ECLI:CZ:NS:2019:11.TCU.146.2019.1
sp. zn. 11 Tcu 146/2019-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 6. 11. 2019 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky M. S. , narozeného XY v XY, okres Brno-město, trestním příkazem Okresního soudu Malacky ze dne 20. 2. 2017, č. j. 1T/65/2016-66.
Odůvodnění:
Trestním příkazem Okresního soudu Malacky (dále jen „cizozemský soud“) ze dne 20. 2. 2017, č. j. 1T/65/2016-66, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2017, byl M. S. uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněné výroby a použití platebního prostředku, elektronických peněz anebo jiné platební karty podle §219 odst. 1 slovenského trestního zákona. Za uvedený přečin mu cizozemský soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený dopustil shora označeného trestného činu tím, že:
v přesně nezjištěné době v listopadu 2015 našel v prostorách areálu Základní školy v obci J. SIM kartu společnosti Orange Slovensko a. s. vydanou k telefonnímu číslu XY, majitelky G. W., kterou si ponechal a následně vložil do svého mobilního telefonu, přičemž ji využíval minimálně do 11. 12. 2015 pro hlasové a nehlasové služby a způsobil tak škodu poškozené G. W. ve výši 121,73 €.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
Předně je třeba konstatovat, že podle §4a odst. 3 citovaného zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu, jakož i obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie. Odsouzení se však netýká skutku, který vykazuje zákonné znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky, konkrétně v úvahu přicházejícího trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 trestního zákoníku ani žádného jiného trestného činu (např. zatajení věci podle §219 trestního zákoníku). Je tomu tak proto, neboť SIM kartu nelze považovat za platební prostředek ve smyslu §234 trestního zákoníku, a to na rozdíl od slovenské právní úpravy, která v ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona výslovně poskytuje ochranu též telefonní kartě. Za daného stavu tak nejsou splněny všechny formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 citovaného zákona.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph. D.