ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1209.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1209/2019-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněné M. H., nar. XY v XY, Slovenská republika, slovenská státní příslušnice, trvale bytem XY, XY, okres Prachatice, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 14 To 12/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 1 T 21/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněné M. H. odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 1 T 21/2018, tak, že se podle §215 odst. 5 a §306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 104/2013 Sb.“), na území České republiky uznává rozsudek Okresního soudu v Nitře ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 4 T 117/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 2 To 29/2013, jímž byla M. H. odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 5 slovenského trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2005. Dalšími výroky citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře bylo rozhodnuto, že podle §124 odst. 2 zákona č. 105/2013 Sb. M. H. vykoná nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pěti let, přičemž podle §124 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb. byla pro výkon uloženého trestu podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2017, zařazena do věznice s ostrahou.
2. Proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 14 To 12/2019, tak, že tento řádný opravný prostředek podle §256 tr. řádu jako nedůvodný zamítl.
3. Obviněná s tímto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasila a prostřednictvím zvoleného obhájce proti němu podala v zákonné lhůtě dovolání. V tomto mimořádném opravném prostředku přitom odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu a namítla, že se odvolací soud nejen že nevypořádal s námitkami a argumenty uplatněnými obhajobou vůči rozsudku soudu prvního stupně, ale naopak svým rozhodnutím k procesním vadám rozsudku soudu prvního stupně přidal další vady, čímž se jeho rozhodnutí stalo takřka nepřezkoumatelným. Obviněná přitom poukázala na závažné procesní pochybení Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť je nepřípustné, aby o téže věci ve dvou stupních rozhodoval jeden a tentýž soudce. Další procesní pochybení, které činí napadený rozsudkem krajského soudu nezákonným, obviněná spatřuje v tvrzení odvolacího soudu uvedeném v odůvodnění jeho rozhodnutí, že neobstojí námitky obviněné, že v původním řízení vedeném před slovenskými soudy byly rozsudky vyhlášeny v její nepřítomnosti, přičemž vůbec nevěděla o konání hlavního líčení, neboť hlavního líčení se osobně nezúčastnila jen proto, že výslovně požádala o jeho konání ve své nepřítomnosti. K těmto závěrům odvolacího soudu obviněná namítá, že se jedná o tvrzení odporující skutečnosti. Závěrem pak obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněné uvedla, že bez ohledu na uplatněné dovolací důvody je třeba konstatovat, že podané dovolání směřuje proti usnesení vrchního soudu, jímž bylo rozhodováno výlučně o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí na území České republiky, přičemž takové rozhodnutí, byť bylo učiněno soudem druhého stupně, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. řádu, neboť jej nelze podřadit pod žádné z v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných rozhodnutí [pod písmeny a) až h)], která lze učinit předmětem dovolacího řízení. Za tohoto stavu shledává státní zástupkyně dovolání obviněné za nepřípustné, pročež navrhuje, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zjišťoval, zda jsou v dané trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Takovým rozhodnutím je:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
6. Z výše uvedeného zákonného vymezení je tak zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí soudu a z jakýchkoli důvodů, neboť není univerzálním prostředkem k nápravě všech vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí současně splňovat zákonem stanovené podmínky, a to kumulativně. Předně se musí jednat o rozhodnutí soudu, které je již pravomocné a stalo se tak konečným, závazným a řádnými opravnými prostředky nezměnitelným, přičemž právní moci musí nabýt rozhodnutí v celém svém obsahu v řízení před soudem druhého stupně. Současně se musí jednat o takové rozhodnutí soudu, proti němuž zákon podání dovolání výslovně připouští.
7. Jelikož je výčet rozhodnutí, která jsou rozhodnutími ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné, obsažený v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu výčtem taxativním, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Odsuzujícím rozsudkem ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu je přitom míněn toliko rozsudek, jímž obviněného uznal vinným a jímž mu uložil trest, popř. ochranné opatření nebo jímž upustil od potrestání soud České republiky. Naopak rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání podaném proti rozsudku, jímž soud podle §306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. rozhodl o výkonu trestu uloženého rozsudkem cizího státu, nelze dovoláním napadnout. Nejde totiž o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, neboť rozsudkem vydaným postupem podle §298 a násl. zákona č. 104/2013 Sb. nebyl obviněný uznán vinným ani mu nebyl uložen trest (k srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 21/2005 Sb. rozh. tr.).
8. Za tohoto stavu tak nelze usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 14 To 12/2019, jímž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 1 T 21/2018, kterým bylo rozhodnuto o uznání rozsudku Okresního soudu v Nitře ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 4 T 117/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Nitře ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 2 To 29/2013, jímž byla M. H. odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 5 slovenského trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2005, na území České republiky, za současného rozhodnutí o výkonu nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, považovat za rozhodnutí ve věci samé, neboť citovaným rozhodnutím soudu České republiky byla posuzována toliko otázka splnění zákonných podmínek stanovených zákonem č. 104/2013 Sb. pro uznání a výkon cizozemského rozhodnutí na území České republiky, aniž by tímto krajským soudem bylo meritorně rozhodováno o uznání obviněné vinnou či o uložení trestu. V případě obviněné bylo o vině a trestu naopak rozhodnuto nikoli soudem České republiky, nýbrž příslušným soudem Slovenské republiky, jehož rozhodnutí však nelze podřadit pod taxativní výčet rozhodnutí činěných tuzemskými soudy podle §265 odst. 1, 2 tr. řádu, jejichž vydání je zákonným předpokladem přípustnosti dovolání.
9. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněnou podané dovolání je nepřípustné, neboť bylo podáno proti jinému rozhodnutí, než jaké je uvedeno v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. řádu, pročež postupoval podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík