ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.19.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 19/2019-8958
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 stížnost odsouzeného J. J., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost odsouzeného J. J. zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 40 T 6/2012, bylo rozhodnuto o nařízení výkonu jednak poměrné části náhradního trestu odnětí svobody v trvání 85 a ½ dne a jednak poměrné části náhradního trestu odnětí svobody v trvání 355 a ½ dne, pro jejichž výkon byl odsouzený zařazen do věznice s ostrahou, a to z důvodu řádného nezaplacení dvou peněžitých trestů, které byly odsouzenému J. J. pravomocně uloženy ve výměře 80.000 Kč a 200.000 Kč rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 40 T 6/2012, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 5 To 71/2014.
2. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal odsouzený J. J. stížnost, o které bylo následně rozhodnuto v neveřejném zasedání Vrchním soudem v Olomouci, který svým usnesením ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019, napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a nově rozhodl tak, že odsouzenému, který v mezidobí část původně uložených peněžitých trestů zaplatil, nařídil výkon jednak poměrné části náhradního trestu odnětí svobody v trvání 84 dnů, který byl odsouzenému uložen výše citovaným rozsudkem krajského soudu v celkové výměře čtyř měsíců pro případ nezaplacení prvního peněžitého trestu ve výměře 80.000 Kč, a jednak poměrné části náhradního trestu odnětí svobody v trvání 354 dnů, který byl odsouzenému rovněž uložen výše citovaným rozsudkem krajského soudu v celkové výměře jednoho roku pro případ nezaplacení druhého peněžitého trestu ve výměře 200.000 Kč. Pro výkon obou náhradních trestů byl odsouzený zařazen do věznice s ostrahou. Jakmile se odsouzený poté, co napadl usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 40 T 6/2012, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu poměrných částí dvou náhradních trestů odnětí svobody, stížností, dozvěděl, že tento řádný opravný prostředek bude projednán senátem 2 To Vrchního soudu v Olomouci, jehož členem je mimo jiné Mgr. Petr Andres, vznesl dne 7. 8. 2019 vůči osobě tohoto soudce námitku podjatosti, a to z důvodu jeho poměru k dané věci, jakož i ke své osobě. K důvodům vznesené námitky podjatosti odsouzený v rámci svého písemného podání uvedl, že z rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci (dle stavu platného ke dni 4. 7. 2019, resp. 4. 8. 2019) není zjevné, jaké bude konkrétní složení senátu 2 To v dané trestní věci, neboť u tohoto senátu jsou jako členové uvedeni čtyři soudci. Současně odsouzený namítl, že dle jeho informací se měl Mgr. Andres v dané věci předem domlouvat se soudci jiné instance (konkrétně s JUDr. Jaroslavou Bartošovou z Krajského soudu v Brně, Mgr. Ondřejem Klusákem a Mgr. Karlem Knaiflem z Městského soudu v Brně) o tom, kdy a jakým způsobem o dané věci stížnostní soud rozhodne. Soudce Mgr. Petr Andres měl dle odsouzeného v dané trestní věci rovněž komunikovat mimo prostory soudu s poškozenými a jejich právními zástupci, čímž dle jeho mínění ohrozil nezávislost a nestrannost soudu, jakož i osoby soudce, a to jak po stránce subjektivní, tak objektivní. Osobní zainteresovanost a zášť Mgr. Andrese vůči jeho osobě dle jeho mínění navíc plyne mimo jiné z listin založených ve spisovém materiálu vedeném u Krajského soudu v Brně v trestní věci sp. zn. 40 T 6/2012 a u Vrchního soudu v Olomouci, ve kterých rozhodoval jako referující soudce, jakož i z obsahu jím zpracovaných nezákonných rozhodnutí, ve kterých údajně vědomě porušuje a obchází zákon. V rámci vznesené námitky podjatosti vůči osobě soudce Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Petra Andrese se odsouzený opírá mimo jiné o jím citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
3. Vrchní soud v Olomouci z podnětu podané námitky podjatosti v souladu s §31 odst. 1 tr. řádu přezkoumal, zda není dán konkrétní důvod pro vyloučení člena senátu tohoto vrchního soudu Mgr. Petra Andrese, jenž předpokládá §30 odst. 1 tr. řádu, načež dospěl k závěru, že žádný z těchto důvodů v daném případě dán není, a to jak po subjektivní, tak objektivní stránce. Vrchní soud v této souvislosti konstatoval, že s ohledem na dikci ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu, které formuluje zákonné důvody vedoucí k vyloučení orgánu činného v trestním řízení z dalšího vykonávání úkonů trestního řízení, nelze způsob vedení řízení v konkrétní věci považovat za takovýto důvod. K osobám soudců JUDr. Bartošové, Mgr. Klusáka a Mgr. Knaifla, s nimiž měl být Mgr. Andres dle odsouzeného údajně v kontaktu, a to ještě před rozhodnutím věci vrchním soudem, Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že z uvedených soudců je Mgr. Andresovi známa toliko osoba JUDr. Bartošové, a to pouze z běžného pracovního styku, aniž by bylo pravdou, že by s ní osobně projednával jakoukoli záležitost v trestní věci odsouzeného. Ze spisového materiálu Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 6/2012 současně nevyplývají žádné skutečnosti, z nichž by bylo dle vrchního soudu možné dovodit, že by o výsledku řízení vedeného proti osobě odsouzeného J. bylo rozhodováno předem či po vzájemné konzultaci jím jmenovaných soudců různých soudů. Odmítnuto jako zcela nepodložené bylo rovněž tvrzení odsouzeného o tom, že měl Mgr. Andres v dané trestní věci komunikovat s účastníky (poškozenými a jejich právními zástupci) mimo prostory soudu, když nelze pominout, že poškození ani jejich právní zástupci nebyli účastni jednání u odvolacího soudu v rámci projednávání opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Jako nedůvodná byla vrchním soudem shledána rovněž námitka odsouzeného stran nejasného obsazení senátu 2 To v jeho trestní věci, neboť daná trestní věc byla senátu 2 To vrchního soudu přidělena v souladu s rozvrhem práce pro rok 2019, jenž stanoví mimo jiné i konkrétní pravidla pro rozhodování v senátech, jež se skládají ze čtyř členů. Ke dni nápadu stížnosti odsouzeného, podané proti usnesení krajského soudu o nařízení výkonu poměrné části náhradního trestu odnětí svobody, bylo přitom složení senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci naprosto zřejmé, neboť tento senát působil jako senát tříčlenný, když jeho další dřívější člen (JUDr. Stankuš) již několik měsíců nepůsobil jako soudce. Vzhledem k těmto skutečnostem senát vrchního soudu rozhodl tak, jak je ve výrokové části jeho rozhodnutí uvedeno, když námitku podjatosti podanou odsouzeným neshledal v žádném směru důvodnou.
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019, podal odsouzený J. J. dne 26. 8. 2019 stížnost, jíž následně opakovaně doplnil svými podáními ze dne 27. 8. 2019 a 6. 9. 2019, v rámci jejíhož odůvodnění uvedl, že vrchní soud napadené rozhodnutí opřel toliko o své subjektivní pocity bez toho, aby řádně odůvodnil skutečnosti a důkazy, o které byla opřena jím vznesená námitka podjatosti coby objektivní a reálný důvod pro vyloučení Mgr. Andrese z vykonávání úkonů v dané trestní věci. Své rozhodnutí vrchní soud podle stěžovatele postavil na důvodech odporujících objektivnímu testu nestrannosti a nepodjatosti, jak to vyžaduje Evropský soud pro lidská práva, jakož i Ústavní soud ČR, pročež své rozhodnutí zatížil vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. Soudce Mgr. Andres podle odsouzeného nevyvrátil důkazy o svých kontaktech s JUDr. Bartošovou z Krajského soudu v Brně, včetně zdůvodnění toho, proč této soudkyni po telefonickém kontaktu odeslal faxem kopii protokolu o veřejném zasedání, v jehož rámci došlo k zamítnutí odsouzeným podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, když v daném okamžiku ještě nebylo rozhodnutí o zamítnutí odvolání ani vypracováno ani doručeno oprávněným osobám, včetně odsouzeného. Stěžoval dále zopakoval svoji námitku, že Mgr. Andres s JUDr. Bartošovou opakovaně komunikoval ještě před vydáním rozhodnutí v dané věci, když jí dopředu sdělil, kterak rozhodne a jaký návrh rozhodnutí vypracuje jako referující soudce. V rámci svého podání ze dne 27. 8. 2019 odsouzený v souvislosti s podáním stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci o nevyloučení soudce Mgr. Petra Andrese z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci požádal o ustanovení obhájce, popř. o poskytnutí lhůty k jeho zvolení, a to za účelem odůvodnění své stížnosti. V rámci doplnění podané stížnosti, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 6. 9. 2019, odsouzený na podporu svých předchozích tvrzení o podjatosti osoby soudce Mgr. Andrese uvedl, že jmenovaný soudce se mimo řízení domluvil s JUDr. Bartošovou z Krajského soudu v Brně na zaslání rozhodnutí vrchního soudu o nařízení výkonu poměrné části náhradního trestu odnětí svobody s tím, že JUDr. Bartošová následně toto rozhodnutí zaslala Věznici Brno, a to se záměrem, aby odsouzenému nebylo schváleno přerušení výkonu trestu z důvodu pohřbu jeho sestry, jakož i se záměrem omezit odsouzeného na jeho právu vykonávat práci mimo věznici, event. dosáhnout přerušení výkonu trestu či návštěvy mimo věznici v rámci kázeňské odměny.
5. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost odsouzeného J. J. není důvodná.
6. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle §30 odst. 1 až odst. 3 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
7. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
8. Při posouzení výše uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi daného případu je přitom zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 13. 8. 2019, č. j. 2 To 66/2019-8942, k závěru, že zde podle §30 odst. 1 tr. řádu a contrario nejsou dány důvody pro vyloučení soudce (člena senátu stížnostního soudu) Mgr. Petra Andrese z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci odsouzeného J. J. vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2012, resp. u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 To 66/2019, nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení.
9. Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, z jakého důvodu není soudce Mgr. Andres v předmětné trestní věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť sám nemá žádný poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se rozhodování v dané věci přímo dotýká, k jejich zástupcům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Nad rámec výše uvedeného lze konstatovat, že Nejvyšším soudem nebylo rovněž shledáno, že by jmenovaný soudce byl v projednávané věci dříve činný jako státní zástupce, policejní orgán, obhájce nebo jako zmocněnec poškozeného, či že by se účastnil některého z úkonů přípravného řízení ve smyslu §30 odst. 2 tr. řádu, popř. rozhodování ve věci u soudu nižšího stupně.
10. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v postupu člena senátu Vrchního soudu v Olomouci nelze v daném případě spatřovat jakékoli známky jeho osobní podjatosti vůči osobě odsouzeného ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu. Odchylný právní názor senátu vrchního soudu od právního názoru obhajoby ve vztahu k posouzení důvodnosti odvolání odsouzeného či podmínek pro nařízení výkonu poměrné části náhradních trestů odnětí svobody stanovených pro případ nezaplacení dříve uložených peněžitých trestů, nelze sám o sobě považovat za projev podjatosti člena senátu vůči osobě odsouzeného, neboť vrchní soud předmětná rozhodnutí, jakož i jiné jím činěné kroky v dané věci, vždy podrobně odůvodnil a s tímto odůvodněním odsouzeného přímo, popř. prostřednictvím jeho obhájce, vždy řádně seznámil, načež měl tento možnost uplatnit své případné námitky proti tomuto postupu soudu, zpravidla cestou mimořádných opravných prostředků. Jednotlivé kroky činěné v této trestní věci osobou Mgr. Petra Andrese v postavení člena senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci lze naopak považovat za zcela transparentní a zákonné, oproštěné od jakýchkoli náznaků osobního zaujetí vůči osobě odsouzeného, popř. ostatním osobám na tomto řízení zúčastněným či vůči samé podstatě projednávané věci. Osobní zaujetí soudce Mgr. Andrese vůči odsouzenému přitom nelze dovozovat toliko z jeho zcela standardní, zákonné a ryze profesionální komunikace se soudkyní JUDr. Bartošovou z Krajského soudu v Brně, která se na rozhodování nyní projednávané trestní věci odsouzeného podílela v postavení předsedkyně senátu soudu prvního stupně, neboť na podkladě obsahu předloženého spisového materiálu nelze nalézt jakoukoli oporu pro tvrzení odsouzeného o údajných domluvách Mgr. Andrese se soudci jiných soudů (konkrétně s JUDr. Jaroslavou Bartošovou z Krajského soudu v Brně, Mgr. Ondřejem Klusákem a Mgr. Karlem Knaiflem z Městského soudu v Brně) o tom, kdy a jakým způsobem bude o věci odsouzeného vrchním soudem rozhodnuto. Z obsahu příslušného spisového materiálu je zcela zjevné, že komunikace se soudcem Městského soudu v Brně Mgr. Klusákem, popř. Mgr. Knaiflem, byla vedena nikoli soudcem Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Andresem, který tyto osoby podle svých slov ani osobně nezná, nýbrž Krajským soudem v Brně, a to v souvislosti s žádostí městského soudu o zapůjčení spisu krajského soudu za účelem rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
11. Namítá-li odsouzený, že podjatost osoby soudce Mgr. Andrese je patrná mimo jiné z jeho komunikace se soudkyní Krajského soudu v Brně JUDr. Bartošovou, jíž zaslal kopii protokolu z veřejného zasedání o odvolání, a to ještě dříve, než bylo usnesení odvolacího soudu písemně vyhotoveno, je třeba konstatovat, že v tomto postupu odvolacího soudu nelze shledávat jakékoli pochybení či snad známky osobního zaujetí členů senátu vrchního soudu vůči osobě odsouzeného, neboť se jedná o zákonný a v praxi obecných soudů zcela standardní postup za situace, kdy rozhodnutím odvolacího soudu, jenž zamítl podané odvolání, došlo k pravomocnému skončení trestního stíhání, v důsledku čehož nabyl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně právní moci, pročež se stal jím uložený trest vykonatelným. Za dané situace je tak zcela na místě, aby odvolací soud za účelem možnosti včasného nařízení výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, jež v nevazebních věcech činí toliko soud prvního stupně (§321 odst. 1 tr. řádu), poskytl tomuto soudu kopii protokolu z veřejného zasedání, z jehož obsahu je zřejmé, jakým způsobem bylo o odvolání rozhodnuto a k jakému datu tak došlo k nabytí právní moci a vykonatelnosti odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Pro nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody přitom není třeba, aby soud prvního stupně vyčkal na písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu o zamítnutí podaného odvolání, neboť to může být písemně vyhotoveno i s odstupem několika týdnů či měsíců (§138 tr. řádu za užití §129 odst. 3 písm. b) tr. řádu). V dané věci je přitom zřejmé, že vrchní soud o zamítnutí odvolání odsouzeného rozhodl v rámci veřejného zasedání konaného dne 4. 3. 2015, načež byl spis vrácen krajskému soudu dne 24. 3. 2015, avšak dne 17. 3. 2015, tj. po vyhlášení předmětného usnesení, byla vrchním soudem krajskému soudu zaslána v elektronické podobě kopie protokolu z veřejného zasedání, na jejímž podkladě došlo dne 18. 3. 2015 ze strany krajského soudu k vydání příkazu k dodání odsouzeného do výkonu (v daném okamžiku již pravomocně) uloženého trestu odnětí svobody. V takovémto postupu vrchního soudu, resp. člena odvolacího senátu Mgr. Andrese, přitom nelze spatřovat jakýkoli náznak osobního zaujetí vůči osobě odsouzeného J. J., neboť jde o postup zcela odpovídající platné právní úpravě.
12. Nejvyšším soudem nebylo rovněž shledáno jakékoli pochybení ze strany vrchního soudu, pokud námitku podjatosti, jíž odsouzený vznesl vůči osobě soudce Mgr. Andrese, neshledal důvodnou mimo jiné s ohledem na absenci jakýchkoli známek svědčících odsouzeným tvrzené komunikaci Mgr. Andrese s poškozenými či jejich právními zástupci, neboť jak správně vrchní soud konstatoval, tyto osoby ani nebyly přítomny veřejnému zasedání u odvolacího soudu, jehož předmětem bylo projednání odsouzeným podaného odvolání, které bylo navíc konáno na zcela jiném místě (v jiném městě), než řízení před nalézacím soudem, pročež nejsou dány žádné skutečnosti, které by závěrům vrchního soudu o tom, že k odsouzeným tvrzenému kontaktu Mgr. Andrese fakticky nedošlo, jakýmkoli způsobem vyvracely, popř. důvodně zpochybňovaly. Vrchní soud se řádně vypořádal rovněž s námitkou odsouzeného stran nejasného obsazení senátu 2 To Vrchního soudu v Olomouci v okamžiku nápadu jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně o nařízení výkonu poměrné části dvou náhradních trestů odnětí svobody, dříve stanovených pro případ nezaplacení uložených peněžitých trestů, pročež lze na toto jeho přesvědčivé, logické a věcně správné odůvodnění zcela odkázat. Za tohoto stavu, kdy se vrchní soud podrobně vypořádal s odsouzeným vznesenou námitkou podjatosti vůči osobě soudce Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Petra Andrese, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí má jednoznačnou oporu v obsahu předloženého spisového materiálu, zatímco tvrzení odsouzeného zůstala v mnoha ohledech toliko v rovině ničím nepodložených tvrzení spekulativního charakteru, nelze dle Nejvyššího soudu odsouzeným podanou stížnost shledat důvodnou, neboť případnou podjatost osoby soudce nelze vyvozovat toliko ze způsobu, jímž příslušný soud, u něhož daný soudce působí, v konkrétní věci vede trestní řízení.
13. V obecné rovině totiž platí, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu jejího rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není odsouzený spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
14. Pakliže tedy odsouzený za dané situace vyvodil podjatost člena senátu Vrchního soudu v Olomouci, jedná se o ryze subjektivní názor jeho osoby, který nadto není podložen žádnou relevantní a objektivní argumentací, jež by mohla vést k závěru o faktické podjatosti tohoto soudce.
15. Nad rámec podané stížnosti proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci vznesené námitky podjatosti Nejvyšší soud k podání odsouzeného ze dne 27. 8. 2019, jímž požádal o ustanovení obhájce, popř. o poskytnutí dostatečné lhůty k jeho zvolení, a to za účelem řádného odůvodnění podané stížnosti, konstatuje, že v dané věci nebyly shledány zákonné důvody pro ustanovení obhájce, neboť v této fázi trestního řízení se nejedná o důvod nutné obhajoby ve smyslu §36a odst. 1 tr. řádu a odsouzenému v této věci ani nebyl přiznán nárok na obhajobu bezplatnou. Současně nelze přehlédnout, že stížnost proti usnesení vrchního soudu o nevyloučení soudce Mgr. Andrese z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2012 odsouzený podal již dne 26. 8. 2019, tedy před podáním předmětné žádosti, a to včetně písemného odůvodnění. Následně tuto svoji stížnost doplnil svým podáním, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 6. 9. 2019, aniž by si v mezidobí obhájce sám zvolil, byť na tuto eventualitu v podání ze dne 27. 8. 2019 upozornil. Od podání stížnosti proti usnesení vrchního soudu, resp. žádosti o poskytnutí lhůty k jejímu odůvodnění, do rozhodnutí Nejvyššího soudu o této stížnosti (dne 26. 9. 2019) přitom uplynula doba jednoho měsíce, tzn. že odsouzenému byl poskytnut dostatečný časový prostor pro případné udělení plné moci jím zvolenému obhájci a následnému doplnění podané stížnosti ze strany tohoto obhájce, popř. k doplnění této stížnosti jeho vlastními silami, jak ostatně sám dne 6. 9. 2019 učinil.
16. Vzhledem k výše uvedenému se tak Nejvyšší soud plně ztotožnil s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019, pročež stížnost odsouzeného J. J. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík
soudce