ECLI:CZ:NS:2019:11.TCU.25.2019.1
sp. zn. 11 Tcu 25/2019-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 28. 2. 2019 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů a rozhodl, takto:
I. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky N. (dříve N.) V., nar. XY, rozsudkem Okresního soudu Jelení Hora, Polská republika, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. III K 126/15, hledí jako na odsouzení soudem České republiky .
II. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky J. V., nar. XY, rozsudkem Okresního soudu Jelení Hora, Polská republika, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. III K 126/15, v němž byl uznán vinným trestným činem podle čl. 53 odst. 1, odst. 2 zákona ze dne 29. 7. 2005 o boji proti narkomanii ve spojení s čl. 12 polského trestního zákoníku a trestným činem podle čl. 62 odst. 1 zákona proti narkomanii (body I. a II. rozsudku), a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 3 (tří) měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
III. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky J. V., nar. XY, rozsudkem Okresního soudu Jelení Hora, Polská republika, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. III K 126/15, a to pro trestné činy podle čl. 270, 272, 273 ve spojení s čl. 11 §2 polského trestního zákoníku (body III. – VI. rozsudku), a jim odpovídající části trestu.
Odůvodnění:
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo dne 7. 2. 2019 Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), a to ve vztahu k ve výroku tohoto usnesení uvedenému rozhodnutí, týkajícího se českých občanů J. V. a N. V. Z předložených materiálů vyplynulo následující.
Rozsudkem Okresního soudu Jelení Hora, Polská republika, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. III K 126/15, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2016, byli J. a N. (dříve N.) V. uznáni vinnými trestným činem podle čl. 53 odst. 1, odst. 2 zákona ze dne 29. 7. 2005 o boji proti narkomanii ve spojení s čl. 12 polského trestního zákoníku a dále podle čl. 62 odst. 1 zákona proti narkomanii, a dále J. V. též trestnými činy podle čl. 270, 272, 273 ve spojení s čl. 11 §2 polského trestního zákoníku. Za toto jednání byl J. V. uložen celkový trest odnětí svobody v délce 4 let a 6 měsíců, trest propadnutí věcných důkazů a byla mu stanovena povinnost zaplatit Středisku pro léčení závislostí na psychoaktivních látkách „S. D.“ v Ch. částku 2 000 PLN. N. V. byl uložen celkový trest odnětí svobody v délce 3 let a povinnost zaplatit Středisku pro léčení závislostí na psychoaktivních látkách „S. D.“ v Ch. částku 2 000 PLN.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzení dopustili trestné činnosti tím, že od 27. 11. 2014 do 10. 4. 2015 v T., s předem promyšleným záměrem společně a po vzájemné dohodě vyrobili značné množství psychotropní látky ve formě 96,19 g metamfetaminu a dne 10. 4. 2015 tamtéž vlastnili 11 g omamné látky konopí.
J. V. sám, se dne 5. 8. 2014 v Maďarsku vydával za maďarského občana G. A., když uvedl v omyl veřejného funkcionáře z pasové kanceláře Okresního úřadu ve Väsärosnameny, což vedlo k vydání pasu XY na jméno G. A., kterým se následně prokázal v Polsku, dne 27. 11. 2014 v obci T. při uzavírání nájemní smlouvy na byt a dohody o využívání služeb internetu a dne 6. 2. 2015 v obci L. při uzavírání smlouvy o používání služby satelitního televizního vysílání.
Nejvyšší soud přezkoumal věc předloženou mu Ministerstvem spravedlnosti a dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona jsou, byť v případě J. V. pouze částečně, splněny. Podle daného ustanovení rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu, dotčeného rozhodnutí polského soudu, jakož materiálů k osobě obou jmenovaných vyplývá, že tito jsou občany České republiky, byli odsouzeni cizozemským soudem a odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky. Tento závěr lze bezezbytku učinit ve vztahu k jednání, kterého se odsouzení dopustili v bodech I. a II. rozsudku polského soudu, které může být posouzeno ve smyslu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku, resp. přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 tr. zákoníku. Shora uvedeným jsou tedy naplněny formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona.
Je třeba připomenout, že postup Nejvyššího soudu je též opodstatněn z hlediska materiálního, a to jednak pochopitelně ukládáním nepodmíněného trestu odnětí svobody za vysoce škodlivou trestnou činnost, kterou protiprávní jednání na úseku nakládání s omamnými a psychotropními látkami bezesporu je, ale v případě J. V. též s ohledem na jeho dřívější odsouzení v ČR, kdy jak vyplývá z opisu z evidence Rejstříku trestů, byl jmenovaný v minulosti opakovaně soudně trestán pro různorodou, mj. též drogovou trestnou činnost.
Stran dalšího protiprávního jednání J. V. uvedeného v bodech III.-VI. polského rozsudku, ohledně něhož ministerstvo učinilo svůj návrh však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že toto není možno podřadit zákonným znakům žádného z trestných činů uvedených v českém trestním zákoníku. Získání cestovního pasu na cizí jméno, resp. slovy rozsudku polského soudu – „uvedením v omyl příslušného úředníka pasové kanceláře vydáváním se za G. A. “ – nelze bez dalších skutečností, které však polský soud neuvádí (např. že k tomuto bylo použito padělaných či pozměněných dokladů) posoudit jako trestné. Stejně tak následné vydávání se za shora uvedeného maďarského státního příslušníka a používání pasu s jeho jménem při uzavírání smluv na poskytování služeb v Polsku, nelze vyhodnotit jako např. trestný čin poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku či podvodu podle §209 tr. zákoníku, když z popisu jednání ve výrokové části rozsudku, ani následného odůvodnění, nelze doložit takové skutečnosti, které by naplňovaly základní znaky shora uvedených skutkových podstat (v tomto případě způsobení vážné újmy na právech jiného či způsobení nikoli nepatrné škody na cizím majetku).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl, ovšem v plném rozsahu pouze v případě N. V. U J. V. naopak návrh ministerstva akceptoval pouze částečně a v daném směru také přizpůsobil délku trestu, který je možno podřadit jednání v bodech I. a II. rozsudku polského soudu, konkrétně výměrou 4 let a 3 měsíců odnětí svobody. Ve zbývající části pak návrh ministerstva zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.