ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.22.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 22/2019-3967
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o stížnosti P. N. , narozeného XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2019, č. j. 5 To 22/2018-3918, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost P. N. zamítá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 9. 2019 Vrchní soud v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) v rámci veřejného zasedání v řízení o odvolání obviněného P. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, obdržel od uvedeného obviněného podání ze dne 22. 9. 2019, označené jako „návrh na odnětí a přikázání věci dle §25 tr. řádu“ (dále jen „podání“). Součástí tohoto podání je rovněž konstatování obviněného, že „[p]okud za této situace odvolací soud uvede, že dokazování nebylo zatíženo procesními vadami (…) pak nemohu v takový soud mít jakoukoliv důvěru, že je věc s to nezaujatě a nestranně posoudit. (…) Opakované ignorace velmi závažných námitek proti zákonnosti řízení, ignorované jak v rozsudku č. j. 5 To 22/2018-3295, tak v usnesení č. j. 5 To 22/2018-3767 mě vedou k závěru, že tu chybí objektivní nestrannost ve věci rozhodujících soudců (p. t. Šlapák, Sobalová, Lajda).“ (viz s. 1 a 6 podání). Uvedené obviněný následně potvrdil k dotazu předsedy senátu vrchního soudu 5 To rovněž v rámci téhož veřejného zasedání (viz č. l. 3808, strana 9 protokolu o veřejném zasedání).
2. V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) rozhodl, že podle §30 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. řádu nejsou předseda senátu JUDr. Vladislav Šlapák a soudci JUDr. Renáta Sobalová a JUDr. Ivo Lajda vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 5 To 22/2018.
3. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud předně připomenul návrh obviněného, jakož i příslušná aplikovaná ustanovení trestního řádu (§30 odst. 1 až 4 tr. řádu), načež konstatoval, že žádná ze zákonných podmínek pro vyloučení jmenovaných členů senátu 5 To vrchního soudu (ve smyslu označeného ustanovení) není dána. Žádný z uvedených soudců totiž nemá poměr k projednávané věci, ani k osobám, jichž se úkony, které ve věci provádí, přímo dotýkají, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo k jinému orgánu činnému v tomto trestním řízení. Dále vrchní soud uvedl, že žádný ze členů senátu 5 To nebyl ve věci činný v jiném procesním postavení, a ani neprováděl nebo se neúčastnil některého z procesních úkonů uvedeného v §30 odst. 5 a 6 tr. řádu (pozn. jde zjevně o chybu, neboť ustanovení §30 tr. řádu má toliko čtyři odstavce). S ohledem na uvedené proto vrchní soud dospěl k závěru o tom, že stížnost obviněného není důvodná a jako takovou ji zamítl.
4. Proti usnesení vrchního soudu, které bylo obhájci obviněného doručeno do datové schránky dne 4. 10. 2019 a obviněnému dne 8. 10. 2019, podal (dle podacího razítka na poštovní zásilce) obviněný dne 11. 10. 2019 stížnost. V této tvrdí, že odůvodnění usnesení vrchního soudu je stručné, přičemž jednak poukazuje na zjevnou chybu při odkazu na §30 tr. řádu (viz výše) a dále namítá, že z „dokumentu VSZ Olomouc č. j. V14-8/2015-2 VT 26/2015 z 1. 3. 2013 (sic má to nejspíš být 1. 3. 2016) se uvádí na str. 2, 1. odst., že ‚Vrchní soud v Olomouci pak na návrh státní zástupkyně VSZ ze dne 24. 9. 2015 dne 5. 10. 2015 vydal podle §158d odst. 3 tr. řádu povolení k zásahu policejního orgánu do nedotknutelnosti obydlí…‘ dále specifikovaného jako mé trvalé bydliště, jelikož v senátu 1 To pan doktor Šlapák působí, tak se jeví pravděpodobné, že se na vydání praktického ekvivalentu domovní prohlídky podílel“. Následně obviněný doplnil, že s daným rozhodnutím by chtěl být před rozhodnutím Nejvyššího soudu o jeho stížnosti seznámen a shrnul, že těžištěm jeho námitek je pochybnost o nestranném rozhodování, přičemž napadené usnesení vrchního soudu se těchto podle obviněného de facto nedotklo. Závěrem si obviněný vyhradil lhůtu čtrnácti dnů na doplnění své argumentace.
5. Dne 1. 11. 2019 Nejvyšší soud obdržel přípis vrchního soudu, jehož přílohou bylo podání obviněného ze dne 9. 2. 2019 (doručené vrchnímu soudu podle podacího razítka jeho podatelny dne 30. 10. 2019), z něhož se však žádné další doplnění jeho stížností argumentace stran otázky podjatosti soudců senátu 5 To vrchního soudu nepodává.
6. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení vrchního soudu podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného usnesení vrchního soudu i řízení, které mu předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost obviněného P. N. není důvodná.
7. Podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán činný v trestním řízení nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností nebo jí byly svědky. Za poměr k osobám ve smyslu tohoto ustanovení trestního řádu je pak třeba považovat poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. úzký vztah přátelský nebo úzký vztah nepřátelský.
8. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
9. Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Přitom důvody, které k rozšíření nestrannosti i o zmíněnou objektivní rovinu vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, z něhož plyne, že: ,,[n]estrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní“. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739–740).
10. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů“. (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
11. Vycházeje ze shora uvedených závěrů, jakož i z konkrétních skutkových okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadenému usnesení vrchního soudu nelze stran rozhodování o námitce podjatosti členů senátu 5 To JUDr. Vladislava Šlapáka, JUDr. Renáty Sobalové a JUDr. Iva Lajdy, vytknout žádné pochybení.
12. Je tomu tak proto, neboť obecné námitky obviněného vůči uvedeným členům senátu 5 To vrchního soudu se zakládají především na výhradách proti způsobu, jakým tito v trestní věci obviněného rozhodují (viz shora uvedené námitky obviněného proti postupu vrchního soudu, jakožto soudu odvolacího v jeho trestní věci). Jak se však podává ze shora uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ze samotného způsobu rozhodování konkrétní věci nelze vyvozovat závěr o absenci základních parametrů soudcovského rozhodování, jimiž jsou nezávislost a nestrannost. Nejvyšší soud tak v tomto směru považuje za dostačující odkázat na své předchozí závěry formulované ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tvo 21/2019, bodu 24., kde se již totožnou námitkou obviněného zabýval.
13. Pokud jde o další výhradu obviněného, spočívající v tom, že předseda senátu 5 To JUDr. Vladislav Šlapák se měl podílet na vydání rozhodnutí v rámci přípravného řízení (zřejmě mělo jít o vydání povolení ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 3 tr. řádu), pak Nejvyšší soud konstatuje, že dané tvrzení obviněného nemá oporu ve spisovém materiálu. Předně je třeba říci, že dané povolení mělo být podle obviněného vydáno vrchním soudem dne 5. 10. 2015. Trestní řízení však bylo v nyní projednávané věci zahájeno až dne 9. 12. 2015 (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Přerov, 1. oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 9. 12. 2015, č. j. KRPM-150154-15/TČ-2015-140070), přičemž soudem příslušným k úkonům v přípravném řízení ve smyslu §26 odst. 1 tr. řádu byl v trestní věci obviněného Okresní soud v Olomouci (srov. příkaz k domovní prohlídce Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2016, č. j. 0 Nt 7003/2016-4). Konečně je třeba říci, že obviněným uváděný dokument Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 1. 3. 2016, č. j. V14-8/2015-2 VT 26/2015, se ve spise Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 81 T 1/2017, nenachází, a proto jej Nejvyšší soud obviněnému nemohl ani zaslat.
14. Nejvyšší soud tak uzavírá, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2019, č. j. 5 To 22/2018-3918, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v rámci jím provedeného přezkumu obstála, a proto stížnost obviněného P. N. musel podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnout jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.