ECLI:CZ:NS:2019:11.TZ.45.2019.1
sp. zn. 11 Tz 45/2019- 77
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a JUDr. Petra Škvaina, Ph.D. stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 31 To 520/2016, ve prospěch obviněného J. K., nar. XY, bytem XY, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
I. Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 31 To 520/2016, byl porušen zákon v ustanoveních §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v §460t odst. 1, 3, 5 a 6 tr. ř., účinného do 31. 12. 2013, a v řízení, které mu předcházelo, usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 188/2013, v ustanovení §460t odst. 1, 3 a 5 tr. ř., účinného do 31. 12. 2013, a to v neprospěch obviněného J. K.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 31 To 520/2016, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 188/2013, se zrušují. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Okresnímu soudu v Liberci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 188/2013, bylo uznáno rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie – trestní nález London Collection and Compliance Centre ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 1201727736, 12051563C NW, jímž byla obviněnému J. K. dle výroku I. uložena peněžitá pokuta ve výši 600 eur za jednání spočívající v tom, že dne 20. 12. 2011 na G. D., R., kdy byl dotazován policejním důstojníkem Metropolitní policie, neuvedl informace týkající se identifikačních údajů řidiče vozidla Volkswagen Golf S841 CWL, o němž existovalo důvodné podezření, že je vinen trestným činem, což je v rozporu s Kap. 172(3) zákona o silničním provozu a řádem Schedule 2 zákona o silničních přestupcích. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že se uznané rozhodnutí vykoná, přičemž ve výroku III. byla peněžitá pokuta přepočítána podle devizového kurzu České národní banky ke dni 23. 7. 2012 na částku 15.351 Kč. Proti tomuto usnesení byla podána stížnost ze strany obviněného J. K., v níž obviněný namítal, že si není vědom spáchání žádného přestupku v Anglii, tudíž že žádné auto neřídil a ani nevlastnil. Dále proti usnesení podala stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci, a to z důvodu chybějícího výroku o uznání nákladů řízení, o jejichž náhradu britská strana také požádala společně s úhradou peněžité částky do veřejného fondu.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o stížnosti obviněného J. K. a státní zástupkyně Okresní státního zastupitelství v Liberci rozhodl tak, že napadené usnesení zrušil a sám ve věci rozhodl, kdy ve výroku I. uznal rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie – trestní nález London Collection and Compliance Centre ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 1201727736, 12051563C NW, jímž byla obviněnému J. K. uložena peněžitá pokuta ve výši 600 eur, peněžitá náhrada nákladů řízení ve výši 85 britských liber a peněžitá částka do veřejného fondu nebo organizace na podporu obětí ve výši 15 liber, to vše za výše popsané jednání, přičemž rovněž rozhodl, že se rozhodnutí vykoná. Ve výroku II. usnesení soudu druhého stupně byla uložená peněžitá pokuta přepočítána na částku 15.531 Kč, peněžitá náhrada nákladů řízení na částku 2.789 Kč a peněžitá částka do veřejného fondu nebo organizace na podporu obětí na částku 492,20 Kč, to vše podle devizového kurzu České národní banky ke dni 23. 7. 2012. Konečně soud druhého stupně ve výroku III. uložil obviněnému J. K. povinnost složit peněžitou částku do veřejného fondu nebo organizace na podporu obětí ve výši 492,20 Kč ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení usnesení.
3. Ministr spravedlnosti podal dne 26. 3. 2019 pod č. j. MSP-643/2017-OJD-SPZ/3 podle §266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného J. K.
4. Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti předně označil formální vady rozhodnutí spočívající v tom, že jak okresní, tak krajský soud vydal rozhodnutí podle ustanovení §460r odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, které upravuje procedurální otázky postupu při uznávání a výkonu rozhodnutí, kdy správně mělo být rozhodnuto podle ustanovení §460t odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Za irelevantní rovněž označil odkaz soudů obou stupňů na čl. 4 a 6 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV, které není přímo aplikovatelnou normou, jelikož k jejímu naplnění dochází implementací pravidel do národního právního řádu. Konečně pak formální vady uzavřel tím, že krajský soud neodstranil vadu usnesení okresního soudu ve výroku, která spočívala v nesprávném označení rozhodnutí, o jehož výkon jde, nesprávnou spisovou značkou „sp. zn. 1201727736, 12051563C NW“, kdy 1201727736 je spisová značka případu vedeného u Městského soudu pro severozápadní Londýn a sp. zn. 12051563C NW je spisová značka případu u Centrálního orgánu Anglie a Walesu pro vzájemné uznávání peněžitých sankcí.
5. Porušení zákona v neprospěch obviněného pak ministr spravedlnosti shledal v tom, že rozhodnutími soudů obou stupňů došlo k porušení zásady oboustranné trestnosti činu dle §460q tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. K tomuto porušení mělo dojít tím, že soudy se spokojily s označením jednání obviněného jako jednáním porušujícím pravidla silničního provozu, včetně porušení pravidel, kterými se řídí doba odpočinku a pravidel o nebezpečném zboží, kdy v rozhodné době šlo o jednání, které bylo vyloučeno ze zásady oboustranné trestnosti dle §460q písm. b) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Obviněnému byla za jednání spočívající v tom, že k dotazu policisty neuvedl identitu osoby, která měla v konkrétní době na konkrétním místě řídit motorové vozidlo a ohledně které existovalo podezření, že je vinna trestným činem, uložena peněžitá pokuta, jak je uvedeno výše. Podle názoru ministra spravedlnosti takové jednání obviněného materiálně není porušením vlastních pravidel provozu na pozemních komunikacích, byť jako takové je obsaženo v cizozemském předpisu upravujícím pravidla tohoto provozu. V tomto případě se nabízí úvaha o tom, zda jednání obviněného nenaplňuje znaky trestného činu podle vnitrostátního práva, např. trestného činu nadržování dle §366 tr. zákoníku či trestného činu neoznámení trestného činu podle §368 tr. zákoníku, kdy v rozhodné době tyto trestné činy nebyly právní úpravou vyňaty ze zásady oboustranné trestnosti. Ministr spravedlnosti tak namítá, že soudy obou stupňů zcela pominuly potřebu zkoumání oboustranné trestnosti činu.
6. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že shora citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanoveních §460q písm. b), §460r odst. 1, §460s odst. 2 a §460t odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se ve veřejném zasedání vyjádřila k podané stížnosti pro porušení zákona s tím, že s jejím obsahem se ztotožňuje a navrhuje, aby Nejvyšší soud po zrušení dotčených rozhodnutí přikázal věc k novému projednání Okresnímu soudu v Liberci.
8. Nejvyšší soud, jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení, a dospěl k závěru, že stížnost ministra spravedlnosti je důvodná.
9. S ohledem na výše uplatněné námitky ministra spravedlnosti považuje Nejvyšší soud za nutné v obecné rovině připomenout, že podle §460q písm. b) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 samosoudce uzná a vykoná rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních i v případě, že jednání, pro které bylo takové rozhodnutí vydáno, není trestným činem podle práva České republiky, jde-li o porušení pravidel silničního provozu, včetně porušení předpisů o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku a předpisů o přepravě nebezpečných věcí.
10. Podle §460r odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 rozhodne samosoudce o tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních uzná a vykoná, nebo zda se jeho uznání a výkon odmítne, bez zbytečného odkladu. Považuje-li to za po potřebné pro účely rozhodnutí, nařídí veřejné zasedání. Nachází-li se odsouzený v jiném členském státě Evropské unie ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, o veřejném zasedání se nevyrozumívá a veřejné zasedání se koná za přítomnosti jeho obhájce.
11. Podle §460s odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 platí, že pokud k rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních není připojeno osvědčení o vydání rozhodnutí uvedeného v §460o odst. 1 tr. ř., toto osvědčení je neúplné nebo zjevně neodpovídá obsahu rozhodnutí, k němuž je připojeno, nebo je dán důvod pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních uvedený v odstavci 1, samosoudce si před rozhodnutím o odmítnutí uznání a výkonu takového rozhodnutí vyžádá stanovisko příslušného orgánu státu, který vydal rozhodnutí, o jehož uznání a výkon se žádá, zejména za účelem opatření si všech potřebných informací pro své rozhodnutí; samosoudce může požádat tento příslušný orgán o neprodlené zaslání osvědčení o vydání rozhodnutí uvedeného v §460o odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, jeho opraveného znění nebo jiných potřebných dodatečných podkladů a doplnění.
12. Podle §460t odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 pokud nejde o případ podle §460p odst. 4 a 5, nebo nejsou-li dány důvody pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních uvedené v §460r odst. 3 nebo §460s, samosoudce rozhodne o uznání takového rozhodnutí a zároveň rozhodne, že se uznané rozhodnutí vykoná. Dále pokud byla podle odst. 3 rozhodnutím jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních uvedeným v §460o odst. 1 písm. a) uložena pokuta, nesmí ji samosoudce přeměnit na peněžitý trest. Podle odst. 5 se peněžitý trest, pokuta, odškodnění oběti trestného činu, náhrada nákladů řízení nebo peněžitá částka do veřejného fondu nebo ve prospěch organizace na podporu obětí uložená rozhodnutím jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních samosoudce přepočte z cizí měny na českou měnu podle kursu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke dni, kdy byla uvedená rozhodnutí vydána. Konečně pak odst. 6 stanoví, že pokud byla rozhodnutím jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních uvedeným v §460o odst. 1 písm. d) uložena povinnost zaplatit peněžitou částku do veřejného fondu nebo ve prospěch organizace na podporu obětí, samosoudce uloží odsouzenému, aby uznanou peněžitou částku složil ve lhůtě jím stanovené na účet soudu.
13. Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že soudy nemohou při svém rozhodování automaticky uznávat jakákoliv rozhodnutí, která formálně naplňují podmínky uvedené v dotčených ustanoveních trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Při rozhodování o uznání a výkonu rozhodnutí jsou soudy povinny zkoumat oboustrannou trestnost činu, resp. zda dané jednání spadá do výjimek ze zásady oboustranné trestnosti podle §460q tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle tohoto ustanovení jsou z této zásady vyjmuty jednání, která nejsou trestným činem, pokud jde o porušení pravidla silničního provozu. Pokud však existují pochybnosti o tom, zda skutečně jde o jednání materiálně podřaditelné pod výše uvedenou výjimku (byť v přílohovém osvědčení je takto označeno), je třeba se zabývat tím, zda by jednání obviněného mohlo naplňovat znaky trestného činu podle vnitrostátního práva. Soud musí vyhodnotit, o jaký čin se dle právního řádu České republiky jedná, zda pro jeho spáchání lze uznat a vykonat cizozemské rozhodnutí, zejména tedy zda je zachována oboustranná trestnost činu jako podmínka pro rozhodnutí o uznání a výkonu rozhodnutí (pakliže nejde o výjimku dle §460q tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013).
14. Soudy obou stupňů se však spokojily pouze s údajem obsaženým v osvědčení o vydání rozhodnutí, na základě čehož dospěly k závěru, že jednání obviněného spadá do výjimek ze zásady oboustranné trestnosti dle §460q tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, a nezabývaly se věcnou stránkou jednání obviněného. Lze připomenout, že podle cizozemského rozhodnutí podstata jednání obviněného spočívala v tom, že na dotaz policejního orgánu neuvedl identitu osoby, která měla v určité době a na určitém místě řídit motorové vozidlo a ohledně níž existovalo podezření, že je vinna trestným činem. Pro závěr o tom, že takový popis skutkového děje materiálně naplňuje znaky jednání týkajícího se porušení pravidel silničního provozu, resp. zda se nejedná o trestný čin, neměl již soud prvního stupně a následně ani soud stížnostní dostatek informací. Proto již soud prvního stupně měl postupovat v souladu s §460s odst. 2 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a opatřit si veškeré potřebné informace pro své rozhodnutí, zejména ve vztahu k zásadě oboustranné trestnosti činu.
15. K námitce ministra spravedlnosti týkající se vady usnesení spočívající v označení britského rozhodnutí, o jehož uznání jde, nesprávnou spisovou značkou Nejvyšší soud uvádí, že v řízení o uznání předmětného rozhodnutí je nutné správně označit rozhodnutí, které má být uznáno, a rovněž i orgán, který rozhodnutí vydal, a to z důvodu následné jeho vykonatelnosti. Nesprávné označení spisovou značkou by mohlo mít za následek nemožnost vykonat uznané rozhodnutí, jelikož by výrokem usnesení soudu bylo uznáno jiné rozhodnutí, než o uznání kterého bylo žádáno.
16. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 31 To 520/2016, byl porušen zákon v ustanoveních §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v §460t odst. 1, 3, 5 a 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, a v řízení, které mu předcházelo, usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 188/2013, v ustanovení §460t odst. 1, 3 a 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to v neprospěch obviněného J. K. Podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 188/2013, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud touto změnou pozbyla svého podkladu. Současně podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci jako soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Úkolem Okresního soudu v Liberci, jemuž se věc vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, věc znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To znamená, že znovu adekvátně, tj. v souladu s tím, co bylo výše naznačeno, posoudí, zda ve věci jsou splněny podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí Městského soudu pro severozápadní Londýn, sp. zn. 1201727736, na území České republiky. Vezme též v úvahu další pochybení formální povahy, na které důvodně poukázal ministr spravedlnosti v podané stížnosti.
18. Nejvyšší soud připomíná, že podle §270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán ve věci vysloveným právním názorem a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Podle §273 tr. ř. platí, že pokud Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu