ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1048.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 1048/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání obviněného R. S., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 To 479/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 145/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 10 T 145/2016, byl obviněný R. S. společně s dalšími dvěma osobami uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
společně s obviněnými H. K. a M. K. od přesně nezjištěné doby dne 4. 12. 2015 do 02:00 hodin dne 5. 12. 2015, kdy byli v Brně, v ulici XY, kontrolováni policejní hlídkou jako osádka modrého osobního vozidla tov. zn. Ford Mondeo, r. z. XY, které řídil M. K., po předchozí vzájemné domluvě přechovávali za účelem provedení nezákonné výroby metamfetaminu v různých částech uvedeného vozidla věci, nejméně 48 položek (podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku), určené a užité k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetaminu – pervitinu, přičemž si byli vědomi, že
metamfetamin – pervitin je uveden jako psychotropní látka v příloze nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které provádí §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
pseudo/efedrin je uveden v kategorii 1 přílohy nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v kategorii 1 přílohy nařízení Rady (ES) č. 111/2005 jako prekursor,
kyselina chlorovodíková je uvedena v kategorii 3, příloze č. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog,
a červený fosfor je látkou uvedenou v seznamu výchozích a pomocných látek k nařízení vlády č. 458/2013 Sb., v platném znění, a nemá žádné další praktické využití, kromě pyrotechniky, než na výrobu pervitinu, kdy jsou společně s kyselinou fosforečnou a jódem součástí reakčních směsí, ve kterých dochází k dehydroxylaci pseudoefedrinu za vzniku metamfetaminu.
2. Za toto jednání, jakož i za sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 8 T 99/2016, byl obviněný citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 10 T 145/2016, podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 8 T 99/2016, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Rozsudek městského soudu napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 To 479/2017, podle §256 odst. 1 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. S. prostřednictvím ustanoveného obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukazuje na usnesení Soudního dvora Evropské unie ve věci vedené pod sp. zn. C-497/16, když má za to, že v tomto usnesení prezentované závěry Soudního dvora jsou aplikovatelné i v jeho trestní věci, která dle jeho názoru vykazuje nápadnou podobnost, z čehož dovozuje, že se ani v jeho případě nejednalo o nakládání s prekursorem, nýbrž toliko s léčivým přípravkem. V další části svého dovolání obviněný zpochybňuje závěr soudů o tom, že měl povědomí o tom, že metamfetamin je zakázanou psychotropní látkou, když v tomto směru poukazuje na údajnou neústavnost stanovení seznamu návykových látek formou nařízení vlády. Dále obviněný namítá, že soudy nižších stupňů nerespektovaly stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, když měly správně vycházet z množství účinné látky a nikoli z celkového objemu drogy. K tomu obviněný doplňuje, že z jím předloženého odborného článku vyplývá nižší výtěžnost výroby metamfetaminu z efedrinu, k čemuž však nižší soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo nepřihlédly. Zároveň soudům vytýká, že v dané věci při stanovení rozsahu látky nehodnotily další okolnosti a dospívá k závěru, že v daném případě celková škodlivost skutku nedosahuje stupně závažnosti pro použití vyšší trestní sazby. V dalším bodě svého dovolání pak obviněný nižším soudům vytýká, že svá skutková zjištění budovaly na podkladě výpovědí spoluobviněných, avšak tyto skutkové závěry považuje za nepřezkoumatelné, přičemž soudy rovněž pochybily, pokud nevyhověly jeho důkazním návrhům. Obviněný dále shrnuje, že soudy měly danou věc posoudit jako přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž upozorňuje, že v takovém případě není příprava trestná, když však ani jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. V další části obviněný svoji dovolací argumentaci v několika strukturovaných bodech dále rozvíjí. V bodě 1. uplatňuje námitky proti výroku o trestu, když má za to, že byl porušen princip zákazu reformationis in peius, zásady ne bis in idem a nesprávně bylo aplikováno též ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku o uložení souhrnného trestu. V bodě 2. obviněný namítá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, což dovozuje z rozhodování soudu prvního stupně ve vztahu ke spoluobviněnému K. vzhledem k rozhodování v jiné trestní věci. V bodě 3. pak rozebírá namítanou nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů v konfrontaci s jejich odůvodněním. Podrobněji obviněný rozebírá jednak svůj závěr, že v daném případě nedisponoval prekursorem, neboť se jedná o léčivé přípravky, jakož i námitku, že soudy zjištěné jednání nebylo možno podřadit pod znak značného rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný rovněž v rámci podaného dovolání předkládá vlastní výklad norem práva Evropské unie, čímž podporuje svůj závěr o protiústavnosti vymezení seznamu návykových látek formou nařízení vlády. Současně dovozuje i nesoulad ustanovení §283 tr. zákoníku s unijními předpisy upravujícími minimální požadavky na znaky trestných činů týkajících se drog. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného k uplatněným námitkám uvedl, že nelze souhlasit s názorem dovolatele, že by na jeho jednání jakkoli dopadaly závěry vyplývající z usnesení Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-497/16, neboť ačkoli dovolatel tvrdí opak, povaha jeho soudy zjištěného jednání byla diametrálně odlišná od jednání obviněného v citované věci rozhodované Soudním dvorem Evropské unie. Podstatou jednání dovolatele totiž nebylo samotné nedovolené zacházení s prekursorem, pro což by bylo nutno v konkrétním případě náležitě posoudit obsah pojmu prekursor z hlediska práva Evropské unie, ale příprava individuálně určeného zločinu spočívajícího ve výrobě psychotropní látky metamfetamin. Vlastní právní posouzení jednání obviněného jako přípravy výroby psychotropní látky přitom bylo zcela nezávislé na tom, zda v daný moment ve vozidle nakládal s prekursorem ve smyslu §283 tr. zákoníku, či s jiným předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky ve smyslu §286 tr. zákoníku. Podle státního zástupce se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného zpochybňujícím ústavnost právní úpravy spočívající ve svěření vymezení seznamu návykových látek nařízení vlády, když touto otázkou se již dříve zabýval nejen Nejvyšší soud (srov. rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 344/2016, sp. zn. 11 Tdo 1365/2016), ale též soud Ústavní (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2963/16), na jejichž rozhodnutí tak lze odkázat. Za zcela nedůvodnou považuje státní zástupce též námitku, že v daném případě soudy nerespektovaly stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, pokud vycházely z násobku množství účinné látky, k jejíž výrobě jednání obviněných směřovalo. Z celkového množství substance je totiž namístě vycházet pouze v případech, kdy konkrétní objem účinné látky, jakožto primární měřítko rozsahu, nelze zjistit. Tak tomu však v nyní předkládané věci nebylo, neboť na podkladě odborného zkoumání soudy zcela přesně zjistily, k jakému množství účinné látky metamfetaminu jednání obviněných směřovalo. Toto množství přitom více než dvojnásobně překračovalo judikatorně stanovenou hranici značného rozsahu.
6. Stejně tak dle názoru státního zástupce neobstojí námitky, jimiž obviněný zpochybňuje aplikaci ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to s odkazem na údajně „nižší stupeň závažnosti“, který dle jeho názoru neodpovídá této kvalifikační okolnosti. Tato námitka je však dle státního zástupce obsahově zcela zjevně založena na materiálním pojetí trestného činu a je zřetelným odrazem dřívějšího ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona, když však takové ustanovení již v nyní platném a účinném trestním zákoníku v souladu s formálním pojetím trestného činu obsaženo není. Za současného právního stavu tak nelze s odkazem na tvrzený „nižší stupeň závažnosti“ jednání obviněného kvalifikovat mírněji, než by odpovídalo naplnění znaků okolností podmiňujících vyšší trestní sazbu. Za opodstatněné nelze dle státního zástupce považovat ani námitky obviněného, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius a k nesprávné aplikaci ustanovení o souhrnném trestu. Obviněnému byl sice v pořadí druhým rozsudkem uložen trest ve výměře vyšší, než v případě prvého rozsudku, který byl zrušen na podkladě odvolání toliko obviněného, když však nelze přehlédnout, že tento trest byl nově ukládán jako trest souhrnný, který tak v sobě obsahoval zrušený trest uložený mu za sbíhající se trestnou činnost. Navíc byl výkon tohoto nově uloženého souhrnného trestu podmíněně odložen a k žádnému zhoršení postavení obviněného tak v žádném případě nedošlo. Tvrdí-li obviněný jakési porušení zásady ne bis in idem, nelze dle státního zástupce než konstatovat, že jde o argumentaci zcela nesrozumitelnou, navíc založenou na prosté polemice s formulací odůvodnění napadených rozhodnutí, čímž obviněný vykročil z obsahových mezí dovolacích námitek ve smyslu §265a odst. 4 tr. řádu.
7. Rovněž námitky obviněného ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu nelze dle státního zástupce považovat za zcela srozumitelné, neboť se obsahově zjevně dotýkají obviněného M. K., ačkoli ve vztahu k jinému obviněnému dovolatel žádné námitky účinně uplatnit nemůže. Za jakkoli důvodné nelze považovat ani závěry obviněného ke vztahu české trestněprávní úpravy a norem práva Evropské unie, neboť z úvah obviněného nelze dovodit racionální argumentaci, pro kterou by bylo možno považovat české trestněprávní normy za neaplikovatelné. Namítá-li obviněný ve svém dovolání údajné nedostatky ve skutkových zjištěních soudů, nelze dle státního zástupce než konstatovat, že s poukazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Podle státního zástupce lze naopak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky. Do kategorie námitek skutkových lze dle názoru státního zástupce řadit i výhrady obviněného proti závěrům odborného vyjádření Kriminalistického ústavu, neboť v tomto směru jde o prostou polemiku s obsahem tohoto důkazu a předkládání vlastního hodnocení tohoto důkazu. Za tohoto stavu shledává státní zástupce dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, pročež navrhuje, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, načež dospěl k závěru, že dovolání obviněného R. S. bylo podáno opožděně.
9. Podle §265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V odstavci 2 téhož ustanovení pak zákon stanoví, že při doručování rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci (a opatrovníku), běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle §265e odst. 3 tr. řádu je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle §265e odst. 4 tr. řádu není navrácení lhůty k podání dovolání přípustné.
10. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že usnesení Krajského soudu Brně ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 To 479/2017, jako soudu druhého stupně, proti kterému dovolání směřuje, bylo obviněnému R. S. doručeno tzv. uložením ve smyslu §64 odst. 4 tr. řádu, a to dne 30. 4. 2018 [viz doručenka na č. l. 334 p. v. trestního spisu]. Jelikož si obviněný jemu zasílané usnesení odvolacího soudu nevyzvedl v zákonné lhůtě deseti dnů od uložení této písemnosti na příslušné pobočce České pošty, s. p., ke kterému došlo dne 20. 4. 2018, je třeba poslední den této lhůty (když den určující počátek lhůty určené podle dní se do této lhůty nezapočítává) považovat za den doručení, i když se obviněný jako adresát o uložení zásilky nedozvěděl, byť se v místě doručení v dané době zdržoval a uvedenou adresu rovněž dříve označil pro účely doručování. Současně nelze pominout skutečnost, že usnesení odvolacího soudu v daném případě nepředstavovalo písemnost, u které by bylo doručení náhradním způsobem, tj. formou uložení, vyloučeno přímo ze zákona (§64 odst. 5 písm. a) tr. řádu) nebo nařízením předsedy senátu soudu prvního stupně, jenž dal pokyn k jeho doručení (§64 odst. 5 písm. b) tr. řádu). Z hlediska určení okamžiku řádného doručení předmětné zásilky osobě obviněného přitom není nikterak právně relevantní časový údaj o vhození doručované písemnosti obviněnému do jím užívané domovní schránky, k čemuž došlo po marném uplynutí desetidenní (tzv. úložní) lhůty dne 2. 5. 2018, neboť tento vhoz, jemuž přechází stav doručení zásilky formou uložení, má toliko informativní charakter. Obhájci obviněného, Mgr. Jiřímu Lukešovi, pak bylo předmětné usnesení odvolacího soudu doručeno okamžikem přihlášení do datové schránky, tj. dne 18. 4. 2018 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 335 p. v. trestního spisu). S ohledem na výše uvedené je tedy zcela mimo jakoukoli pochybnost, že v posuzovaném případě počala v souladu s §265e odst. 2 tr. řádu běžet zákonná dvouměsíční lhůta pro podání dovolání dne 30. 4. 2018 (tedy dnem pozdějšího doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, a to osobě obviněného). Podle ustanovení §60 odst. 2, 3 tr. řádu, upravujícího počítání lhůt, byl posledním dnem lhůty pro podání dovolání den 2. 7. 2018, neboť den 30. 6. 2018, který svým číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty (tj. pozdější doručení rozhodnutí odvolacího soudu osobě obviněného), a na který tak připadl konec dvouměsíční dovolací lhůty, byl sobotou, tedy dnem pracovního volna. Podle §60 odst. 3 tr. řádu se v takovém případě pokládá za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den, jímž bylo právě pondělí 2. 7. 2018. Dovolání obviněného R. S., které jeho jménem předložil obhájce Mgr. Jiří Lukeš, bylo vypracováno dne 4. 7. 2018 a prostřednictvím datové zprávy zasláno i doručeno ještě téhož dne do datové schránky Městského soudu v Brně (viz č. l. 356 a 368 trestního spisu). Za tohoto stavu je proto zcela zřejmé, že dovolání obviněného bylo podáno po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, byť o pouhé dva dny.
11. Pro úplnost lze poukázat na nepravdivé tvrzení dovolatele prezentované v jeho mimořádném opravném prostředku, že napadené usnesení odvolacího soudu sp. zn. 8 To 479/2017 bylo osobě obviněného doručeno dne 4. 5. 2018 (viz strana 2 dovolání obviněného). Z obsahu trestního spisu je však zřejmé, že obsahem zásilky, již si obviněný osobně převzal dne 4. 5. 2018, což stvrdil i svým vlastnoručním podpisem na doručence, byl přípis Městského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, založený na č. l. 341, obsahující vyrozumění o soudem nařízeném zjišťování údajů o telekomunikačním provozu ve vztahu k telefonnímu číslu, jehož byl obviněný uživatelem, včetně poučení o právu domáhat se přezkumu zákonnosti příkazu k zjištění těchto údajů, nikoli dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, založené na č. l. 316 až 322 trestního spisu (viz doručenka na č. l. 341 p. v. trestního spisu).
12. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že pro konání dovolacího řízení v této trestní věci nebyla splněna jedna z formálních podmínek, které zákon vyžaduje. Dovolání bylo obviněným R. S. podáno prostřednictvím jeho obhájce Mgr. Jiřího Lukeše až po marném uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §265e odst. 1 tr. řádu, aniž by nastala některá ze skutečností předpokládaných v ustanovení §265e odst. 3 tr. řádu, která by mohla svědčit o zachování této lhůty. Nejvyšší soud tak za tohoto stavu postupoval podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu a dovolání obviněného jako opožděně podané odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík