrétně jde o pokračující přečin podvodu podle §116 ve spojení s §209 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku. Shora popsaným jednáním totiž odsouzený sebe, popřípadě jiného (obchodní společnost H.) obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, přičemž byl navíc za takový čin v předchozích třech letech odsouzen (a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 6 T 80/2011, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 9 To 119/2012 – viz bod 7. opisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob) a způsobil tak na cizím majetku větší škodu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku (bezmála 11 000 €). Formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona jsou tedy ve vztahu k této části odsouzení odsouzeného splněny.
V posuzované věci jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy . Odsouzený se totiž dopustil úmyslné majetkové trestné činnosti, kterou způsobil hned dvěma subjektům škodu v rozsahu značně převyšujícím hranici větší škody (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost trestné činnosti odsouzeného je nadto zvyšována i tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 T 119/2011 byl uznán vinným ze spáchání dalšího trestného činu proti majetku, a to přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 tr. zákoníku (viz bod 8. opisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob). Jde-li o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému byl uložen již nezanedbatelný nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž i při zohlednění částečného zamítnutí návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky a uznání pouze části uloženého trestu má Nejvyšší soud za to, že výši konečně uznaného nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze označit za nepatrnou.
Nejvyšší soud tedy návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl pouze částečně, tj. pouze v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl, že pouze na část trestu R. A., který mu byl uložen rozsudkem cizozemského soudu, se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, snížil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, a to z původního 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců na konečný 1 (jeden) rok, a to s přihlédnutím k poměru závažnosti jednotlivých skutků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph. D.
soudce