ECLI:CZ:NS:2019:11.TZ.33.2019.1
sp. zn. 11 Tz 33/2019-94
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a JUDr. Petra Škvaina, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky, ve prospěch odsouzeného M. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, byl porušen zákon v ustanoveních §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. a v §270 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení, které mu předcházelo usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, v ustanoveních §268 odst. 1 a §329 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch obviněného M. M.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, se zrušují. Současně se zrušují též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Liberci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, bylo rozhodnuto, že:
I. Podle §266 odst. 2, 7 a §327 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) za užití §268 odst. 1, 2 a §329 odst. 1 z. m. j. s., čl. 4 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV Rady o použití zásady vzájemného uznávání pokut a peněžitých trestů a čl. 6 rámcového rozhodnutí 2008/947/SVV Rady o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty na území České republiky (dále jen „ČR“) se uznává rozsudek Okresního soudu v Sieradzu ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. II K 1051/13, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 14. 6. 2014, pro trestný čin proti majetku - podvodného jednání podle čl. 286, §1 polského trestního zákoníku (KK) a trestný čin proti věrohodnosti dokladu - materiálního padělání podle čl. 270 §1 polského trestního zákoníku, kterým byl odsouzenému uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 10 zlotých se stanovením náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 40 dnů a trest odnětí svobody ve výměře 1 roku a 4 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v délce 5 let se započtením doby zadržení v délce 2 dnů na 4 denní sazby peněžitého trestu a 2 dny náhradního trestu odnětí svobody.
II. Podle §268 odst. 5 z. m. j. s. se uložený peněžitý trest ve výši 720 zlotých přepočítává podle devizového kurzu České národní banky ke dni 6. 6. 2014 na částku 4.806 Kč.
III. Podle §330 odst. 1 z. m. j. s. se uznává přiměřená povinnost spočívající v tom, že odsouzený je povinen nahradit poškozeným škodu způsobenou trestným činem.
IV. Uznané rozhodnutí se vykoná.
V . Podle §267 odst. 5 z. m. j. s. se neuznává soudem uložená povinnost k náhradě poplatku a nákladů řízení ve výši 8.047,97 zlotých. "
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ke stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci usnesením ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. částečně zrušil napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV. a nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že se podle §270 odst. 4 z. m. j. s. upouští od výkonu uznaného rozhodnutí, pokud jde o výkon uloženého peněžitého trestu s tím, že ve zbytku se uznané rozhodnutí vykoná.
3. Ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) podal dne 8. 3. 2019 pod č. j. MSP-762/2017-ODJ-SPZ/3 podle §266 odst. 1 tr. ř. proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného M. M. Po rekapitulaci stěžejních skutkových okolností své námitky rozdělil do dvou částí.
4. V první z nich, ohledně doručování předvolání a doručování rozsudku odsouzenému, ministr spravedlnosti s odkazem na §267 odst. 1 písm. e) z. m j. s. a §328 odst. 1 písm. f) z. m j. s. uvedl, že v dané věci bylo polskou stranou deklarováno, že řízení před Okresním soudem v Sieradzu, v němž bylo vydáno rozhodnutí, o jehož uznání a výkon bylo žádáno, proběhlo v písemné formě trestního řízení, kdy se jmenovaný sice nezúčastnil osobně soudního jednání, jiným způsobem však převzal informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu. Okresnímu soudu v Liberci byla kromě samotného rozhodnutí doručena dvě osvědčení vztahující se k témuž cizozemskému rozhodnutí, a to osvědčení ve smyslu čl. 4 odst. 1, 2 rámcového rozhodnutí Rady č. 2005/2014/SVV, týkající se peněžitého trestu a nákladů řízení a osvědčení ve smyslu čl. 6 odst. 1, 2 rámcového rozhodnutí Rady č. 2008/947/SVV, týkající se podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
5. Ačkoliv z těchto osvědčení ohledně doručování předvolání a doručování samotného rozsudku odsouzenému vyplývají zjevné rozpory, na něž ministr spravedlnosti v podrobnostech poukázal, Okresní soud v Liberci přesto dospěl k závěru, že výkonu rozhodnutí nebrání překážky uvedené v §267 odst. 1 písm. a) až g) a 328 odst. 1 písm. a) až h) z. m. j. s. Tento svůj závěr, jak vyplývá z usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016 pak odůvodnil tak, že předvolání k jednání polského soudu bylo odsouzenému M. M. doručeno náhradním způsobem, kdy toto převzala jeho manželka v místě jeho bydliště, přičemž při převzetí předvolání podle polského trestního řádu souhlasila s tím, že mu toto předvolání doručí. Podle okresního soudu tak takto doručené předvolání splňuje podmínky podle §267 odst. 3 písm. a), resp. §328 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., tedy, že výše jmenovaný jiným způsobem obdržel úřední informaci o datu a místu konání nařízeného jednání soudu, o plánovaném jednání soudu věděl a byl informován, že jednání může být konáno a rozhodnutí vyneseno i v jeho nepřítomnosti, přičemž s tímto názorem se následně ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.
6. Podle ministra spravedlnosti je tak sice nesporné, že předvolání, které polský soud M. M. zaslal, převzala jeho manželka, není však prokazatelně zjištěno, zda mu toto skutečně předala. Bez dalšího dokazování není postaveno najisto, že skutečně o jednání Okresního soudu v Sieradzu nařízeném na den 6. 6. 2014 jmenovaný věděl, a pokud se jej nezúčastnil, že byl o možnosti jednání a vynesení rozhodnutí v jeho nepřítomnosti informován.
7. V tomto ohledu stěžovatel poukázal, že v řízení o uznání rozhodnutí jiného členského státu, a to ať již ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění, či ukládajícího trest nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení anebo povinnosti, je třeba vycházet z podmínek tak, jak jsou do vnitrostátní právní úpravy implementovány z příslušných rámcových rozhodnutí. Zdůraznil též požadavek tuzemské právní úpravy na to, aby osoba, jíž se věc týká, byla osobně předvolána a byla informována o datu a místu konání nařízeného jednání, resp., aby jiným způsobem obdržela úřední informaci o datu a místu nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně zjištěno, že o plánovaném jednání soudu věděla a byla informována, že jednání může být konáno a rozhodnutí vyneseno i v její nepřítomnosti.
8. V návaznosti na to ministr spravedlnosti konstatoval, že danou otázku rovněž řešil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr EU“) ve věci vedené pod sp. zn. C-108116 PPU v rámci řízení o předběžné otázce Soudu v Amsterdamu ve věci „Dworzecki“, kdy ze závěrů rozsudku ze dne 24. 6. 2016 na položené předběžné otázky vyplynulo, že v případě jednání a vydání rozhodnutí in absentia je bezpodmínečně třeba doložit, že dotyčná osoba o termínu a místě jednání soudu a možnosti vynesení rozhodnutí v nepřítomnosti skutečně věděla, přičemž nepostačuje informace o tom, že předvolání bylo předáno dospělému členu domácnosti, který se zavázal písemnost adresátovi předat.
9. Protože učiněná zjištění v projednávané věci takový závěr neumožňují, nebylo podle stěžovatele možno ve věci rozhodnout o uznání a výkonu rozsudku Okresního soudu v Sieradzu ze dne 6. 6. 2014. Okresní soud v Liberci měl nařídit veřejné zasedání, v jehož rámci by k dané otázce vyslechl jak samotného M. M., tak jeho manželku v postavení svědka. Pokud se tak nestalo a krajský soud svým usnesením ze dne 14. 6. 2017 rozhodnutí Okresního soudu v Liberci potvrdil, došlo k porušení zákona v ustanovení §267 odst. 1 písm. e) a §328 odst. 1 písm. f) z. m. j. s. v neprospěch odsouzeného M. M.
10. Další okruh pochybení, na která ministr spravedlnosti upozornil, se týkají formálních vad výroku usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016 v bodech I., II., IV. a V, když rovněž namítl nesprávnost výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017.
11. Předně namítl nepřesnost v bodě I. výroku citovaného usnesení okresního soudu, z něhož se podává, že M. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Sieradzu ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. II K 1051/13, uložen „úhrnný peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 10 zlotých se stanovením náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 40 dnů“, ačkoliv z výroku rozsudku polského soudu pod body 10, 11 a 14, na které poukázal, žádná informace o stanovení náhradního trestu odnětí svobody patrna není.
12. Rovněž má za to, že okresní soud pochybil, když odkázal na příslušná ustanovení výše zmíněných rámcových rozhodnutí a na ustanovení §266 odst. 2 a §327 odst. 2 z. m. j. s. coby právní základ pro rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu, ačkoliv tyto normy takový právní základ nepředstavují.
13. Není též zřejmé, z jakého důvodu prováděl Okresní soud v Liberci pod bodem II. výroku usnesení přepočet z cizí měny na české koruny ohledně částky 720 zlotých, když finální výměra uloženého peněžitého trestu představovala 760 zlotých. Ačkoli na tuto nesprávnost stížnostní soud poukázal, žádná opatření nepřijal s tím, že by došlo ke změně k horšímu, podal-li státní zástupce stížnost toliko ve prospěch M. M., přestože uvedená vada byla zjevnou početní chybou, což lze dovodit z části odůvodnění usnesení okresního soudu, podle nějž byl: „uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 10 zlotých, celkem 720 zlotých“. Bylo tak namístě zhojit tuto zřejmou nesprávnost vydáním opravného usnesení podle §131 odst. 1 věta poslední tr. ř.
14 . Ministr spravedlnosti dále namítl, že bylo-li dále výrokem pod bodem IV. usnesení rozhodnuto o tom, že „Uznané rozhodnutí se vykoná“, ani tento výrok nebyl formulován správně, neboť podle §268 odst. 1 věta poslední z. m. j. s. se vykoná peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené uznaným rozhodnutím a podle §330 odst. 1 z. m. j. s. současně s rozhodnutím o uznání samosoudce rozhodne, že se trest, ochranné opatření, dohled, přiměřená povinnost uložená uznaným rozhodnutím vykonají. Nesprávnost formulace okresního soudu nezhojil ani krajský soud, když zvolil formulaci zrušenému výroku obdobnou.
15. Vadou je podle stěžovatele zatížen i výrok pod bodem V. usnesení okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto, že se na území České republiky neuznává povinnost k náhradě poplatku a nákladů řízení ve výši 8.047,97 zlotých. Ačkoliv z rozsudku Okresního soudu v Sieradzu ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. II K 1051/13 (bod 15.) vyplývá, že M. M. byla uložena povinnost zaplatit ve prospěch státní pokladny poplatek ve výši 460 zlotých a náklady řízení ve výši 7.587,97 zlotých, v této části odmítl Okresní soud v Liberci uznat polský rozsudek, neboť ze zaslané žádosti nevyplývalo, co bylo podkladem pro rozhodnutí o poplatku a nákladech řízení.
16. Ministr spravedlnosti připustil, že v osvědčení podle čl. 4 RR 2005/214/SVV existují rozpory, když polský soud v písm. g) bodě 1. označil, že peněžitý trest zakládá povinnost uhradit peněžitou částku uloženou rozhodnutím na základě odsouzení za trestný čin ve výši 760 zlotých, ale již neoznačil povinnost uhradit peněžitou částku na náklady soudního řízení, ač v příslušném bodu osvědčení tuto uloženou povinnost specifikoval částkou 8.755,57 zlotých, po součtu s uloženým peněžitým trestem tedy celkem 9.515,57 zlotých. Je nicméně nesprávný závěr krajského soudu, že okresní soud nepochybil, když v této části odmítl rozhodnutí polského soudu uznat, neboť z osvědčení není zřejmé, že by se polská strana uznání rozhodnutí v této části vůbec domáhala, když osvědčení sice specifikaci rozsahu této povinnosti obsahuje, není ovšem zaškrtnut příslušný rámeček; navíc takto vyčíslené náklady nemají oporu v samotném rozsudku, neboť částka uváděná v osvědčení neodpovídá částce uvedené v rozsudku. Podle ministra spravedlnosti je nicméně formulace předmětného výroku polského soudu pod bodem 15 zcela zřejmá. Současně připomněl, že soudu vykonávajícího státu v řízení o uznání a výkonu tohoto rozhodnutí nepřísluší přezkoumávat, co se stalo pro soud vydávajícího státu podkladem pro takové rozhodnutí. Ve vztahu k povinnosti k náhradě poplatku a nákladů řízení je tak podle jeho názoru dán evidentní rozpor mezi rozhodnutím a osvědčením. Okresní soud v Liberci neměl odmítnout uznat polský rozsudek v části týkající se poplatku a nákladů řízení, ale měl postupovat podle §267 odst. 5 z. m. j. s. Taktéž formulace výroku není přesná, neboť správně by měl znít tak, že „se na území České republiky neuznává předmětný polský rozsudek v části, kterou je M. M. uložena povinnost k zaplacení poplatku ve výši 470 zlotých a nákladů řízení ve výši 7.587,97 zlotých“.
17. Nesprávným shledal stěžovatel rovněž výrok usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, neboť rozhodoval o stížnosti státního zástupce proti usnesení okresního soudu v době, kdy již měl k dispozici informaci Okresního soudu v Sieradzu o tom, že M. M. v pokladně tohoto soudu zaplatil celý uložený peněžitý trest ve výši 760 zlotých. Nepřicházelo tak v úvahu, aby se na území České republiky stalo pravomocným rozhodnutí vyslovující, že i tento peněžitý trest se na území České republiky vykoná. Správně tedy bylo v dané části stížností napadené rozhodnutí zrušeno; pokud by však jinak byly splněny ostatní zákonné podmínky (jak je uvedeno výše, nebylo tomu tak s ohledem na absenci důkazu o vědomosti M. M. o konání řízení a o prokazatelném osobním doručení polského rozsudku), měl krajský soud v této části ukončit řízení podle 264 odst. 3 z. m. j. s., namísto nesprávného postupu podle §270 odst. 4 z. m. j. s., náležejícího až do fáze vykonávacího řízení.
18. Ministr spravedlnosti tak má za to, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, byl porušen zákon v neprospěch M. M. v ustanoveních §267 odst. 1 písm. e) a §328 odst. 1 písm. f) z. m. j. s. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, byl porušen zákon v ustanoveních §267 odst. 1 písm. e) a §328 odst. 1 písm. f) z. m j. s., a to v neprospěch M. M.. Dále navrhl, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil též všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se v rámci veřejného zasedání plně ztotožnil s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona.
19. Nejvyšší soud, jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.) z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že podaná stížnost je důvodná.
20. Pokud jde o první okruh uplatněných námitek, těmito ministr spravedlnosti vytýká de facto dvě vady zásadní z hlediska práva odsouzeného M. M. na spravedlivý proces, a to, zda uznání a výkonu rozhodnutí na území České republiky nebrání překážka uvedená v 267 odst. 1 písm. e), resp. §328 odst. 1 písm. f) z. m. j. s., když v konkrétním případě není postaveno najisto, jakým způsobem a zda byl jmenovaný vyrozuměn osobně o konání řízení u Okresního soudu v Sieradzu a zda bylo prokázáno, že mu bylo doručeno i samotné rozhodnutí tohoto soudu takovým způsobem, aby se s ním mohl skutečně seznámit a zůstala mu zachována lhůta k případnému podání opravného prostředku.
21. Lze připomenout, že podle §267 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. samosoudce neuzná rozhodnutí jiného členského státu, pokud takové rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném v nepřítomnosti osoby, vůči níž směřuje, není-1i dále stanoveno jinak.
22. Podle 267 odst. 3 z. m. j. s. rozhodnutí jiného členského státu lze uznat, i když je dán důvod pro neuznání uvedený v odstavci 1 písm. e), pokud osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, byla včas osobně předvolána, a tudíž informována o datu a místu konání nařízeného jednání soudu, které vedlo k vydání rozhodnutí, nebo jiným způsobem obdržela úřední informaci o datu a místu konání nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně zjištěno, že o plánovaném jednání soudu věděla a byla informována, že jednání může být konáno a rozhodnutí vyneseno i v její nepřítomnosti (písm. a/), věděla o nařízeném jednání soudu a pověřila obhájce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven, aby ji na jednání soudu obhajoval, a ten tak učinil (písm. b/), nebo poté, co jí bylo osobně doručeno rozhodnutí a byla výslovně poučena o svém právu na nové projednání věci nebo právu na podání opravného prostředku, jejichž využití umožňuje její účast v novém nebo opravném řízení, opětovné posouzení nebo přezkoumání věci a provedení nových důkazů a může vést ke změně původního rozhodnutí, se takového práva výslovně vzdala, nebo je v příslušné lhůtě neuplatnila nebo opravný prostředek vzala zpět (písm. c/).
23. Podle §268 odst. 1 z. m. j. s. nejde-li o případ uvedený v §264 odst. 2 nebo 3 nebo §266 odst. 1, anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce uzná takové rozhodnutí na území České republiky a současně rozhodne, že se peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené tímto rozhodnutím vykoná.
24. Podle §328 odst. 1 písm. f) z. m. j. s. samosoudce neuzná rozhodnutí jiného členského státu, pokud takové rozhodnutí bylo vydáno v řízení vedeném v nepřítomnosti osoby, vůči níž směřuje, není-li dále stanoveno jinak.
25. Podle §328 odst. 3 z. m. j. s. rozhodnutí jiného členského státu lze uznat, i když je dán důvod pro neuznání uvedený v odstavci 1 písm. f), pokud osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, byla včas osobně předvolána, a tudíž informována o datu a místu konání nařízeného jednání soudu, které vedlo k vydání rozhodnutí, nebo jiným způsobem obdržela úřední informaci o datu a místu konání nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně zjištěno, že o plánovaném jednání soudu věděla a byla informována, že jednání může být konáno a rozhodnutí vyneseno i v její nepřítomnosti (písm. a/), věděla o nařízeném jednání soudu a pověřila obhájce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven, aby ji na jednání soudu obhajoval, a ten tak učinil (písm. b/), nebo poté, co jí bylo osobně doručeno rozhodnutí a byla výslovně poučena o svém právu na nové projednání věci nebo právu na podání opravného prostředku, jejichž využití umožňuje její účast v novém nebo opravném řízení, opětovné posouzení nebo přezkoumání věci a provedení nových důkazů a může vést ke změně původního rozhodnutí, se takového práva výslovně vzdala (písm. c/).
26. Podle §329 odst. 1 z. m. j. s. nejde-li o případ uvedený v §326 odst. 2 nebo 3 nebo v §327 odst. 1, anebo není-li dán důvod pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu uvedeného v §323 odst. 1 nebo 3, samosoudce uzná takové rozhodnutí na území České republiky.
27. Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, rozhodne sám ve věci. Podle §149 odst. 3 tr. ř. je-li vadná jen část napadeného usnesení a lze-li ji oddělit od ostatních anebo týká-li se stížnost jen části usnesení (§147 odst. 2), omezí nadřízený orgán své rozhodnutí podle odstavce 1 jen na onu část.
28. Podle §270 odst. 4 z. m. j. s. prokáže-li osoba, vůči níž rozhodnutí jiného členského státu směřuje, že peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění částečně nebo úplně uhradila v jiném státu, samosoudce rozhodne o částečném nebo úplném upuštění od výkonu takového rozhodnutí. Před rozhodnutím si samosoudce vyžádá stanovisko příslušného orgánu nebo jiného členského státu. V případě potřeby jej může požádat o neprodlené zaslání dodatkových informací. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
29. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedená východiska z obsahu spisu zjistil, že usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, bylo rozhodnuto, že se uznává rozsudek Okresního soudu v Sieradzu, Polská republika, ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. II K 1051/13, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 14. 6. 2014, pro trestný čin proti majetku – podvodného jednání podle čl. 286, §1 polského trestního zákoníku (KK) a trestný čin proti věrohodnosti dokladu – materiálního padělání podle čl. 270 §1 polského trestního zákoníku. Jak se z odůvodnění usnesení podává, M. M. se soudního jednání osobně nezúčastnil ani nebyl osobně předvolán, když předvolání k jednání na den 6. 6. 2014 převzala v místě bydliště odsouzeného jeho manželka. Podle čl. 132 §2 polského trestního řádu bylo tedy tímto způsobem předvolání doručeno řádně. Opis rozhodnutí s poučením pak byl odsouzenému doručen tzv. avizováním podle čl. 133 §1, 2 polského trestního řádu, kdy toto je též považováno za řádné doručení. Podle §132 §2 polského trestního řádu, pokud adresát písemnosti není zastižen v místě bydliště, písemnost může být doručena jinému dospělému členu jeho domácnosti. Pokud nelze písemnost doručit takové osobě, může být tato písemnost doručena správci domu nebo městskému vykonavateli, pokud osoba uvedená v tomto článku dá souhlas s tím, že písemnost se doručí adresátovi. Na tomto podkladě Okresní soud v Liberci dovodil, že takto doručené předvolání splňuje podmínky podle §267 odst. 3 písm. a), resp. §328 odst. 3 písm. a) z. m. j. s., konkrétně, že odsouzený jiným způsobem obdržel úřední informaci o datu a místu konání nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně zjištěno, že o plánovaném jednání soudu věděl a byl informován, že jednání může být konáno a rozhodnutí vyneseno i v jeho nepřítomnosti. Podle příslušného ustanovení polského trestního řádu je náhradní doručení dospělému členu domácnosti podmíněno tím, že tato osoba souhlasí s tím, že písemnost doručí adresátovi, lze tak mít za prokázané, že odsouzený informaci o konání jednání soudu obdržel a byl předvolán řádně v souladu s právním řádem Polské republiky.
30. S tímto závěrem se nicméně Nejvyšší soud neztotožňuje, když Okresní soud v Liberci se ohledně doručování předvolání, resp. samotného rozsudku odsouzenému nezabýval existujícími rozpory vyplývajícími z osvědčení ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí Rady č. 2005/214/SVV a ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí Rady č. 2008/947/SVV, vztahujících se k rozsudku Okresního soudu v Sieradzu.
31. Pokud jde o osvědčení ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí Rady č. 2005/214/SVV, týkajícího se uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího peněžitý trest a náklady řízení vyplývá, že se jmenovaný řízení osobně nezúčastnil, nicméně byl v souladu s právem vydávajícího státu o tomto řízení osobně vyrozuměn a zároveň že jmenovaný byl v souladu s právem vydávajícího státu vyrozuměn o svém právu na podání opravného prostředku. Naproti tomu z osvědčení ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí Rady č. 2008/947/SVV, týkajícího se uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího trest nespojený se zbavením osobní svobody vyplývají skutečnosti odlišné, byť jde o doručování totožného rozhodnutí. Podle osvědčení se odsouzený osobně soudního jednání nezúčastnil, nebyl ani osobně k jednání předvolán, nýbrž předvolání k jednání dne 6. 6. 2014 převzala manželka odsouzeného a předvolání je tak považováno za správně doručené na základě čl. 132 §2 trestního řádu Polské republiky (doručení dospělému členu domácnosti). Opis samotného rozhodnutí s poučením pak byl jmenovanému doručen náhradním způsobem, a to tzv. avizováním, na základě čeho je tak rozhodnutí považováno rovněž za správně doručené na základě čl. 133 §1 a 2 trestního řádu Polské republiky.
32. Bylo-li nicméně z porovnání splnění jednotlivých podmínek zjevné, že ohledně doručování předvolání, resp. samotného rozsudku odsouzenému, existují rozpory v tvrzených skutečnostech, měl se i podle Nejvyššího soudu Okresní soud v Liberci těmito nesrovnalostmi znemožňujícími zjištění, zda byly naplněny podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí dle z. m. j. s., při svém rozhodování náležitě zabývat. A proto, i když ze spisového materiálu jednoznačně nevyplývá, že by k porušení práv obviněného skutečně došlo, jsou zde patrné pochybnosti, které měly podle Nejvyššího soudu vést Okresní soud v Liberci k vyžádání si doplňujících informací. To však neučinil, když naopak dovodil, že osvědčení Okresního soudu v Sieradzu splňují všechny formální i materiální náležitosti, proto žádosti o uznání rozhodnutí vyhověl i bez nařízení veřejného zasedání podle §266 odst. 2 z. m. j. s. a rozhodnutí pro výkon na území České republiky v uvedeném rozsahu uznal s tím, že jeho výkon následně provede. Nejvyšší soud proto jeho rozhodnutí i v této části shledal předčasné.
33. V návaznosti na výše uvedené lze přisvědčit ministru spravedlnosti, že na posuzovanou věc nutno aplikovat závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr EU“) ze dne 24. 6. 2016, ve věci vedené pod sp. zn. C-108116 PPU, kdy v rámci řízení o předběžné otázce Soudu v Amsterdamu ve věci „Dworzecki“, na položené předběžné otázky bylo konstatováno, že:
1. článek 4a odst. 1 písm. a) bod i) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že výrazy „osobně předvolána a jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla“, použité v tomto ustanovení, představují autonomní pojmy unijního práva a musí být vykládány jednotně na celém území Evropské unie.
2. článek 4a odst. 1 písm. a) bod i) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že takové předvolání, jako je předvolání dotčené v původním řízení, které nebylo omámeno přímo dotyčné osobě, nýbrž bylo na adrese jejího bydliště předáno dospělé osobě, která je členem téže domácností, a která se zavázala jej dotyčné osobě předat, ač na základě evropského zatýkacího rozkazu nelze prověřit, zda a případně kdy tato dospělá osoba toto předvolání dotyčné osobě skutečně předala, nesplňuje samo o sobě podmínky stanovené v tomto ustanovení.
34. S ohledem na závěry vyplývající z předmětného rozhodnutí Soudního dvora EU tak má Nejvyšší soud ve shodě s ministrem spravedlnosti za to, že je v případě jednání a vydání rozhodnutí in absentia bezpodmínečně třeba doložit, že dotyčná osoba o termínu a místě jednání soudu a možnosti vynesení rozhodnutí v nepřítomnosti skutečně věděla, přičemž nepostačuje informace o tom, že předvolání bylo předáno dospělému členu domácnosti, který se zavázal písemnost adresátovi předat. Okresní soud v Liberci tak neměl dostatečný podklad pro rozhodnutí o uznání a výkonu rozsudku Okresního soudu v Sieradzu ze dne 6. 6. 2014, neboť jím provedená zjištění takový závěr neopodstatňují.
35. Na základě výše citované právní úpravy k argumentaci stěžovatele Nejvyšší soud konstatuje, že v konkrétním případě nebylo jednoznačně prokázáno, jakým způsobem byl M. M. o konání řízení vyrozuměn, resp. vznikají pochybnosti o tom, že byl osobně vyrozuměn o konání řízení, a dále že mu bylo doručeno i samotné rozhodnutí tohoto soudu takovým způsobem, aby se s ním mohl skutečně seznámit, což mohlo mít v souhrnu vliv na případnou možnost uplatnění opravných prostředků proti cizozemskému rozhodnutí. Za této situace měl Okresní soud v Liberci nařídit veřejné zasedání, v jehož rámci by k dané otázce vyslechl jak samotného M. M., tak jeho manželku v postavení svědka. Pokud takto nepostupoval svým usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, porušil zákon v ustanoveních §268 odst. 1 a §329 odst. 1 z. m. j. s., přičemž rovněž krajský soud, aniž namítané nedostatky a nejasnosti odstranil a napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto směru potvrdil, porušil zákon v §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., 270 odst. 4 z. m. j. s., a to v neprospěch odsouzeného M. M.
36. Další skupinu námitek, pro které byla podána ministrem spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, představují formální vady, jichž se dopustil jednak Okresní soud v Liberci ve výroku usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, v bodech ad I., II., IV. a V., jednak Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve výroku usnesení ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017.
37. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016 , v bodě I. usnesení rozhodl, že se uznává rozsudek Okresního soudu v Sieradzu ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. II K 1051/13, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 14. 6. 2014, jímž byl obviněnému uložen „úhrnný peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 10 zlotých se stanovením náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 40 dnů“. Nejvyšší soud nicméně z rozsudku Okresního soudu v Sieradzu zjistil, že v citovaném rozhodnutí žádný údaj o stanovení náhradního trestu odnětí svobody uveden není, když ve výroku pod bodem 10. je uvedeno, že: „na základě čl. 91 §2 tr. z. a čl. 85 tr. z. a čl. 86 §1 a 2 tr. z. se jednotkové tresty odnětí svobody a peněžité tresty uložené obžalovanému v bodech 1, 9 slučují a ukládá se mu úhrnný trest 1 roku a 4 měsíců odnětí svobody a úhrnný trest 80 denních sazeb peněžitého trestu při výši jedné denní sazby stanovené na částku 10 zlotých“; v bodě 11 je konstatováno, že „na základě čl. 69 §1 a 2 tr. z. a čl. 70 §1 odst. 1 tr. z. výkon uloženého obžalovanému v bodě 10 úhrnného trestu odnětí svobody se podmíněně odkládá na zkušební dobu pěti let“; a pod bodem 14 se uvádí, že „na základě čl. 63 §1 tr. z. do peněžitého trestu se obžalovanému započítává doba zadržení ode dne 14. června 2013 do dne 15. června 2013 (dva dny), při zjištění, že jeden den skutečného odnětí svobody je ekvivalentní dvěma denním sazbám peněžitého trestu“. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předmětnou výtku ministra spravedlnosti shledal zcela opodstatněnou.
38. Okresní soud v Liberci rovněž nesprávně vzal ve svém výroku za právní základ rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu ustanovení §266 odst. 2 a §327 odst. 2 z. m. j. s., ačkoliv tato upravují pouze procedurální otázky postupu a takový právní základ nepředstavují.
39. Irelevantní Nejvyšší soud shledal rovněž odkaz soudu na čl. 4 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV Rady o použití zásady vzájemného uznávání pokut a peněžitých trestů a čl. 6 rámcového rozhodnutí 2008/947/SVV Rady o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty na území České republiky coby právní základ rozhodnutí obecného soudu o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu. Rámcové rozhodnutí totiž není přímo aplikovatelnou normou a naplnění dochází prostřednictvím implementace jeho pravidel do národních právních řádů členských států.
40. Důvodnou shledal Nejvyšší soud i další námitku ohledně nepřesnosti výroku pod bodem II. usnesení okresního soudu , z něhož se podává, že „Podle §268 odst. 5 z. m. j. s. se uložený peněžitý trest ve výši 720 zlotých přepočítává podle devizového kurzu České národní banky ke dni 6. 6. 2014 na částku 4. 806,- Kč“, přesto, že peněžitý trest byl polským soudem uložen ve výši 760 zlotých. Pokud nicméně z formulace odůvodnění usnesení vyplývá, že odsouzenému byl: „uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 10 zlotých, celkem 720 zlotých, je nepochybné, že se jedná toliko o početní chybu, kterou bylo namístě postupem podle §131 odst. 1 tr. ř. napravit. Podle tohoto zákonného ustanovení může předseda senátu zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. To však okresní soud neučinil, a ačkoliv opravu může nařídit i soud vyššího stupně, ani Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci uvedený nedostatek neodstranil, když toliko na toto pochybení poukázal. K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 835/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 6/99.
41. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s výtkou ministra spravedlnosti ohledně nesprávnosti formulace výroku pod bodem IV. usnesení Okresního soudu v Liberci, že „Uznané rozhodnutí se vykoná“. Podle §268 odst. 1 z. m. j. s. je při pozitivním rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky nutno současně rozhodnout o tom, že se peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění vykoná. Je třeba si uvědomit, že oba výroky, tedy jak o uznání, tak o výkonu, spolu navzájem souvisí, tvoří nedílnou součást výrokové části rozhodnutí a proti oběma je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Podle §330 odst. 1 z. m. j. s. současně s rozhodnutím o uznání samosoudce rozhodne, že se trest, ochranné opatření, dohled, přiměřená povinnost uložená rozhodnutím jiného členského státu, vykonají. Vykonávací výrok tedy měl být v souladu s §268 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci formulován tak, že se vykoná nikoli „toto rozhodnutí“, ale peněžitá sankce nebo jiné peněžité plnění uložené uznaným rozhodnutím jiného členského státu EU (jednotlivé sankce nebo peněžitá plnění je třeba ve vykonávacím výroku rozlišovat, a nikoli sečíst dohromady, neboť mají rozdílný režim výkonu – viz §270 odst. 1 až 3 z. m. j. s.).
42. Lze též plně souhlasit se stížností pro porušení zákona i ohledně namítané vady pod bodem V. shora citovaného usnesení, pokud podle §267 odst. 5 z. m. j. s. okresní soud rozhodl tak, že se neuznává soudem uložená povinnost k náhradě poplatku a nákladů řízení ve výši 8.047,97 zlotých. Jestliže tento závěr odůvodnil tím, že ze zaslané žádosti nevyplývalo, co bylo podkladem pro rozhodnutí o poplatku a nákladech řízení, Nejvyšší soud ve shodě se stěžovatelem naopak konstatuje, že formulace předmětného výroku polského soudu pod bodem 15 je zcela jasná, a to i přes určité rozdílnosti mezi rozhodnutím a osvědčením ohledně povinnosti k náhradě poplatku a nákladů řízení v bodu 15 výroku rozsudku Okresního soudu v Sieradzu a v osvědčení podle čl. 4 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV, v písm. g) bodě 1, na které ministr spravedlnosti důvodně poukázal, a které jsou blíže specifikovány pod bodem 16 tohoto rozsudku.
43. Nelze tedy než souhlasit se stěžovatelem, že Okresní soud v Liberci neměl odmítnout uznat polský rozsudek v části týkající se poplatku a nákladů řízení, ale měl v dané věci postupovat podle §267 odst. 5 z. m. j. s. Podle tohoto ustanovení samosoudce dále nemusí uznat rozhodnutí jiného členského státu, pokud toto rozhodnutí neobdržel, k tomuto rozhodnutí není připojeno osvědčení na stanoveném formuláři, toto osvědčení je zjevně neúplné, neodpovídá obsahu rozhodnutí, k němuž je připojeno, nebo není přeložené do českého jazyka nebo jiného jazyka, ve kterém lze osvědčení podle prohlášení České republiky přijmout. Před rozhodnutím o neuznání samosoudce vyzve příslušný orgán jiného členského státu, aby mu ve lhůtě jím stanovené zaslal rozhodnutí, osvědčení, jeho opravené znění nebo překlad osvědčení do příslušného jazyka. Zároveň jej upozorní, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, aniž by uvedl podstatné důvody, pro které tak nemohl učinit, neuzná rozhodnutí. Zjištěné pochybení nenapravil ani krajský soud, když naopak v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, poukázal, že okresní soud nepochybil, když v této části odmítl rozhodnutí polského soudu uznat.
44 . Opodstatněnou se jeví rovněž námitka vytýkající nesprávnost výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, jenž poté, co ke stížnosti státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. částečně zrušil usnesení okresního soudu ve výroku IV., podle §270 odst. 4 z. m. j. s. upustil od výkonu uznaného rozhodnutí pokud jde o výkon uloženého peněžitého trestu, s tím, že ve zbytku se uznané rozhodnutí vykoná. Přitom v době rozhodování o stížnosti mu již bylo známo, že podle sdělení Okresního soudu v Sieradzu ze dne 29. 3. 2017 odsouzený dne 13. 3. 2017 celý uložený peněžitý trest ve výši 760 zlotých zaplatil. Správně tak (pokud by jinak rozhodnutí bylo jako celek zákonné) byl namístě postup podle §264 odst. 3 z. m. j. s. a řízení v této části mělo být ukončeno.
45. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Nejvyšší soud shledal, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, byl porušen zákon v §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. a v §270 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení, které mu předcházelo usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, v ustanoveních §268 odst. 1 a §329 odst. 1 z. m. j. s., a to v neprospěch obviněného M. M. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
46. Úkolem Okresního soudu v Liberci, jemuž se věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a z. m. j. s. a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená, že znovu adekvátně, tj. v souladu s tím, co bylo výše naznačeno, posoudí, zda ve věci jsou splněny podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí Okresního soudu v Sieradzu, Polská republika, ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. II K 1051/13, na území České republiky. Vezme též v úvahu další pochybení formální povahy, na které důvodně poukázal ministr spravedlnosti v podané stížnosti.
47. Nejvyšší soud připomíná, že podle §270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán ve věci vysloveným právním názorem a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Podle §273 tr. ř. platí, že pokud Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu