ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.8.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 8/2019-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 stížnost obviněného V. G., nar. XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2019, č. j. 5 To 13/2019-2187, a rozhodl, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 20. 2. 2019, č. j. 5 To 13/2019-2187, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §72 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. ř. o ponechání shora jmenovaného obviněného ve vazbě pro trvající důvody uvedené v §67 písm. a), písm. c) tr. ř.
2. Proti usnesení podal dne 1. 3. 2019 obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost. V této zdůraznil, že i přes odsouzení soudem prvního stupně i nadále popírá svou vinu, neboť vzhledem ke svým četným podnikatelským aktivitám v inkriminované době se fakticky jednání spojeného s provozovnou Scandaleux neúčastnil. K tomuto dále podrobněji rozvedl svou obhajobu směrem k osobám, které zajišťovaly chod podniku a důvodům, pro než nebyl obeznámen s protiprávní činností. Připomněl, že proti němu bylo vedeno též trestní stíhání pro spáchání zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. d) tr. zákoníku, kde se mu podařilo prokázat svou obhajobu. Dále jmenovaný zdůraznil, že ve vazbě je již od 27. 6. 2017, pročež nemůže plnit své závazky a vzniká mu tím ekonomická újma. Sama nepřiměřeně dlouhá doba 20 měsíců by přitom měla být důvodem jeho propuštění na svobodu. Před svým vzetím do vazby pracoval v Rakousku, odkud mu plynuly pravidelné příjmy. Je též vyloučen závěr vrchního soudu o jeho možném pokračování v páchání trestné činnosti, když na činnosti klubu Scandaleux se nepodílel a samotný podnik již byl ukončen a obnovení je vyloučeno. Sám obviněný by musel počítat s tím, že po propuštění z vazby by byl pod drobnohledem orgánů činných v trestním řízení, což rovněž vylučuje další páchání trestné činnosti z jeho strany. Mimo to, dlouhodobý pobyt ve vazbě jmenovaného dostatečně poučil, aby se vystříhal jednání, které by byť v náznaku budilo dojem protiprávní činnosti. Obviněný má v ČR rodinu, nemá prostředky k cestování a skrývání se. V minulosti sice pracoval v Rakousku, ovšem jen v příhraniční oblasti, na Slovensko nejezdil vůbec. Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a sám rozhodl o jeho propuštění z vazby.
3. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
4. Předně je třeba zdůraznit, že proti obviněnému, jakož i dalším osobám je vedeno trestní řízení, v jehož rámci byl V. G. uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 40 T 9/2018 zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl mj. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dané rozhodnutí však nenabylo právní moci a v současné době je vedeno odvolací řízení u Vrchního soudu v Olomouci. Posledně uvedený soud tak byl příslušným k rozhodnutí o trvání vazby obviněného v intencích §72 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. řádu, kdy takto řádně učinil v zákonem stanovené lhůtě tří měsíců od právní moci posledního rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě, kterým bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2018, č. j. 40 T 9/2018-2028, jež nabylo právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2018, č. j. 5 To 81/2018-2092.
5. Nejvyšší soud rovněž může konstatovat, že vzhledem k době, která doposud uplynula od vzetí obviněného do vazby usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 6. 2017, sp. zn. 1 Nt 23004/2017 a s ohledem na skutečnost, že proti obviněnému je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nebyly porušeny podmínky nejvyšší přípustné doby trvání vazby stanovené v §72a tr. ř.
6. Dále je třeba připomenout, že Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě dospěl k závěru o trvání důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. ř., tedy založil existenci tzv. vazby útěkové a předstižné, kdy v prvé řadě konstatoval důvodné obavy z útěku, resp. skrývání se obviněného v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci byl, byť nepravomocně, uznán vinným ze spáchání závažné trestné činnosti a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 9 let. Při propuštění z vazby na svobodu by tak byla dána důvodná obava, že se bude vyhýbat kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, resp. nenastoupí výkon trestu v citelné délce, o to více, že se má jednat o osobu s vazbami na cizinu. Stejně tak byla důvodnou shledána obava z možného pokračování v páchání trestné činnosti na svobodě za účelem obstarání si finančních prostředků, kdy tyto sklony obviněný projevil již dříve, neboť v minulosti byl odsouzen a potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody pro majetkovou trestnou činnost a stávající trestné činnosti se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V neposlední řadě vrchní soud nepominul skutečnost, že proti jmenovanému je vedeno další trestní řízení, a to rovněž pro majetkovou trestnou činnost.
7. Nejvyšší soud se s daným hodnocením vrchního soudu plně ztotožnil, kdy jím učiněné závěry, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, byly prezentovány zcela výstižně a logicky, při respektování všech okolností případu a osobních poměrů obviněného. K námitkám, které obviněný ve své stížnosti prezentoval, je třeba uvést, že Nejvyššímu soudu nepřísluší za dané situace vyvozovat vlastní skutková hodnocení případu ve smyslu závěru o vině obviněného trestnou činností. Nemůže proto posuzovat napadené rozhodnutí optikou uplatněného tvrzení, že se obviněný trestné činnosti nedopustil. V případě vazebního institutu patří k primárním podmínkám jeho existence odůvodněnost rozhodnutí o vazbě skutkovými okolnostmi případu, za něž je nutno považovat toliko důvodnost podezření, že došlo k jednání, pro které je trestní řízení vedeno, toto naplňuje zákonné znaky trestného činu a jeho pachatelem je obviněný. Jakýkoliv jiný postup by ostatně byl v příkrém rozporu s požadavkem presumpce neviny zakotveném v §2 odst. 2 tr. ř.
8. Pokud se týká důvodnosti vazby útěkové, Vrchní soud v Olomouci správně poukázal na citelný trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen ve výměře 9 let a pokud ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014) zdůraznil odlišnost posouzení hrozby trestu před a po rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze takovému názoru rozhodně ničeho vytknout, neboť je neoddiskutovatelným faktem, jestliže namísto původního rozpětí hrozící sankce v rámci zákonné trestní sazby, je nyní obviněný konfrontován s již prezentovaným závěrem o své vině a konkrétní výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody, jakkoliv tyto výroky doposud nenabyly právní moci. Taková skutečnost, ve spojení s doplňkovými údaji o zkušenostech obviněného s prací v zahraničí a tudíž i o určitém zázemí, kterým zde může disponovat, opodstatňují závěry o naplnění obav podle §67 písm. a) tr. ř. Vrchní soud se v daném směru dopustil toliko drobného pochybení, a to když poukázal na údajné slovenské občanství obviněného, ačkoliv z úředních evidencí, které jsou součástí spisového materiálu vyplývá, že jmenovaný je státním příslušníkem České republiky.
9. K pochybení nedošlo v případě osoby obviněného taktéž při aplikaci důvodů vazby uvedených v §67 písm. c) tr. ř. Ve vztahu k trestní minulosti obviněného je dána existence dvou záznamů v opisu z evidence Rejstříku trestů, kdy z hlediska hodnocení jeho osobnosti nelze pominout, že nyní projednávané trestné činnosti se měl dopouštět ještě v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu. Pro takovýto poznatek, ve spojení s existencí dalšího trestního řízení, které je nyní proti obviněnému vedeno Okresním soudem ve Znojmě, resp. skutečnosti, že byl též řešen pro přestupek proti majetku, pak nelze akceptovat reálnost tvrzení V. G., že při propuštění na svobodu by vedl řádný život, resp. by se vyvaroval jednání byť jen zdánlivě připomínajícího protiprávní aktivity. Veškerá taková trestná činnost, ať již minulá, či stávající, přitom dávají poznatek, že obviněný se snaží prostředky na obživu získávat právě takovým způsobem a v případě propuštění z vazby by mohl v uvedeném trendu pokračovat.
10. V neposlední řadě Nejvyšší soud neshledal pro závažnost shora uvedených skutečností, které zavdávají důvodnost ponechání obviněného ve vazbě, možnost nahrazení trvání vazby alternativními nástroji ve smyslu §73 a §73a tr. ř., které ostatně ani nebyly ze strany obviněného navrženy.
11. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2019, č. j. 5 To 13/2019-2187, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 3. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
soudce