ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1290.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1290/2019-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 o dovolání vyžádaného V. G. , nar. XY ve XY, Ukrajina, státního příslušníka Ruské federace a Státu Izrael, trvale bytem XY, ul. XY, Izrael, t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici Praha - Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 14 To 71/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 401/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání vyžádaného V. G. odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. Nt 401/2019, tak, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 104/2013 Sb.“), je přípustné vydání V. G. k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podvodu velkého rozsahu v úvěrové oblasti dle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 19. 2. 2019, č. 81/3-1392-18, doručené Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 22. 2. 2019, jež byly městským soudem ve výrokové části dotčeného usnesení podrobně specifikovány.
2. Proti shora označenému usnesení soudu prvního stupně podal vyžádaný stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 14 To 71/2019, tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení městského soudu zrušil a znovu rozhodl, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. je přípustné vydání V. G. k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin úvěrového podvodu, tj. rozkrádání peněz dlužníkem předložením bankám vědomě nepravdivých informací ve velkém měřítku podle části 4 článku 159.1 trestního zákoníku Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 19. 2. 2019, č. 81/3-1392-18, doručené Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 22. 2. 2019, jež byly vrchním soudem ve výrokové části dotčeného usnesení podrobně specifikovány.
3. Vyžádaný V. G. s tímto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím zvolené obhájkyně proti němu podal v zákonné lhůtě dovolání. V tomto mimořádném opravném prostředku přitom odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a namítl, že napadené rozhodnutí vrchního soudu spočívá na nesprávném právní posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť vrchní soud nejen že neodstranil vady, jimiž je zatíženo rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž je naopak v plném rozsahu v důsledku vadné aplikace hmotného práva přejal do svého rozhodnutí. Kromě jiného vyžádaný namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku uvedeného v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozhodnutí, neboť zde popsané jednání vyžádaného není v Ruské federaci trestným činem, jak bylo oběma českými soudy chybně tvrzeno, nýbrž má být dle ruské legislativy řešeno v rámci občanskoprávního sporu. Současně dovolatel namítá, že se činu, pro který je stíhán v Ruské federaci, nedopustil, pročež je trestní stíhání jeho osoby zcela vykonstruované. Podle vyžádaného nebylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu s příslušnými právními předpisy z důvodu nezákonnosti extradičního řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako soudu stížnostního. Dovolatelem tvrzená nezákonnost spočívá ve skutečnosti, že se soudy obou nižších stupňů náležitým způsobem nevypořádaly s podklady pro vydání rozhodnutí, zejména s listinnými důkazy, jež jsou obsahem extradičního spisu, čímž došlo mimo jiné k porušení §88 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb. Další vadu spatřuje dovolatel v tom, že soudy obou nižších stupňů nesprávně zjistily a posoudily skutkový stav věci, jelikož jejich rozhodnutí byla vydána na základě podkladů, které nesprávně právně kvalifikovaly, v důsledku čehož učinily chybný závěr o přípustnosti vydání jeho osoby k trestnímu stíhání do Ruské federace. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak dovolatel označil tu skutečnost, že napadené rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání bylo vydáno v rozporu s čl. 10 Ústavy České republiky, neboť tímto rozhodnutím došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Současně došlo napadeným rozhodnutím i k porušení čl. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 1, 2, 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Závěrem pak vyžádaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o přípustnosti jeho vydání do Ruské federace a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V doplnění podaného dovolání pak vyžádaný žádá o přiznání odkladného účinku tomuto mimořádnému opravnému prostředku, a to bez zbytečného odkladu, neboť je přesvědčen, že případný výkon napadeného rozhodnutí vrchního soudu může způsobit nepoměrně větší újmu na jeho životě, zdraví a tělesné integritě, než jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyžádaného V. G. nikterak věcně nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zjišťoval, zda jsou v dané trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Takovým rozhodnutím je:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
6. Z výše uvedeného zákonného vymezení je tak zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí soudu a z jakýchkoli důvodů, neboť není univerzálním prostředkem k nápravě všech vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí současně splňovat zákonem stanovené podmínky, a to kumulativně. Předně se musí jednat o rozhodnutí soudu, které je již pravomocné a stalo se tak konečným, závazným a řádnými opravnými prostředky nezměnitelným, přičemž právní moci musí nabýt rozhodnutí v celém svém obsahu v řízení před soudem druhého stupně. Současně se musí jednat o takové rozhodnutí soudu, proti němuž zákon podání dovolání výslovně připouští.
7. Jelikož je výčet rozhodnutí, která jsou rozhodnutími ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné, obsažený v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu výčtem taxativním, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří.
8. Za tohoto stavu tak nelze usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 14 To 71/2019, jímž bylo podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. Nt 401/2019, o přípustnosti vydání vyžádaného k trestnímu stíhání do Ruské federace a nově rozhodnuto tak, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. je vydání V. G. k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin úvěrového podvodu, tj. rozkrádání peněz dlužníkem předložením bankám vědomě nepravdivých informací ve velkém měřítku podle části 4 článku 159.1 trestního zákoníku Ruské federace, přípustné, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 19. 2. 2019, č. 81/3-1392-18, doručené Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 22. 2. 2019, považovat za rozhodnutí ve věci samé, neboť citovaným rozhodnutím soudu České republiky byla posuzována toliko otázka splnění zákonných podmínek stanovených zákonem č. 104/2013 Sb. (ustanovení §87 a násl.) pro vydání vyžádané osoby z území České republiky k trestnímu stíhání do cizího státu, aniž by tímto soudem bylo meritorně rozhodováno o uznání vyžádaného vinným či o uložení trestu nebo ochranného opatření, popř. o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání či o postoupení věci jinému orgánu. V případě vyžádaného V. G. tak nelze rozhodnutí činěné soudy České republiky o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace podřadit pod taxativní výčet rozhodnutí činěných tuzemskými soudy podle §265 odst. 1, 2 tr. řádu, jejichž vydání je zákonným předpokladem přípustnosti dovolání.
9. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vyžádaným V. G. podané dovolání je nepřípustné, neboť bylo podáno proti jinému rozhodnutí, než jaké je uvedeno v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. řádu, pročež postupoval podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu a dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
10. Jelikož nebylo vyžádaným V. G. podané dovolání shledáno přípustným ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. řádu, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním vyžádaného napadeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík