ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.16.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 16/2019-8997
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 9. 2019 o stížnosti J. V. , narozeného XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 4 To 67/2018, v trestní věci vedené u téhož soudu pod shora uvedenou spisovou značkou, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost J. V. zamítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 4 To 67/2018, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) o návrhu obviněného „na vyloučení soudců senátu 4 To Vrchního soudu v Praze z projednávání věci“ tak, že podle §31 odst. 1 tr. řádu z důvodu §30 odst. 1 tr. řádu nejsou předsedkyně senátu JUDr. Lenka Konopová a soudkyně JUDr. Hana Kárová a JUDr. Jana Lemfeldová vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného J. V., nar. XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 2/2016, a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 To 67/2018.
Proti tomuto usnesení podal obviněný dne 8. 7. 2019 u vrchního soudu stížnost, kterou následně doplnil svým podáním ze dne 24. 7. 2019, přičemž zde uvedené námitky obviněného lze rozdělit do několika skupin.
3. První z nich se týká odůvodnění usnesení vrchního soudu stran tvrzení obviněného, podle něhož vrchní soud umožnil poškozenému v rámci veřejného zasedání o odvolání v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 2/2016, uplatňovat práva, která mu nepřísluší, resp., že mu umožnil vyjadřovat se k otázce viny obviněného, díky čemuž tento působil v jeho neprospěch na vrchní soud v řízení o odvolání. Obviněný je přesvědčen, že důvody, pro které vrchní soud uvedenou námitku neshledal jako důvodnou, nemohou obstát, neboť neobsahují žádnou úvahu soudu o aplikaci zákona na daný případ, neobsahují ani žádnou polemiku s jeho námitkami a omezují se pouze na citaci zákonného textu, aniž by došlo k aplikaci práva. Uvedené pochybení přitom obviněný spatřuje v tom, že vrchní soud nejprve citoval relevantní zákonná ustanovení týkající se procesních práv poškozeného v trestním řízení, načež uzavřel, že z daného výčtu je zřejmé, že práva poškozeného nejsou redukována pouze na právo na náhradu škody (jak tvrdí obviněný), ale poškozený se, mimo jiné, může účastnit i veřejného zasedání o odvolání a před jeho skončením se k věci vyjádřit, přičemž v tomto směru není limitován rozsahem, v němž je oprávněn podat odvolání. Obviněný je přesvědčen, že svrchu předestřená úvaha vrchního soudu je nesprávná; na to obviněný předkládá vlastní výklad relevantních ustanovení trestního řádu, z něhož se podává, že poškozený je naopak v odvolacím řízení limitován (co do svého práva vyjádřit se k dané věci) důvody, pro něž může sám podat odvolání. Protože však vrchní soud umožnil poškozenému, aby v rámci veřejného zasedání o odvolání „opakovaně (…) na soud naléhal v neprospěch obžalovaného, pak odvolací soud poskytl poškozenému právo, které mu v odvolacím řízení nenáleží, a umožnil mu, aby takto ovlivnil rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch obžalovaného.“ Na základě uvedeného se obviněný domnívá, že vrchní soud vědomě a záměrně poškodil jeho práva v odvolacím řízení, resp. že takto projevil svoji sympatii k poškozenému, což svědčí o vnitřní psychické náklonnosti shora uvedených soudkyň senátu 4 To vrchního soudu k poškozenému a nenávisti k obviněnému.
4. Druhý okruh námitek obviněného se týká způsobu, jakým se vrchní soud vypořádal s jeho výtkou zaměřenou na kritiku odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 21/2017, v němž se měl vrchní soud vyjádřit v tom směru, že podávání námitek podjatosti obviněným je jeho typickou taktikou a způsobem obhajoby jak v dané trestní věci, tak i v další trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2013. I v tomto směru obviněný vrchnímu soudu vytýká, že jeho napadené usnesení neobsahuje žádnou úvahu o aplikaci zákona na daný případ, ani žádnou polemiku s jeho námitkami a omezuje se pouze na citaci zákonného textu, aniž by došlo k aplikaci práva. Obviněný k tomuto namítá, že v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2013, nebyl obviněným, nýbrž obhájcem, přičemž podání námitky podjatosti nelze považovat za „typický výkon obhajoby“, ale za výkon obhájci uložených zákonných povinností. Nadto prý v dané trestní věci žádnou námitku podjatosti nepodal. Obviněný následně vyjadřuje přesvědčení, že z odůvodnění napadeného usnesení je patrné, že vnitřní přesvědčení odvolacího soudu je založeno na myšlence, že pokud se obžalovaného nepodařilo „odstíhat“ v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2013 (kde nebyl nikdy obviněn a vystupoval toliko jako obhájce) „o to víc je nutné jej za každou cenu odsoudit v tomto trestním řízení.“ Následně obviněný podrobně rekapituluje průběh trestní věci vedené u Městského soudu pod sp. zn. 49 T 2/2016, své výhrady vůči dozorující státní zástupkyni, vůči postupu policejního orgánu, jakož i průběh trestní věci vedené u Vrchního soudu pod sp. zn. 6 To 66/2017, načež uzavírá, že je obviňován z podání zjevně neopodstatněných námitek podjatosti, které se však zakládají na totožných skutečnostech, o kterých jiný senát vrchního soudu konstatoval, že zakládají důvod pro vyloučení dozorující státní zástupkyně z trestního řízení a představují současně neodstranitelnou vadu řízení.
5. Třetí okruh námitek obviněného směřuje vůči postupu vrchního soudu v rámci odvolacího řízení v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 4 To 21/2017. Obviněný namítá, že v důsledku pochybení Městského soudu v Praze, který v dané trestní věci rozhoduje jako soud prvního stupně, neobdržel včas protokoly o hlavním líčení, pročež byl krácen na svém právu vznést námitku ohledně neshody obsahu protokolů se zvukovým záznamem. Obviněný byl tak nucen vznášet námitky proti nesprávné protokolaci až v rámci odvolacího řízení, přičemž se neztotožnil se způsobem, jakým se vrchní soud s danou námitkou vypořádal (obviněnému vytkl, že námitky proti protokolaci hlavního líčení vznášel účelově cca 12 dní před konáním veřejného zasedání). Své výhrady obviněný poté uváděl i v rámci svého návrhu na vyloučení soudců senátu 4 To vrchního soudu, přičemž způsob, jakým se shora uvedené soudkyně vypořádaly s danou námitkou (odůvodnění napadeného usnesení v tomto směru označuje za nedostatečné) dle jeho názoru svědčí o jejich přezíravém a pohrdavém postoji k němu, resp. svědčí o „explicitní vnitřní nenávisti k obžalovanému a neúctě k zákonu členek senátu odvolacího soudu.“
6. Nad rámec výše uvedených námitek pak obviněný upozorňuje na písařskou chybu v podobě uvedení nesprávné spisové značky napadeného usnesení vrchního soudu, pročež žádá o její opravu a nové doručení daného rozhodnutí. Závěrem své stížnosti obviněný shrnuje, že napadené usnesení vrchního soudu považuje za nepřezkoumatelné z důvodu absence jeho odůvodnění (k čemuž poukazuje, mimo jiné, i na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Současně se domnívá, že v projednávané věci jsou dány skutečnosti, na jejichž základě lze nabýt dojmu o podjatosti shora uvedených soudkyň senátu 4 To vrchního soudu, neboť z rozsudku vrchního soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 21/2017, je patrný jejich negativní subjektivní vztah k jeho osobě. Ze všech těchto důvodů pak obviněný považuje napadené usnesení vrchního soudu za nesprávné a žádá, aby Nejvyšší soud jeho stížnosti vyhověl a dané rozhodnutí zrušil a návrhu na vyloučení v plném rozsahu vyhověl.
7. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení vrchního soudu podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného J. V. není důvodná.
8. Podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán činný v trestním řízení nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností nebo jí byly svědky. Za poměr k osobám ve smyslu tohoto ustanovení trestního řádu je pak třeba považovat poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. úzký vztah přátelský nebo úzký vztah nepřátelský.
9. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
10. Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Přitom důvody, které k rozšíření nestrannosti i o zmíněnou objektivní rovinu vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
11. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
12. Vycházeje ze shora uvedených závěrů, jakož i z konkrétních skutkových okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadenému usnesení vrchního soudu nelze stran rozhodování o námitce podjatosti členek senátu 4 To, JUDr. Lenky Konopové, JUDr. Hany Kárové a JUDr. Jany Lemfeldové, vytknout žádné zásadní pochybení.
13. Ve vztahu k prvé námitce obviněného považuje Nejvyšší soud za stěžejní skutečnost, že obviněný de facto polemizuje s právním názorem vrchního soudu, co se týče výkladu příslušných ustanovení trestního řádu, která vymezují procesní práva poškozeného v trestním řízení, resp. v řízení o odvolání. Obviněný tak podjatost shora uvedených soudkyň senátu 4 To spatřuje právě ve způsobu jejich rozhodování, respektive v jejich procesním postupu při projednávání odvolání v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 2/2016. Jak přitom Nejvyšší soud připomenul výše, k nápravě případného nesprávného procesního postupu vrchního soudu slouží vícestupňovost soudní soustavy a systém řádných a mimořádných opravných prostředků, nikoliv institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019). Jinými slovy Nejvyšší soud nepřijal argumentaci obviněného, založenou na jeho subjektivním přesvědčení o podjatosti soudkyň senátu 4 To, neboť jejich shora popsaný procesní postup nebyl sám o sobě s to zavdat příčiny (nahlíženo objektivně) k závěru o narušení jejich nestrannosti.
14. Pokud jde o druhou námitku obviněného týkající se vyjádření vrchního soudu, podle něhož podání námitky podjatosti lze naopak považovat za pro obviněného „typický způsob obhajoby, jak je zřejmé nejen z průběhu tohoto trestního řízení (…)“ (srov. stranu 14 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 21/2017), je třeba říci, že ani v tomto směru Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu důvody pro postup podle §149 odst. 1 tr. řádu. Ačkoliv lze souhlasit s obviněným v tom směru, že vrchní soud mohl své hodnocení omezit toliko na posouzení důvodnosti dané námitky, nelze uvedenou formulaci – bez dalšího – považovat za projev podjatosti soudkyň senátu 4 To vrchního soudu vůči obviněnému. Co se týče obsáhlých výhrad obviněného stran posouzení důvodnosti jeho námitky podjatosti dozorující státní zástupkyně, je třeba říci, že její věcný přezkum, jehož se obviněný de facto domáhá, není předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v tomto řízení.
15. S tím souvisí i třetí námitka obviněného. Podjatost soudkyň senátu 4 To vrchního soudu totiž obviněný odvozuje od způsobu, jakým se tyto vypořádaly s jeho výhradami proti jejich vlastnímu procesnímu postupu v odvolacím řízení vedeném před vrchním soudem pod sp. zn. 4 To 21/2017. Ten se přitom týkal otázky vypořádání námitek proti protokolaci průběhu hlavního líčení před Městským soudem v Praze (sp. zn. 49 T 2/2016), které byl obviněný nucen vznášet až v odvolacím řízení, a to s ohledem na zpoždění Městského soudu v Praze při vyhotovování jednotlivých protokolů. Obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým vrchní soud jeho jednotlivé námitky vypořádal a podjatost soudkyň senátu 4 To dovozuje prakticky z toho, že odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 21/2017 (strany 15-16), obsahuje doušku vrchního soudu, že námitky proti protokolaci (vznesené i dalšími obviněnými) lze „považovat za zcela účelové“ . V tomto směru tedy obviněný opět staví Nejvyšší soud do pozice přezkumného orgánu, avšak nikoliv ve vztahu k postupu vrchního soudu při rozhodování o jeho námitce podjatosti, ale při rozhodování o námitkách proti protokolaci posuzovaných v odvolacím řízení, přičemž takový procesní postup trestní řád nepřipouští.
16. Na tomto místě proto Nejvyšší soud toliko dodává, že způsob, jakým se vrchní soud vypořádal s argumentací obviněného, když v odůvodnění svého napadeného usnesení toliko odkázal na příslušné pasáže odůvodnění svého rozsudku ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 21/2017, neshledává jakkoliv závadným. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že se seznámil s příslušnými partiemi rozsudku vrchního soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 4 To 21/2017. Z těchto se podává, že vrchní soud si byl vědom toho, že Městský soud v Praze, jakožto soud prvního stupně, přistoupil v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 49 T 2/2016, k přednesu závěrečných řečí, aniž by obvinění a jejich obhájci měli k dispozici opisy všech protokolů o hlavním líčení. V uvedeném postupu však neshledal tak závažné pochybení, pro které by musel napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit. Dále se Vrchní soud zabýval i obviněnými namítanými neshodami mezi obsahem protokolů a výpověďmi jednotlivých svědků, kdy po jejich prostudování dospěl k závěru, že absentující pasáže výpovědí svědků, které nebyly v protokolech o hlavním líčení zachyceny, nebyly takové povahy, že by mohly změnit vyznění jednotlivých svědeckých výpovědí a nic podle něj nenasvědčovalo tomu, že došlo k jejich účelovému vypuštění. Takovýto způsob vypořádání námitek proti protokolaci a následný odkaz vrchního soudu v rámci posuzování námitky podjatosti na příslušné pasáže odůvodnění jeho dřívějšího rozsudku považuje Nejvyšší soud za adekvátní a zároveň nezavdávající příčiny k pochybnostem o nepodjatosti dotčených soudkyň senátu 4 To vrchního soudu vůči osobě obviněného.
17. Obviněný dále ve své stížnosti odkazoval na dílčí závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jakož i na webové stránky soudce Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Vrchy, týkající se požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud má v projednávané věci za to, že odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu judikatorním, jakož i zákonným (srov. §134 odst. 2 tr. řádu), požadavkům dostálo. Je tomu tak proto, neboť se z něj zcela zřetelně podává, z jakých důvodů tento nedospěl k závěru o podjatosti svrchu jmenovaných soudkyň senátu 4 To, resp. jak se (byť stručně) vypořádal se stěžejními námitkami obviněného.
18. Upozorňoval-li obviněný konečně ve své stížnosti na písařskou chybu, v podobě uvedení nesprávné spisové značky napadeného usnesení vrchního soudu, postačí konstatovat, že z obsahu spisu (č. l. 8965) se podává, že tuto již vrchní soud napravil svým usnesením ze dne 10. 7. 2019, č. j. 4 To 67/2018-8965, které bylo obviněnému doručeno dne 21. 7. 2019.
19. Lze tedy shrnout, že námitku podjatosti soudkyň JUDr. Lenky Konopové, JUDr. Hany Kárové a JUDr. Jany Lemfeldové, Nejvyšší soud neshledal důvodnou, když je založena na ryze subjektivním přesvědčení obviněného, které – ač se obviněný snaží svou obsáhlou argumentací prokázat opak – není podloženo žádnou relevantní a objektivní argumentací, jež by mohla vést k závěru o pochybnosti o nestrannosti těchto soudkyň.
20. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v situaci, kdy ani on neshledal žádné důvody pro vyloučení shora uvedených soudkyň vrchního soudu z projednávání trestní věci obviněného, popřípadě jiná závažná pochybení, která by mohla způsobit nesprávnost výroku napadeného usnesení, nezbylo mu, než podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnout stížnost obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, sp. zn. 4 To 67/2018, jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2019
|
JUDr. Antonín Draštík
|
|
předseda senátu
|
|
Vypracoval:
|
|
JUDr. Petr Škvain, Ph. D.
|
|
soudce
|