ECLI:CZ:NS:2019:11.TCU.120.2019.1
sp. zn. 11 Tcu 120/2019-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 18. 12. 2019 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky L. M., narozeného XY v XY, okres Sokolov, rozsudkem Obvodního soudu v Ambergu, Spolková republika Německo, ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 3 Ls 112 Js 2427/13 jug., který nabyl právní moci dne 28. 6. 2013, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §249 odst. 1 StGB, kterého se dopustil ve spolupachatelství podle §25 odst. 2 StGB ve spojení s §17 odst. 2, §18, §31 odst. 2 a §105 odst. 1 JGG, při zahrnutí trestu uloženého rozsudkem Obvodního soudu v Kronachu, Spolková republika Německo, ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 1 Ls 320 Js 9751/11 jug., za trestný čin loupeže podle §249 odst. 1 StGB a dva trestné činy krádeže podle §242 odst. 1 StGB a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky .
II. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně části odsouzení občana České republiky L. M., narozeného XY v XY, okres Sokolov, rozsudkem Obvodního soudu v Kronachu, Spolková republika Německo, ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 1 Ls 320 Js 9751/11 jug., a to pro trestný čin podvodu podle §263 odst. 1 StGB a padělání úřední listiny podle §267 odst. 1 StGB ve spojení s §1, §17 odst. 2, §21 odst. 1, 2, §105 JGG, a jemu odpovídající část trestu v trvání 3 (tří) měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu v Ambergu (dále jen „cizozemský soud“) ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 3 Ls 112 Js 2427/13 jug., který nabyl právní moci téhož dne, byl L. M. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §249 odst. 1 StGB, kterého se dopustil ve spolupachatelství podle §25 odst. 2 StGB ve spojení s §17 odst. 2, §18, §31 odst. 2 a §105 odst. 1 JGG. Za uvedený trestný čin mu cizozemský soud, při zahrnutí trestu uloženého rozsudkem Obvodního soudu v Kronachu, Spolková republika Německo, ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 1 Ls 320 Js 9751/11 jug., za trestný čin loupeže podle §249 odst. 1 StGB a dva trestné činy krádeže podle §242 odst. 1 StGB, uložil úhrnný trest pro mladistvé v trvání 4 (čtyř) let a 9 (devíti) měsíců. Dále cizozemský soud nařídil umístění odsouzeného do ústavu pro léčbu závislostí.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označeného trestného činu loupeže tím, že:
Dne 13. 8. 2012 přibližně ve 14:30 hodin se vydal obžalovaný L. M. a zvlášť stíhaní J. Z., A. M. a J.. F. do blízkosti nemovitosti, kdysi zemědělsky využívané, A. E., 83 letého poškozeného zemědělce v důchodu, ve XY, XY. Zatímco A. M. čekal v bezpečné vzdálenosti u osobního motorového vozidla, kterým přijeli, vydali se obžalovaný, F. a Z. na dvůr usedlosti. Obžalovaný zazvonil a poškozený E. otevřel domovní dveře. Po krátké hádce s E. vnikli F., Z. a obžalovaný do domu. Na základě společného plánu trestného činu, že prohledají dům ke zjištění věcí, které by stály za odcizení, a přitom zároveň vyloučí odpor poškozeného E., držel zvlášť stíhaný F. pevně poškozeného E., zatímco obžalovaný a zvlášť stíhaný Z. hledali předměty stojící za odcizení, a to nejdříve v horním patře a pak také v přízemí. V dalším průběhu dění řekl obžalovaný F. poškozenému, aby mu dal peníze. E. pak donesl svou peněženku. F. chtěl poškozenému peněženku vzít z ruky, avšak E. ji pevně držel. Nato tahal F. za peněženku, takže se mu nakonec podařilo ji násilím poškozenému vzít. F. vzal z peněženky částku cca 150 € v hotovosti a nakonec hodil peněženku na zem. Tato jednání zvlášť stíhaného F. byla zahrnuta do společného plánu trestného činu, který předtím učinili obžalovaný a oba jiným zvlášť stíhání F. a Z., a sice, že vezmou poškozenému E. peníze násilím. Obžalovaný vzal ještě několik náramkových hodinek poškozeného E. v celkové hodnotě cca 50 €. Zvlášť stíhaný Z. odcizil ještě navíc mobilní telefon poškozeného značky Panasonic v hodnotě cca 40 €. S hotovostí, hodinkami a mobilním telefonem pak opustili obžalovaný a zvlášť stíhaní F. a Z. usedlost, aby si tyto věci neoprávněně ponechali. Hotovost si později rozdělili mezi sebou. Hodinky zůstaly v osobním motorovém vozidle, kterým přijeli. Mobilní telefon byl později zahozen.
Z rozsudku cizozemského soudu se dále podává, že rozsudkem Obvodního soudu v Kronachu, ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. 1 Ls 320 Js 9751/11 jug., byl odsouzený uznán vinným trestným činem loupeže podle §249 odst. 1 StGB a dvěma trestnými činy krádeže podle §242 odst. 1 StGB, trestným činem podvodu podle §263 odst. 1 StGB a trestným činem padělání úřední listiny podle §267 odst. 1 StGB ve spojení s §1, §17 odst. 2, §21 odst. 1, 2, §105 JGG.
Uvedených trestných činů se přitom odsouzený dopustil tím, že:
1. Přesně nezjištěného dne v půli července 2011 se vydal obžalovaný L. M. k bytu velmi staré M. S., jejíž chůze byla velmi omezená, do XY, XY, v ulici XY. Protože M. S., u které obžalovaný nejdříve žebral, neměla po ruce žádné drobné peníze, ujednal si s ní obžalovaný půjčku na částku ve výši 50,00 € v hotovosti. Obžalovaný ujistil M. S., že peněžní obnos za krátkou dobu vrátí a zanechal ji za účelem domnělého podepření jeho příslibu lístek s poznámkami psanými rukou. Pokud by měla M. S. povědomost o skutečném stavu věci, bývala by obžalovanému požadovanou půjčku neposkytla. Podle svého předem přijatého záměru obžalovaný následně M. S. půjčku nesplatil a o tuto částku se obohatil, zatímco M. S. vznikla majetková škoda v příslušné výši.
2. O několik dnů později, dne 26. 7. 2011, se vydal obžalovaný L. M., tentokrát v doprovodu obžalovaného J. M., svého bratrance, znovu k bytu M. S., v XY, v ulici XY. Oba obžalovaní požádali M. S. o sklenici vody, načež je jmenovaná vpustila do bytu. Obžalovaní se předtím rozhodli ke společnému trestnému činu tak, že odvedou pozornost staré ženy s omezenou chůzí žádostí o sklenici vody a zatím – jak obžalovaný L. M. věděl z předchozího trestného činu – odcizí hotové peníze uložené v její kuchyňské skříni. Poté, co M. S. na základě chování obžalovaných pojala podezření a vzala proto svou peněženku, kterou měla odloženou na kuchyňském stole, do pravé ruky, rozhodl se obžalovaný L. M. – nad rámec společného trestného činu – spontánně, že peněženku staré paní vytrhne, v případě nutnosti za použití fyzického násilí, aby tuto včetně obsahu odcizil. Z důvodů nečekaně prudké obrany M. S., která svou peněženku pevně držela, se obžalovanému L. M. podařilo až při druhém pokusu za použití značné fyzické síly jí peněženku vytrhnout z ruky a vzít si ji. V peněžence M. S. se nacházely různé karty a hotovost ve výši alespoň 140 €. Zatím odcizil obžalovaný J. M. podle společného plánu trestného činu z kuchyňské skříně M. S. peněžní hotovost ve výši 120 €. S odcizenou hotovostí v celkové výši 260 € opustili oba obžalovaní následně úprkem byt M. S.
3. V zahrádkářské kolonii v XY odcizili obžalovaní J. a L. M. za vědomé a záměrné součinnosti, přičemž měli rozdělené práce, přibližně v 16:15 hodin z osobního motorového vozidla Audi A4 patřící poškozené E. F., registrační značky „XY“ v hodnotě cca 50 € připevněné na vozidle, aby si tyto ponechali a následně připevnili na osobní motorové vozidlo Opel Vectra, aby předstírali jeho úřední registraci. Poté co oba obžalovaní připevnili jednu z odcizených registračních úředních značek na motorové vozidlo Opel Vectra, jeli s ním dále do XY.
4. Dne 24. 11. 2011 se vydali obžalovaní L. a J. M. k bytu letité a demencí postižené E. S., v XY, XY, XY. Poté, co je E. S. vpustila do bytu, odcizili za vědomé a záměrné součinnosti, přičemž měli rozdělené role, z ložnice poškozené prsten ze zlata (585) s růžově-fialovým kamenem v hodnotě nejméně 600 €, perlový řetízek v hodnotě alespoň 100 € a ze skříně v obývacím pokoji červenou náprsní tašku včetně hotovosti cca 300 €, aby si šperky a hotovost ponechali pro sebe. Když u bytu své matky se objevila A. R., aby tuto navštívila, opustili obžalovaní byt a uprchli. Protože A. R. zahájila svým vozidlem pronásledování obžalovaných na krátkém úseku, rozhodli se, že schovají odcizené šperky v hotelu XY v XY, aby si je tam později opět vyzvedli. Za tímto účelem zastavili obžalovaní v XY a uložili odcizené šperky tajně do květináče před toaletou. Úkryt šperků, které chtěli obžalovaní nechat v Čechách postříbřit je dosud nejasný. Pokud jeden z obžalovaných nejednal sám, schvaloval počínání toho druhého jako své vlastní.
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou částečně splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený L. M. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem.
Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle §4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z těchto více skutků (viz č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Pokud je předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, v takovém případě se jako na odsouzení soudem České republiky hledí jen na část odsouzení, které se týkají skutku (skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna, včetně jemu odpovídající části uloženého trestu.
Odpovídající část trestu, která se týká skutku, ohledně kterého se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, u něhož je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna, určí v rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona Nejvyšší soud s přihlédnutím k poměru závažnosti skutku, u něhož se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, a závažnosti skutku, ohledně něhož tyto podmínky splněny nejsou. Určení odpovídajícího (přiměřeného) trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky je nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle §4a odst. 3 (viz č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu) se návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona, zamítne.
Nejvyšší soud při posuzování dané trestní věci dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna v případě jednání, ve kterém je cizozemským soudem spatřováno spáchání trestného činu podvodu podle §263 odst. 1 StGB a trestného činu padělání úřední listiny podle §267 odst. 1 StGB (skutky označené shora pod č. 1, 3).
Je tomu tak proto, neboť prvně uvedené jednání (skutek č. 1) by sice odpovídalo přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, avšak pouze za předpokladu, že by odsouzený sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. V daném případě však bylo předmětem podvodného jednání odsouzeného vylákání částky 50 €, což zjevně nedosahuje hranice škody nikoliv nepatrné ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak nejsou ani ve druhém případě (skutek č. 3) naplněny obligatorní znaky přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, neboť registrační značky motorového vozidla nelze považovat za veřejnou listinu ve smyslu §131 tr. zákoníku. Současně pro obě shora uvedená jednání platí, že tato nenaplňují znaky ani žádného jiného trestného činu podle tr. zákoníku České republiky. Nejvyšší soud proto návrh Ministerstva spravedlnosti podle §4a odst. 3 zákona ohledně cizozemského odsouzení ve vztahu k uvedeným skutkům a jim odpovídajícímu trestu zamítl.
Pokud jde o zbývající skutky, jichž se rozhodnutí cizozemského soudu týká, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dané odsouzení se týká skutků, které lze právně kvalifikovat přinejmenším jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dále jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona jsou tedy v těchto případech splněny.
V posuzované věci jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy . Odsouzený se totiž dopustil jednání, kterými zasáhl hned do dvou chráněných zájmů, skutkem č. 4 navíc způsobil škodu na cizím majetku, která znatelně převyšovala hranici škody nikoliv nepatrné ve smyslu §205 odst. 1 písm. a) a §138 tr. zákoníku. Odsouzenému navíc přitěžuje skutečnost, že se trestné činnosti dopustil ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami a navíc vždy na osobách staršího věku. Uvedené skutečnosti tak jednoznačně zvyšují společenskou škodlivost jeho trestné činnosti. Co se týče druhu uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému byl uložen citelný trest odnětí svobody.
Nejvyšší soud tedy návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl pouze částečně, tj. pouze v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl, že pouze na část trestu L. M., který mu byl uložen rozsudkem cizozemského soudu, se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, snížil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, a to z původních 4 (čtyř) let a 9 (devíti) měsíců na konečné 4 (čtyři) roky a 6 (šest) měsíců, a to s přihlédnutím k poměru závažnosti jednotlivých skutků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.