ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.386.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 386/2019-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2019 o dovolání obviněného P. T. , nar. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 12. 2018, č. j. 31 To 407/2018-260, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 27/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 6. 2018, č. j. 4 T 27/2018-227, byl obviněný P. T. uznán vinným zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za toto jednání a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2017, č. j. 5 T 122/2016-92, mu byl uložen podle §286 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 4 let a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl jmenovanému uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 4580,1 g tablet CIRRUS. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2017, č. j. 5 T 122/2016-92, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Trestná činnost obviněného spočívala v tom, že v přesně nezjištěné době dne 13. 9. 2016 v H. n. N. přechovával v igelitové tašce celkem 14 496 tablet polského léku Cirrus s obsahem 120 mg účinné látky hydrochloridu pseudoefedrinu v jedné tabletě, tedy celkem 1 739,52 g pseudoefedrinu, kdy tuto tašku uschoval v křovinatém porostu u cesty v ul. L., kam si ji přišel vyzvednout, avšak byl zadržen hlídkou Policie ČR, a tablety přechovával s vědomím, že budou užity k ilegální výrobě metamfetaminu (pervitinu), který je psychotropní látkou uvedenou v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998, o návykových látkách, přičemž z těchto tablet bylo možno připravit 1 024,98 g hydrochloridu metamfetaminu.
V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek Okresního soudu v Liberci. Toliko doplňuje, že společně s obviněným T. bylo uvedeným soudem vedeno trestní řízení proti K. B., který byl týmž rozsudkem uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Osoba posledně jmenovaného, ani jeho protiprávní jednání však nejsou tímto dovolacím řízením dotčeny.
Proti rozsudku nalézacího soudu obviněný T. podal řádný opravný prostředek, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 31 To 407/2018-260, když napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a obviněnému uložil podle §286 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) zařadil do věznice s ostrahou. Odvolací soud pak shodně jako soud nalézací zopakoval ve stejném rozsahu uložení trestu zákazu činnosti a trest propadnutí věci, jakož i zrušující výrok podle §43 odst. 2 tr. zákoníku.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Posledně uvedený rozsudek krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný konstatoval, že v jeho případě nebylo postupováno v souladu se zásadami trestního práva, když skutkový stav byl dovozován úvahami a podstatné nezjistěné skutečnosti byly překlenovány spekulacemi dovozujícími dokonání trestného činu. Vina obviněného tak nebyla prokázána ve smyslu materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř.
Úvahy orgánů činných v trestním řízení pracovaly s předpokladem, že obviněný měl tašku s tabletami v držení ještě před umístěním v křovinatém porostu. Nikdo však její umístění neviděl a toto by se vzhledem k uložení za plotem příčilo fyzikálním zákonům. Návrhy na doplnění dokazování v tomto směru však byly odvolacím soudem odmítnuty. Nebyly rovněž zjištěny skutečnosti, zda obviněný jednal s dostatečným zaviněním ve formě úmyslu a obeznámení, co je obsahem tašky, kterou měl mít v dispozici, když bylo vozidlo stíháno hlídkou Celní správy. Jestliže tedy nebyly dostatečně prokázány skutečnosti o osudu tašky a obeznámení obviněného s jejím obsahem, nelze považovat za naplněnou subjektivní stránku trestného činu. K tomuto nebyly orgány činnými v trestním řízení připuštěny důkazy v podobě znaleckého posudku nebo provedení vyšetřovacího pokusu.
Soud prvního stupně se též podle dovolatele nevypořádal s otázkou vyhození tašky z ujíždějícího vozidla obviněnými, když toto neviděl nikdo z příslušníků Celní správy, ač jejich vozidlo jelo, až na velmi krátký několikasekundový okamžik, ve vizuálním kontaktu. Je nepravděpodobné, že by právě v tomto okamžiku došlo k vyhození tašky. I pokud by však k tomu došlo, musela by být taška právě v této vteřině vyhozena do vzduchu, aby překonala plot. Tuto situaci by však příslušník Celní správy musel vidět. Obviněný je přesvědčen, že skutkový stav, který vzaly soudy obou stupňů za prokázaný, je nemožný. V daném ohledu obviněný připomněl, že léky (14 000 vyloupaných tablet) nebyly z tašky vysypány, ač by k tomuto při shora avizovaném vyhození muselo alespoň částečně dojít.
Dovolatel následně podrobně rozvedl, proč považuje za nereálné vyhození tašky z jedoucího vozidla, ať již z hlediska mechaniky pohybu ruky a síly, kterou by musela být hozena, osoby, která by tak učinila, výšky plotu a trajektorie, kterou se pohybovala, jakož i její finální polohy po dopadu. Na veškeré tyto námitky odvolací soud reagoval pouze spekulacemi, když sám uvedl, že pracuje s pouhou pravděpodobností, jak měla být taška uschována. S ohledem na daná pochybení proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek (v dovolání chybně označený jako usnesení) krajského soudu.
K podanému dovolaní státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství stručně sdělil, že vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek se k němu nebude věcně vyjadřovat a toliko vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Již na tomto místě však lze konstatovat, že o takovouto situaci se v posuzované věci nejedná.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
Při promítnutí výše uvedeného lze tedy konstatovat následující. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že námitky, které obviněný prezentoval ve svém dovolání, uplatnil již v řízení před nižšími soudy, převážně v rámci svého odvolání. Krajský soud se pak s danou argumentací adekvátně vypořádal, když ostatně náležité provedení dokazování a vyvození tomu odpovídajících věcně správných závěrů lze přiřadit již rozhodnutí okresního soudu. Podstatou námitek zůstává popírání viny ze strany obviněného, který se snažil zpochybnit jakoukoliv možnost nakládání s taškou obsahující tablety léku Cirrus a tudíž i její odhození z vozidla, s nímž ujížděl spolu se spoluobviněným B. před hlídkou Celní správy.
Ačkoliv obviněný formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ve skutečnosti toliko napadá skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně argumentací, kterou užil již v předchozí fázi trestního řízení. Jím prezentovaná polemika tedy představuje pouze předestření vlastní verze skutkového děje, kdy takové námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Již výše Nejvyšší soud připomněl, že z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy, což však není případ tohoto trestního řízení. Již nalézací soud pečlivě rozvedl veškerá skutková zjištění a z těchto dovolil ucelený, pevný a logicky provázaný řetězec důkazů o vině P. T. Toliko stručně lze poukázat již na počáteční rozpor ve výpovědi obou obviněných stran jejich cesty do Polska a nejasnosti, zda na jeho území vůbec dojeli, když hlídka Celní správy zcela jasně jejich vozidlo vytipovala ke kontrole jako přijíždějící z území Polské republiky. Dále pak se oba soudy náležitě zaobíraly otázkou dispozice obviněného T. s taškou obsahující tablety léku Cirrus, který je velmi častým prostředkem k výrobě psychotropní látky metamfetaminu (pervitinu). Bylo vycházeno jak ze skutečnosti, že se jedná právě o polský výrobek, který obvinění přiváželi na území ČR v takovém množství, které vylučovalo jakékoliv jiné rozumné využití než právě k výrobě drogy, tak z předchozí návaznosti obou obviněných na danou psychotropní látku. Nemohlo být proto opomenuto vyjádření K. B., že u něj ve vozidle byl dříve nalezen pytlík „ušpiněný od pervitinu“, jakož i dřívější odsouzení P. T. trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 8. 2010, č. j. 1 T 178/2010-62, pro neoprávněný dovoz léku Sudafed z Polské republiky, který je stejně jako Cirrus užíván pro své složení k výrobě metamfetaminu.
Námitka obviněného k nemožnosti odhození tašky z ujíždějícího vozidla, ať již pro stálý vizuální kontakt s pronásledující hlídkou, pozici spolujezdce ve vozidle či výšku plotu byla jednoznačně vyhodnocena jako účelová. Nalézací soud (např. v bodě 16 odůvodnění svého rozsudku), jakož i soud odvolací (zejména v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku), správně vycházely z výpovědi svědka M., jakož i materiálů Celní správy k pronásledování vozidla VW Passat. Není pravdou, že za celou dobu, až do zadržení obviněných, se toto ztratilo hlídce pouze „na jednu vteřinu“, ale pro bezohlednou jízdu, pro niž nemohla hlídka pokračovat v pronásledování, se vozidlo vzdálilo od pronásledovatelů a obvinění byli následně vypátráni až díky spolupráci se svědkem P. Odvolací soud proto naprosto správně konstatoval, že ačkoliv nelze vyloučit již vyhození tašky z jedoucího vozidla, daleko pravděpodobnější se jeví její ukrytí poté, co obvinění zastavili a začali prchat pěšky. Byl to následně opět svědek P., kdo se vyjádřil k nálezu tašky obviněným T., který tašku na uvedeném místě cíleně hledal, ač k tomuto jednání neměl jiného důvodu, stejně jako byla vyvrácena jeho obhajoba, že pátral po uražených zrcátkách.
Lze proto s poukazem na všechny výše rozvedené skutečnosti uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti, ale jím prezentované námitky směřují výhradně do postupu orgánů činných v trestním řízení a hodnocení důkazů, jimi zajištěných.
IV.
Závěrečné shrnutí
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 4. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.