ECLI:CZ:NS:2019:11.TCU.86.2019.1
sp. zn. 11 Tcu 86/2019-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 3. 9. 2019 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občanů České republiky L. V. , narozené XY, okres Karlovy Vary a K. Č. , narozeného XY, rozsudkem Obvodního soudu Hof ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 Ls 333 Js 13981/14, hledí jako na odsouzení soudem České republiky .
II. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky M. S. , narozeného XY, okres Karlovy Vary, rozsudkem Obvodního soudu Hof ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 Ls 333 Js 13981/14, jímž byl uznán vinným pěti trestnými činy krádeže, jichž se dopustil jako pomocník podle §242 odst. 1 ve spojení s §243 odst. 1 StGB a §27 StGB, a tomu odpovídající části trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 9 (devíti) měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky .
III. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně části odsouzení občana České republiky M. S. , narozeného XY, okres Karlovy Vary, rozsudkem Obvodního soudu Hof ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 Ls 333 Js 13981/14, a to pro trestný čin úmyslného držení zbraně podle §52 odst. 3, bodu 1WaffG a pro trestný čin úmyslného nedovoleného zacházení s nebezpečnými výbušnými látkami podle §40 odst. 1 č. 3 SprengG, a jim odpovídající část trestu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu Hof (dále jen „cizozemský soud“) ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 7 Ls 333 Js 13981/14, který nabyl právní moci ve vztahu k odsouzené L. V. dne 10. 10. 2015, ve vztahu k odsouzenému K. Č. dne 11. 10. 2015 a ve vztahu k M. S. dne 7. 2. 2017, byli L. V. a K. Č. uznáni vinnými ze spáchání čtyř trestných činů krádeže podle §242 odst. 1 ve spojení s §243 odst. 1 bodem 3 StGB. Za uvedené trestné činy uložil cizozemský soud L. V. trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 8 (osmi) měsíců a K. Č. trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 3 (tří) měsíců. Týmž rozsudkem dále cizozemský soud uznal M. S. vinným pěti trestnými činy krádeže, jichž se odpustil jako pomocník podle §242 odst. 1 ve spojení s §243 odst. 1 StGB a §27 StGB, dále trestným činem úmyslného držení zbraně podle §52 odst. 3, bodu 1 WaffG a trestným činem úmyslného nedovoleného zacházení s nebezpečnými výbušnými látkami podle §40 odst. 1 č. 3 SprengG. Za tyto sbíhající se trestné činy cizozemský soud odsouzenému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzení dopustili shora označených trestných činů tím, že:
Dne 29. 11. 2014 dopoledne jeli společně s ještě dvěma dalšími neznámými osobami osobním vozidlem Nissan Almera obžalovaného S., registrační značka XY, z XY do obce XY, Spolková republika Německo. Přitom vezl obžalovaný S. vědomě a záměrně 97 pyrotechnických předmětů, totiž zábavnou pyrotechniku bez označení čísla zkoušky provedené Spolkovým úřadem pro zkoumání materiálů (BAM) a bez značky CE pro schválení, bez nezbytného povolení na spolkové území do obce XY. Současně se za zadním sedadlem nacházely nunčaky obžalovaného S., který řídil osobní motorové vozidlo, u kterých jde, jak obžalovaný věděl, o zakázanou zbraň (skutek č. 1).
V obci XY zaparkovali obžalovaní v parkovacím domě nákupního centra KEC. Tam opustili L. V. a K. Č. společně osobní motorové vozidlo a odcizili v době od 9:00 hod. do 13:45 hod. za společného jednání zboží ze 4 obchodů. V jednotlivých případech tak učinili takto: 1. Z obchodních prostor obchodu Eisenglass-Sport GmbH & Co. KG nacházejícího se na XY, v obci XY, odcizili 2 dámské softshellové bundy a 2 pánské softshellové bundy v hodnotě 688,90 €.
2. Z obchodních prostor obchodu mister+lady GmbH, nacházejícího se na XY, v obci XY, odcizili dámskou bundu, džínové kalhoty, svetr s kapucí, dětské džínové kalhoty, dvě dětské bundy, dětské kalhoty nicki a pár dětských bot v hodnotě 281,90 €.
3. Z obchodních prostor obchodního domu Freiwahl Kaufhaus GmbH & Co. KG, nacházejícího se tamtéž, odcizili sedm džínových kalhot v hodnotě 519,81 €.
4. Z obchodních prostor obchodního domu Kaufland Warenhandel GmbH & Co. KG, nacházejícího se tamtéž, odcizili dva elektronické holicí strojky, soupravu nářadí, tři balení čokolády značky Lindt, tři balení žvýkacích bonbonů, 41 balení žvýkaček, čtyři kartony cigaret a dětské módní doplňky v hodnotě 287,99 €.
K provedení krádeží přitom už předtím obžalovaní L. V. a K. Č. vyložili batohy hliníkem, aby tak zamezili spuštění poplašného zařízení. Po krádežích obžalovaní odnesli pokaždé odcizené zboží k osobnímu vozidlu obžalovaného M. S., kam jej naložili, aby jej následně mohli odvézt do České republiky. Obžalovaný M. S. jim přitom poskytl k dispozici své osobní vozidlo, jako sklad pro odcizené věci, aby tím obžalovaným zajistil uchování odcizeného zboží (skutek č. 2).
Další dva neznámí spolujezdci obžalovaných odcizili ze zamčeného osobního vozidla Opel Corsa poškozené M. K., které neoprávněně otevřeli nástrojem pro odemčení zámku, autorádio s CD přehrávačem a sáček s rozličnými potravinami v hodnotě celkem přibližně 116 €, a odnesli tuto kořist rovněž do osobního vozidla obžalovaného M. S., který jej poskytnul i v tomto případě k dispozici pro zajištění odcizeného zboží pro tyto dva pachatele (skutek č. 3).
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou částečně splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzení L. V., K. Č. a M. S. jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni cizozemským soudem.
Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle §4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z těchto více skutků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod číslem 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Dále platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, hledí se jako na odsouzení soudem České republiky v takovém případě jen na část odsouzení, která se týká skutku (skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna.
Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna, určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie jako na odsouzení soudem České republiky, je však nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle §4a odst. 3 zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod číslem 51/2000-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), Nejvyšší soud zamítne.
Nejvyšší soud při posuzování dané trestní věci dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna v případě odsouzeného M. S.
In concreto tuto podmínku nemá Nejvyšší soud za splněnou ve vztahu ke skutku č. 1, ve kterém cizozemský soud spatřoval trestné činy úmyslného držení zbraně podle §52 odst. 3, bodu 1 WaffG a úmyslného nedovoleného zacházení s nebezpečnými výbušnými látkami podle §40 odst. 1 č. 3 SprengG, spočívajících v tom, že odsouzený vezl ve svém osobním vozidle „vědomě a záměrně 97 pyrotechnických předmětů, totiž zábavnou pyrotechniku bez označení čísla zkoušky provedené Spolkovým úřadem pro zkoumání materiálů (BAM) a bez značky CE pro schválení, bez nezbytného povolení na spolkové území do obce XY. Současně se za zadním sedadlem nacházely nunčaky obžalovaného, který řídil osobní motorové vozidlo, u kterých se, jak obžalovaný věděl, jedná o zakázanou zbraň.“
Část skutku (nunčaky) by totiž odpovídala v úvahu přicházejícímu trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §279 tr. zákoníku pouze za předpokladu, že by odsouzený bez povolení vyrobil, sobě nebo jinému opatřil nebo přechovával střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Protože však byly u odsouzeného nalezeny tzv. nunčaky, je zjevné, že tímto jednáním odsouzený nemohl naplnit shora popsanou skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování. Obdobně je tomu i v případě zbývající části skutku (97 kusů zábavní pyrotechniky), která by odpovídala v úvahu přicházejícímu trestnému činu vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků podle §280 tr. zákoníku. Protože však zábavní pyrotechnika nespadá pod zákonný znak „výbušniny zakázané zákonem“ obsažený v §280 odst. 1 tr. zákoníku, nemohl odsouzený shora popsaným jednáním naplnit ani skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Nejvyšší soud proto návrh Ministerstva spravedlnosti podle §4a odst. 3 zákona ohledně cizozemského odsouzení ve vztahu k uvedené části skutku a jemu odpovídajícímu trestu zamítl.
Pokud jde o zbývající skutky č. 2 a 3, jimiž byl odsouzený uznán vinným rozsudkem cizozemského soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že toto odsouzení se týká skutků, které lze právně kvalifikovat jako pomoc k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 ve spojení s §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Je tomu tak (mimo jiné) proto, neboť odsouzený byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 T 61/2013, jenž nabyl právní moci dne 19. 4. 2013 (bod 24. opisu z evidence Rejstříku trestů), uznán vinným (mimo jiné) spácháním přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 tr. zákoníku.
Formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona jsou tedy splněny.
V případě zbylých dvou odsouzených má Nejvyšší soud za to, že podmínka oboustranné trestnosti činu je u nich naplněna. Jejich odsouzení se totiž týká skutku (č. 2), který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (jmenovitě trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku).
Konkrétně lze jednání odsouzených L. V. a K. Č. právně kvalifikovat jako pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (v případě odsouzené L. V.) a jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (v případě odsouzeného K. Č.). Je tomu tak proto, neboť oba odsouzení si svým úmyslným společným jednáním přisvojili cizí věci tím, že se jich zmocnili a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, přičemž odsouzený K. Č. byl navíc rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 1. 2012, sp. zn. 6 T 62/2011, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným (mimo jiné) právě přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Formální podmínky ustanovení §4a odst. 3 zákona jsou tedy v případě těchto odsouzených splněny.
V posuzované věci jsou zároveň dány i podmínky materiální povahy . Odsouzení se totiž dopustili jednání, kterým způsobili škodu na cizím majetku, kdy tato navíc znatelně převyšovala hranici škody nikoliv nepatrné ve smyslu §205 odst. 1 písm. a) a §138 tr. zákoníku. Všem třem odsouzeným pak přitěžuje skutečnost, že se trestné činnosti dopouštěli ve vzájemné součinnosti (odsouzení L. V. a K. Č. jako spolupachatelé, odsouzený M. S. jako účastník v užším slova smyslu). Uvedené skutečnosti tak jednoznačně zvyšují společenskou škodlivost jejich trestné činnosti. Co se týče druhu uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzeným byly uloženy citelné tresty odnětí svobody.
Nejvyšší soud tedy návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl pouze částečně, tj. pouze v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodl, že pouze na část trestu M. S., který mu byl uložen rozsudkem cizozemského soudu, se hledí jako na odsouzení soudem České republiky, snížil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, a to z původních 3 (tří) let na konečné dva (2) roky a 9 (devět) měsíců, a to s přihlédnutím k poměru závažnosti jednotlivých skutků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2019
|
JUDr. Antonín Draštík
|
|
předseda senátu
|
|
Vypracoval:
|
|
JUDr. Petr Škvain, Ph. D.
|
|
soudce
|