ECLI:CZ:NS:2019:15.TDO.1330.2018.1
sp. zn. 15 Tdo 1330/2018-1070
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2019 v trestní věci obviněných K. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a P. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 182/2012, o dovoláních obviněných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 To 100/2016, která byla postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 968/2018-I., takto:
Senátu č. 6 Nejvyššího soudu se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl, protože nejsou splněny podmínky §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 T 182/2012, byli obvinění K. B. a P. B. uznáni vinnými: obviněný K. B. pod bodem I. výroku pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, obviněný P. B. pod bodem II. výroku přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni: obviněný K. B. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem; obviněný P. B. podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit škodu poškozené S. B., a to obviněnému K. B. v částce 224 814,80 Kč a P. B. v částce 26 917,80 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný K. B. pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a obviněný P. B. přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dopustili tím, že:
I. obviněný K. B. sám
- dne 21. 1. 2011 uzavřel se svou babičkou S. B., nar. XY, darovací smlouvu datovanou dnem 20. 1. 2011, na základě které S. B. darovala obviněnému bytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY na stavební parcele č. XY v katastrálním území XY, okres XY, v hodnotě 550 000 Kč, přičemž věděl, že její podpis bude ověřován pracovnicí Městského úřadu v XY a dále bude proveden vklad u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY,
- dne 21. 1. 2011 si ponechal na svůj účet převést od své babičky S. B., nar. XY, na základě příkazu pro banku podepsaného S. B., který byl realizován dne 25. 1. 2011, odkup 121 890 ks podílových fondů Sporoinvestu OPF, přičemž získané finanční prostředky z tohoto odkupu ve výši 224 814,80 Kč byly na základě téhož příkazu převedeny na účet č. XY, vedený u mBank, BRE Bank S. A., XY, jehož majitelem je obviněný,
přičemž těchto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že její závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená v rozhodné době trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil před příslušnými orgány a bankou, a tímto jednáním zkrátil majetek S. B., nar. XY, nejméně o 774 814,80 Kč a obohatil sebe,
II. obviněný P. B. sám
dne 26. 1. 2011 byl přítomen ověření podpisu své matky S. B., nar. XY, na plné moci, na základě které byl zplnomocněn k umoření její vkladní knížky č. XY, vedené Českou spořitelnou, a. s., pobočka XY, na jméno S. B., se zůstatkem 26 917,80 Kč, a následně dne 27. 1. 2011 na základě takto získané plné moci podal v pobočce České spořitelny v XY návrh na umoření vkladní knížky a převedení celého zůstatku na účet č. XY, vedený u mBank, BRE Bank, S. A., XY, jehož majitelem je obviněný K. B., takže celá částka byla na základě jeho pokynu převedena dne 8. 4. 2011,
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že její závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená v rozhodné době trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil zaměstnankyni Městského úřadu v XY, která prováděla ověření podpisu, a následně bance, a tímto jednáním se neoprávněně obohatil na úkor S. B., nar. XY, nejméně o částku 26 917,80 Kč.
3. Proti označenému rozsudku podali oba obvinění odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 To 100/2016, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o náhradě škody týkající se obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. B. uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení v částce 224 814,80 Kč oprávněným dědicům podle výsledků dědického řízení po pozůstalé S. B., narozené dne XY a zemřelé dne 27. 4. 2016, a obviněnému P. B. uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení v částce 26 917,80 Kč oprávněným dědicům podle výsledků dědického řízení po pozůstalé S. B., narozené dne XY a zemřelé dne 27. 4. 2016.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 To 100/2016, podali obvinění K. B. a P. B. prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v nichž odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Shodně namítli, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, že v tomto rozsudku je některý výrok neúplný nebo úplně chybí a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
5. Obvinění předeslali, že rozsudek odvolacího soudu napadají především pro vadu spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Dále rozvedli důvody, pro které skutková zjištění nebyla podle nich dostatečně podložena, soud prvního stupně, který zamítl jimi učiněné důkazní návrhy, se nevypořádal s jejich obhajobou, vzniklé pochybnosti vykládal v jejich neprospěch a důkazy hodnotil způsobem odporujícím základním zásadám trestního řízení.
6. Dovolatelé nesouhlasili ani s právním posouzením činu, jímž byli uznáni vinnými. Měli za to, že odvolací soud hodnotil stíhané jednání podle jiného ustanovení trestního zákoníku, když v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že se obviněný K. B. dopustil zločinu zpronevěry. Dále se domnívali, že se soud prvního stupně ani náznakem nezabýval účelem finančních operací a tím, v čí prospěch byly finanční prostředky převedeny. Tato skutečnost má vliv na zjištění domnělé škody, resp. bezdůvodného obohacení. Obviněný P. B. pečoval v rozhodné době o poškozenou a částka z údajného bezdůvodného obohacení byla využita jako kauce a záloha pro odborné zdravotnické zařízení.
7. Nesprávné právní posouzení skutku spatřovali obvinění i v tom, že se soudy důsledně nevypořádaly s aplikací principu ultima ratio . Vyjádřili přesvědčení, že předmětná trestní věc je následkem vyústění příbuzenských neshod a snahy dosáhnout na majetek poškozené.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odůvodnili tím, že v napadeném rozhodnutí chybí výrok, jímž mělo být rozhodnuto o jejich odvoláních nad rámec těch částí napadeného rozsudku soudu prvního stupně, které byly rozsudkem odvolacího soudu zrušeny, tj. výroky o náhradě škody. Tímto rozhodnutím proto odvolací soud podle jejich názoru fakticky nerozhodl o odvoláních, která směřovala do výroků o vině a trestu.
9. Závěrem obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 To 100/2016, případně i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 3 T 182/2012, a dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. a) tr. ř., eventuálně §226 písm. b) tr. ř., je zprostil obžaloby, případně aby po zrušení napadených rozhodnutí věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem či Okresnímu soudu v Lounech k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že dovolatelé uplatnili především námitky procesní, a tím i skutkové povahy, které po stránce věcné nelze podřadit pod jimi zvolené dovolací důvody. Za důvodnou nepovažovala ani námitku směřující proti správnosti právního posouzení činu obviněných jako trestného činu podvodu, ani námitku, prostřednictvím které se obvinění domáhali použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle jejího názoru je namístě uplatnění trestní odpovědnosti, obvinění navíc neuvedli žádné, natožpak takové skutkové okolnosti svého jednání, pro které by nemělo dosahovat ani té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům podvodného jednání srovnatelné povahy. Za neopodstatněné státní zástupkyně označila také výhrady, jimiž dovolatelé dokládali existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Splnění podmínek pro postoupení věci k rozhodnutí velkého senátu
12. Nejvyšší soud rozhodoval o podaném dovolání nejprve v senátě č. 6, který usnesením ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 968/2016, podle §20 odst. 1 zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), postoupil věc obviněných K. B. a P. B. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
13. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je podle závěrů senátu č. 6 Nejvyššího soudu (dále jen „senát č. 6“) nezbytné ( conditio sine qua non ), aby jednání pachatele spočívající v zamlčení podstatných skutečností bylo způsobilé vést k následné majetkové dispozici, k níž by jinak, při správné informovanosti osoby tuto dispozici činící, nedošlo. K naplnění tohoto znaku skutkové podstaty nemůže dojít tehdy, pokud obviněný, který má vědomost o zdravotním stavu poškozeného, jež ho činí k příslušnému úkonu nezpůsobilým, zamlčí tuto – jinak podstatnou – informaci tomu (fyzické či právnické osobě), jehož jednání není nadané potenciálem provést majetkovou dispozici. V posuzované trestní věci byli obvinění odsouzeni pro trestné činy podvodu proto, že informaci o duševním stavu poškozené zamlčeli zaměstnankyni Městského úřadu v XY, Katastrálnímu úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY a bance (České spořitelně, a. s.).
14. Při posuzování otázky, zda k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku dostačuje, zamlčí-li pachatel podstatný údaj (informaci o tom, že poškozená trpí Alzheimerovou chorobou) vůči orgánu veřejné moci, jenž ověřuje podpis na listině, učinil senát č. 6 závěr, že smyslem legalizace (ověření pravosti podpisu) ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování, ve znění pozdějších předpisů, je prosté ověření podpisu jednajícího, a proto jejím následkem nemůže dojít k majetkové dispozici, jež se projevuje v úbytku, resp. v rozmnožení majetku. Vlastní ověření podpisu oprávněným zaměstnancem městského úřadu nemůže být samo o sobě považováno za jednání dostačující k tomu, aby (pouze) na jeho podkladě došlo, popř. mohlo dojít, k majetkové dispozici. Úkon zaměstnance úřadu ověřujícího podpis na určité listině je proto třeba pokládat pouze za předstupeň následné (možné, nikoli však nutné) majetkové dispozice. Samotným ověřením podpisu nedochází k žádné změně, jež by se projevila v majetkové sféře poškozeného, tj. vlastníka nemovitostí. Získání ověřeného podpisu na příslušné listině, kterou hodlá pachatel v dalším svém jednání využít k tomu, aby dosáhl provedení majetkové dispozice, lze pokládat pouze za součást jeho přípravných aktivit, ve vztahu k nimž by (směřoval-li by původně k činu, jehož příprava je trestná) – pokud by ve svém původně zamýšleném jednání dobrovolně přestal – nebylo možno vyslovit jeho vinu trestným činem, neboť by se uplatnila ustanovení upravující zánik trestní odpovědnosti pachatele za vývojová stadia předcházející dokonání (§20 odst. 3 tr. zákoníku v případě přípravy). Podle názoru senátu č. 6 podvodné jednání může směřovat toliko vůči orgánu, který svým postupem umožní pachateli realizovat zamýšlenou majetkovou dispozici. Pouze jednání směřované vůči takovému orgánu, z jehož činnosti vzejde změna majetkových poměrů, může být kauzální pro to, aby jednáním vyvolaným pachatelem mohlo dojít k majetkové dispozici mající za následek vznik škody. Pokud obviněný jedná vůči orgánu, jenž pravomocí tohoto druhu nedisponuje, nemůže nabýt jeho jednání charakteru jednání podvodného, a to ani tehdy, pokud tomuto orgánu skutečně zamlčí podstatnou informaci (viz body 56., 57., 66. a 67. usnesení senátu č. 6).
15. Důvodem procesního postupu senátu č. 6 spočívajícího v postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu byl podle jeho mínění odlišný právní názor na otázku naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, než jaký byl zaujat v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011. Senát č. 8 Nejvyššího soudu (dále jen „senát č. 8“) v tomto usnesení, o něž soudy nižších stupňů projednávající trestní věc obviněných K. B. a P. B. opřely svá rozhodnutí, dospěl ve vztahu k typově stejnému jednání obviněného k závěru, že z hlediska vzniku škody v důsledku provedení majetkové dispozice v omylu jednající osoby je rozhodným již jednání zaměstnance ověřujícího podpisy na předložených listinách. Podstata jednání obviněného v označené věci spočívala v tom, že využil dlouholetých přátelských vztahů a jako jednatel obchodní společnosti V.R., a kupující vylákal před Obvodním úřadem městské části XY podpis kupní smlouvy datované dnem 29. 2. 1999, kterou i sám vyhotovil, na prodej nemovitostí v této smlouvě specifikovaných od V. K. jako prodávajícího za částku 2 000 000 Kč, přičemž věděl, že závažný zdravotní stav poškozeného vylučuje v důsledku v té době již znatelných projevů duševní poruchy, tj. demence, schopnost poškozeného činit právní úkony, nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti, a tedy i svobodnou vůli, obviněný také předstíral zaplacení kupní ceny 2 000 000 Kč do rukou poškozeného, když současně téhož dne vylákal před Obvodním úřadem městské části XY podpis poškozeného pod text označený jako „čestné prohlášení“ o uhrazení kupní ceny 2 000 000 Kč kupujícím – společností V. R., v hotovosti při podpisu smlouvy, a téhož dne také vylákal před Obvodním úřadem městské části XY i podpis poškozeného na návrhu na povolení vkladu vlastnického práva pro obchodní společnost V.R., k nemovitostem na základě shora uvedené smlouvy, přičemž Katastrální úřad XY svým rozhodnutím povolil vklad práva a právní účinky vkladu vznikly dne 29. 3. 2000, a uvedeným jednáním se tak obviněný obohatil o částku nejméně 2 000 000 Kč ke škodě jmenovaného poškozeného. Senát č. 8 dovodil, že obviněný jednal podvodně jak ve vztahu k úřadu ověřujícímu podpisy na listinách umožňujících provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tak ve vztahu k samotnému katastrálnímu úřadu, neboť jim zamlčel, že poškozený není způsobilý vlastního úsudku a jeho podpisy na předmětných dokumentech nejsou projevem jeho vlastní svobodné vůle, ale že je jen „nástrojem“ v rukou obviněného, který právě této skutečnosti využil a před uvedenými orgány předstíral, že poškozený jedná svobodně a z vlastního rozhodnutí, ač tomu tak nebylo. Podle senátu č. 8 tak obviněný zamlčel podstatné skutečnosti, resp. neuvedl při svém podvodném jednání okolnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k zamýšlenému plnění, resp. převodu majetkového práva z poškozeného na společnost obviněného, nedošlo. Lze jen doplnit, že senát č. 6 nepolemizoval se závěrem senátu č. 8, podle něhož poškozený, jehož zdravotní stav vylučuje v důsledku projevů duševní poruchy či choroby způsobilost právně jednat, tj. vlastními projevy vůle nabývat práv a zavazovat se k povinnostem, nemůže být způsobilým subjektem, vůči němuž může pachatel jednat podvodně. Odmítl však jeho závěr, že tímto způsobilým subjektem je, jak výše naznačeno, orgán veřejné moci ověřující podpis na listině umožňující vklad práva do katastru nemovitostí.
16. Jelikož podle senátu č. 6 jde o podstatnou rozdílnost právních názorů na tutéž problematiku, která doposud nebyla sjednocena, postoupil věc velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí ve smyslu §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. V odůvodnění rozhodnutí reagoval také na další námitky obviněných směřující proti podvodnému jednání vůči peněžnímu ústavu, mající převážně skutkovou povahu.
17. K usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 968/2018, o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu se obvinění ve stanovené lhůtě nevyjádřili.
18. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu však důvody, jimiž byl senát č. 6 veden, nepokládá za důvody relevantní k tomu, aby mu byla předložená trestní věc obviněných postoupena podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.
19. Podle §19 odst. 1 zákona o soudech a soudcích Nejvyšší soud rozhoduje v senátech nebo velkých senátech kolegií. Ve velkých senátech kolegií rozhoduje jen tehdy, jestliže jim byla věc postoupena podle §20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích, tj. dospěl-li (tříčlenný) senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, a postoupil-li věc velkému senátu kolegia. Senát při postoupení věci velkému senátu kolegia odůvodní svůj odlišný právní názor. Uvedené platí beze zbytku pro rozdílné posouzení hmotněprávní otázky (§20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). V případě právního názoru o procesním právu musí být splněny ještě další podmínky spočívající v tom, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam a že k odlišnému názoru dospěl tříčlenný senát jednomyslně (§20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Zmíněné možnosti postoupení věci velkému senátu kolegia se neuplatní, byl-li odlišný právní názor již vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle §14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích (§20 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).
20. Ustanovení §20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích je podkladem pro odnětí věci zákonným soudcům, kteří jsou členy tříčlenného senátu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, a pro projednání a rozhodnutí této věci soudci, kteří jsou členy velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu. Postup předpokládaný citovaným ustanovením se uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Velký senát příslušného kolegia Nejvyššího soudu má právo i povinnost posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby mu byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v §20 zákona o soudech a soudcích a byla-li věc přesto postoupena velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu, rozhodne tento senát o jejím přikázání příslušnému (tříčlennému) senátu k projednání a rozhodnutí.
21. Podle názoru pléna Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho stanovisku ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011 (uveřejněného pod č. 1/2012 Sb. rozh. tr.), totiž velký senát kolegia musí být – stejně jako každý jiný senát kteréhokoli soudu – oprávněn a povinen zkoumat svoji příslušnost k rozhodnutí ve věci samé, tj. otázku, zda byly splněny zákonné podmínky, za nichž je tříčlenný senát Nejvyššího soudu oprávněn postoupit mu věc k rozhodnutí (§20 zákona o soudech a soudcích) a za kterých se soudci velkého senátu kolegia stávají zákonnými soudci pro rozhodnutí v postoupené věci. Přitom neexistuje žádný další orgán, který by mohl řešit případně vzniklý „kompetenční spor“ mezi postupujícím tříčlenným senátem Nejvyššího soudu a velkým senátem kolegia stran splnění těchto podmínek, takže je logické, že takovým oprávněním je nadán velký senát kolegia, který v případě, když byly splněny podmínky podle §20 zákona o soudech a soudcích, je oprávněn meritorně rozhodnout v postoupené věci. V opačném případě ovšem chybí zákonný podklad k jeho meritornímu rozhodnutí a velký senát kolegia to musí konstatovat a přikázat postoupenou věc příslušnému tříčlennému senátu k projednání a rozhodnutí (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004, uveřejněné pod č. 39/2005 Sb. rozh. tr.).
22. Podle velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) právní názor vyjádřený senátem č. 6 ve skutečnosti není právním názorem odlišným od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě v jeho usnesení ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011, ve smyslu §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.
23. Senát č. 6 se vymezuje zásadně proti té části argumentace citovaného rozhodnutí, z níž podle něj plyne, „že z hlediska vzniku škody v důsledku provedení majetkové dispozice v omylu jednající osoby shledal senát č. 8 rozhodným již jednání zaměstnance, jenž ověřoval podpisy na předložených listinách“ (bod 65. usnesení senátu č. 6). Oponuje názorem, že samotné ověření podpisů nepředstavuje žádnou změnu, jež by se projevila v majetkové sféře poškozeného, tj. vlastníka dotčených nemovitostí. Získání ověřeného podpisu na příslušné listině, kterou hodlá pachatel v dalším svém jednání využít k tomu, aby dosáhl provedení majetkové dispozice, lze pokládat pouze za součást jeho přípravných aktivit. Podle názoru předkládajícího senátu podvodné jednání může směřovat toliko vůči tomu orgánu, který svým postupem umožní pachateli realizovat zamýšlenou majetkovou dispozici. Pouze jednání směřované vůči takovému orgánu, z jehož činnosti vzejde změna majetkových poměrů, může být kauzální pro to, aby jednáním vyvolaným pachatelem mohlo dojít k majetkové dispozici mající za následek vznik škody, a v důsledku toho mohlo být i označeno za jednání podvodné ve smyslu požadavku formulovaného ustanovením §209 tr. zákoníku. Pokud obviněný jedná vůči orgánu, jenž pravomocí tohoto druhu nedisponuje, nemůže nabýt jednání obviněného vůči němu charakter jednání podvodného, a to ani tehdy, pokud je mu ze strany jednajícího pachatele podstatná informace zamlčena (body 66. a 67. usnesení senátu č. 6).
24. Interpretace závěrů vyjádřených v usnesení senátu č. 8, jak ji učinil senát č. 6, však není přesná a neodpovídá ani textu, ani smyslu označeného rozhodnutí.
25. Senát č. 8 především ve vztahu k naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu také (ve shodě se senátem č. 6) připomněl, že „mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.)“. V odůvodnění usnesení ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011, ač bylo soustředěno především k výkladu znaku „zamlčel podstatné skutečnosti“ v kontrapozici se znakem „uvedení v omyl jiného“, který shledaly soudy, je mimo jiné konstatováno: „Podvodné jednání obviněného však směřovalo ve vztahu k orgánům, jež byly na činu zainteresovány a na základě jejichž úředního postupu bylo možné realizovat převod majetku, o nějž se zde především jednalo. Tímto úřadem byl zejména Obvodní úřad městské části XY, před nímž obviněný zneužil psychický stav poškozeného k tomu, aby vylákal jeho podpis na kupní smlouvě o převodu nemovitostí, rovněž před ním vylákal od poškozeného podpis na čestné prohlášení o uhrazení kupní ceny a též i podpis na návrhu na povolení vkladu vlastnického práva. Tím obviněný docílil toho, že Katastrální úřad XY rozhodnutím pod č. j. XY povolil vklad práva. Z uvedeného je tedy patrné, že obviněný jednal podvodně ve vztahu k oběma těmto úřadům, neboť jim zamlčel, že poškozený není způsobilý vlastního úsudku a jeho podpisy na předmětných dokumentech nejsou projevem jeho vlastní svobodné vůle, ale jen ,nástrojem‘ v rukou obviněného, který právě této skutečnosti využil a před uvedenými orgány předstíral, že poškozený jedná svobodně a z vlastního rozhodnutí, ač tomu tak nebylo“ (str. 6 označeného usnesení).
26. Senát č. 8, třebaže přesně nespecifikoval význam postavení a pravomoci obecního úřadu při legalizaci a následně význam postavení katastrálního úřadu při zápisu práva do katastru nemovitostí a obecně konstatoval, že podvodné jednání obviněného směřovalo jak vůči Obvodnímu úřadu městské části XY, tak vůči Katastrálnímu úřadu XY, ať už přímo nebo nepřímo nezmiňuje, že by již v důsledku jednání pověřeného úředníka Obvodního úřadu městské části XY (obecního úřadu) bylo možné realizovat obviněným zamýšlenou majetkovou dispozici. Z popisu skutku není sporu o tom, že v tomto ohledu bylo rozhodující podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva obviněným katastrálnímu úřadu a povolení vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí. Z obsahu usnesení evidentně nevyplývá, že z hlediska vzniku škody v důsledku provedení majetkové dispozice v omylu jednající osoby a naplnění znaků dokonaného trestného činu podvodu senát č. 8 shledal významným již jednání zaměstnance, jenž ověřoval podpisy na předložených listinách, jak dovozuje senát č. 6 v bodě 65. svého usnesení.
27. I když senát č. 6 na jedné straně akcentuje, že toliko jednání směřované vůči takovému orgánu, z jehož činnosti vzejde změna majetkových poměrů, může být kauzální pro to, aby jednáním vyvolaným pachatelem mohlo dojít k majetkové dispozici mající za následek vznik škody a v důsledku toho mohlo být i označeno za jednání podvodné ve smyslu §209 tr. zákoníku, zatímco jednání obviněného vůči orgánu, jenž pravomocí tohoto druhu nedisponuje, nemůže nabýt charakter jednání podvodného, a to ani je-li mu pachatelem podstatná skutečnost zamlčena, na druhé straně připouští, že získání ověřeného podpisu na příslušné listině, kterou hodlá pachatel v dalším svém jednání využít k tomu, aby dosáhl provedení majetkové dispozice, lze pokládat za součást jeho „přípravných aktivit“. Aniž by to dále senát č. 6 rozvedl (soustředil se toliko na otázku zániku trestní odpovědnosti za přípravu k zvlášť závažnému zločinu), ani on nevyloučil, že může jít o jednání relevantní z hlediska naplnění znaků odpovídajícího vývojového stadia trestného činu podvodu.
28. Velký senát nemůže učinit jiný závěr, než že jednání obviněného v případech výše popsaných nutno hodnotit a posuzovat v jeho celistvosti, pohlížet na ně jako na řetězec na sebe navazujících dílčích jednání vytvářejících v komplexnosti obraz o jeho povaze a sledování zištného cíle na úkor cizího majetku, což koresponduje se závěry senátu č. 8 a nikterak nekoliduje ani s názorem senátu č. 6. V této souvislosti se nabízí připomenout, že podle §7 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, zápisy práv se do katastru nemovitostí provádějí na základě písemností v listinné podobě nebo v elektronické podobě. Podle §7 odst. 2 tohoto zákona nejsou-li podpisy na soukromé listině úředně ověřeny, musí ten, kdo zápis navrhuje, prokázat jejich pravost. Nebude-li pravost podpisů prokázána ve lhůtě 30 dnů od podání návrhu na zápis, katastrální úřad řízení o povolení vkladu zastaví nebo vrátí listinu předloženou k zápisu záznamem či poznámkou tomu, kdo listinu předložil. Izolované posuzování sporné otázky, zda za jednání podvodné ve smyslu §209 tr. zákoníku lze označit i jednání obviněného spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti vůči orgánu, jenž sice nedisponuje pravomocí umožnit realizaci obviněným zamýšlené majetkové dispozice, ale výkon jeho pravomoci je nezbytnou podmínkou pro výkon pravomoci orgánu, který svým postupem umožní uskutečnit obviněným zamýšlenou majetkovou dispozici, není z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku zásadní; svůj význam má eventuálně toliko pro posouzení vývojového stadia tohoto trestného činu, jak ostatně připouští i senát č. 6. Nad rámec již řečeného není od věci dodat, že zákon v ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku pojem „podvodné jednání“ explicitně neobsahuje ani nedefinuje a termín „podvodné jednání“ je užíván v poněkud širším významu než jen jako jednání předvídané v alternativách obsažených v §209 odst. 1 tr. zákoníku před fyzickou či právnickou osobou, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušné právní jednání spojené s pachatelem zamýšlenou majetkovou dispozicí. O podvodném jednání sui generis se v tomto smyslu hovoří kupř. v kontextu s trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku či přečinem poškození cizích práv podle §181 tr. zákoníku apod.
29. Velký senát dospěl k závěru, že senátem č. 6 tvrzená rozdílnost právních názorů senátu č. 6 a senátu č. 8 na uvedenou otázku je jen domnělá, navíc z hlediska závěrů o naplnění znaků trestného činu podvodu nejde v daných souvislostech o otázku podstatnou a skutečně spornou. Senátu č. 6 proto přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
30. Velký senát dále považuje za vhodné upozornit na to, že reagoval-li senát č. 6 v odůvodnění svého rozhodnutí o postoupení věci velkému senátu také na další námitky obviněných proti podvodnému jednání směřujícímu vůči peněžnímu ústavu, mající převážně skutkovou povahu, učinil tak nadbytečně a nevěcně. V usnesení o postoupení věci velkému senátu postupující senát odůvodní toliko tento procesní postup tím, že identifikuje a zdůvodní svůj právní názor, k němuž dospěl při rozhodování a který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nevypořádá se však s ostatními dovolacími námitkami, poněvadž to, uzná-li velký senát svoji příslušnost k rozhodnutí ve věci samé, náleží výlučně jeho posouzení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2019
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda velkého senátu trestního kolegia
Vypracovala
JUDr. Věra Kůrková