ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1325.2019.1
2
3
sp. zn. 20 Cdo 1325/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) O. V. , narozeného XY, bytem XY, b) N. Ú. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupených JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 237/37, proti povinné H. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1284/37, pro 132 962 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 78 EXE 5207/2017, o dovolání oprávněných a) a b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 21 Co 193/2018-114, takto:
I. Dovolání oprávněných a) a b) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2018, č. j. 21 Co 193/2018-114, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 4. 2018, č. j. 78 EXE 5207/2017-72, tak, že se zastavuje exekuce, jejímž vedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Svoboda, Exekutorský úřad Olomouc, vedené pod sp. zn. 78 EXE 5207/2017, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 10. 2017, č. j. 78 EXE 5207/2017-21, a rozhodl, že oprávnění jsou povinni zaplatit náklady exekuce ve výši 4 235 Kč k rukám soudního exekutora Mgr. Jana Svobody, Exekutorský úřad Olomouc, a že oprávnění jsou povinni zaplatit povinné náhradu nákladů řízení ve výši 37 498 Kč. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že exekučním titulem je v projednávané věci usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 10. 2016, č. j. 28 D 549/2016-40, kterým byla schválena dohoda dědiců po zemřelé Š. H., narozené XY a zemřelé dne 30. 11. 2015, že jejími dědici se stali oprávnění a), b) a povinná, že dle dohody dědiců v exekučním titulu povinné připadl družstevní podíl u Bytového družstva XY, se sídlem XY (dále též jen „bytové družstvo“), a povinné byla stanovena povinnost každému oprávněnému vyplatit 433 333,33 Kč, že pasiva pozůstalosti tvořily náklady pohřbu ve výši 10 764 Kč, které uhradila povinná, dluh za bytovým družstvem z titulu nezaplaceného nájemného a služeb od 1. 12. 2015 do 30. 9. 2016 ve výši 38 679 Kč, které uhradila povinná, a pohledávka povinné za zůstavitelkou ve výši 150 000 Kč, a že povinná již uhradila každému oprávněnému 366 852,33 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že pohledávka povinné za zůstavitelkou ve výši 150 000 Kč je započitatelná na dluh povinné vůči oprávněným, a to ve výši 50 000 Kč proti každému z oprávněných; rovněž je započitatelná pohledávka povinné ve výši 3 588 Kč vůči každému z oprávněných, neboť jde o náklady pohřbu zůstavitelky, které hradila povinná a přihlásila je do pasiv pozůstalosti, a jde tedy o pasivum pozůstalosti způsobilé k započtení, kdy každý z dědiců odpovídá za ideální 1/3 závazku. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že povinné vůči oprávněným a) a b) vznikla započitatelná pohledávka z titulu povinnou zaplaceného nájemného za období od 1. 12. 2015 do 30. 9. 2016 bytovému družstvu, neboť smrtí zůstavitelky vzniklo společenství dědiců, které trvalo až do doby potvrzení nabytí dědictví; v tomto období spravovali pozůstalost všichni dědicové a na jejich společenství se vztahovala zvláštní ustanovení občanského zákoníku o společenství jmění. Z těchto důvodů odvolací soud dovodil, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oprávnění a) a b) dovolání, ve kterém namítají, že družstevní podíl v bytovém družstvu se všemi právy a povinnostmi (včetně práva nájmu) zdědila povinná, a to ke dni úmrtí zůstavitelky. Z tohoto důvodu nese plnou odpovědnost za závazky vůči bytovému družstvu, což se týká i v období ode dne úmrtí zůstavitelky do rozhodnutí o vypořádání dědictví. Dluh z nezaplaceného nájemného za toto období vznikl až po smrti zůstavitelky, nepatří proto do dědictví a nelze jej v rámci dědického řízení vypořádat, ani započíst. Vzhledem k tomu, že dluh na nájemném je výlučným dluhem povinné, jeho zaplacením povinné vůči oprávněným jako dědicům pohledávka nevznikla a není tak ani možné její započtení na dluh vymáhaný v exekuci. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „se odvolání povinné zamítá a potvrdil usnesení soudu prvního stupně“.
Povinná se ve svém vyjádření ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu a odkázala na svůj právní názor vyjádřený ve svém odvolání a jeho doplnění. Povinná navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněných a) a b) odmítl jako zjevně bezdůvodné, případně aby jej zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1858/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 794/2008) vysvětlil, že zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do vypořádání pravomocným usnesením není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelovu majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelovu majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice.
V projednávané věci byl součástí pozůstalosti mimo jiné družstevní podíl v bytovém družstvu, který na základě dohody dědiců nabyla povinná. Ze shora uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že od doby smrti zůstavitelky do doby vypořádání dědictví byli všichni dědici [tady jak povinná, tak oprávnění a) a b)] považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, tedy mimo jiné i družstevního podílu. Vzhledem k tomu, že všichni dědici byli v mezidobí od smrti zůstavitelky do vypořádání dědictví oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, byli (mimo jiné) společně a nerozdílně zavázáni i z nájmu družstevního bytu. Z právě uvedeného se podává, že povinná si mohla dluh na nájemném za družstevní byt, který (jak plyne ze skutkových zjištění soudů) uhradila, započíst vůči ostatním dědicům [tedy oprávněným a) a b)], a to v poměru, v němž oni (a nikoliv ona) nabyli dědictví, a to podle nominální hodnoty dědictví vyplývající z rozhodnutí o dědictví. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že povinná si mohla započíst 1/3 ze zaplaceného nájemného proti pohledávce každého oprávněného. Právní názor dovolatelů, že každý z dědiců odpovídá za dluhy, které vznikly do doby vypořádání dědictví na majetku, který posléze každý sám zdědil, je nesprávný. Není ani případná námitka, že oprávnění nebyli dědici a z dědictví ničeho nezískali. Majetek zůstavitelky totiž sice na základě dohody o vypořádání dědictví zdědila povinná, avšak oproti povinnosti k vyplacení vypořádacího podílu každému z dědiců, a to ve výši 1/3 hodnoty nabytého majetku zůstavitelky. Jiná situace by nastala v případě, že by byla vznesena námitka, že povinná sama družstevní byt od smrti matky do vypořádání dědictví užívala a tedy z nájmu družstevního bytu měla prospěch pouze ona sama; v tomto případě by dluh na nájemném měla platit sama povinná (a její zápočet by nebyl možný), neboť ostatní dědicové by měli vůči ní pohledávku za dobu užívání bytu od smrti zůstavitelky do vypořádání dědictví. Tyto skutkové okolnosti však ani dovolatelé, ani povinná do řízení nevnesli.
Výše uvedené není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 681/2014, dle kterého je-li s členstvím v družstvu spojen i nájem družstevního bytu (viz závěr vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012), stává se nabyvatel členského podílu v družstvu spolu s tím i nájemcem družstevního bytu, a to s účinky ke dni smrti zůstavitele, člena družstva, neboť toto rozhodnutí se zabývá vztahem mezi všemi dědici a třetími osobami poté, co došlo k pravomocnému vypořádání dědictví, a nikoliv vzájemnými vztahy mezi dědici a jejich vzájemným vypořádáním za dobu od smrti zůstavitele do právní moci rozhodnutí o vypořádání dědictví.
Namítají-li dovolatelé, že odvolací soud nevycházel z dohody o vypořádání dědictví jako z řádného exekučního titulu a zabýval se jeho věcným přezkumem, neodpovídá jejich námitka skutečnosti. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že dědická dohoda byla uzavřena s tím, že pasiva uvedená v dohodě o vypořádání dědictví (úhrada nákladů spojených s pohřbem, dluh na nájemném a půjčka zůstavitelce ze strany povinné) jsou předmětem pozůstalosti, ale nebylo ohledně nich stanoveno, že je má uhradit výlučně povinná. Povinnost k vyplacení vypořádacích podílů byla povinné stanovena jen v souvislosti s tím, že nabyla členská práva v bytovém družstvu a právo na nájem družstevního bytu. Proto každý z dědiců měl tato pasiva uhradit podle poměru k výši nabytého dědictví, tedy 1/3. Jestliže povinná uhradila veškerá tato pasiva, má právo je započíst proti plněním, která má podle dědické dohody zaplatit oprávněným a) a b). Zápočet na plnění přisouzené exekučním titulem přitom možný je, jeho existence je důvodem pro zastavení exekuce v případě, že již byla zahájena [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5443/2015, dle kterého zanikla-li v důsledku zápočtu exekvovaná pohledávka, je na místě exekuční řízení ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., případně ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ohledně zaniklé pohledávky zastavit, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1106/2013].
S ohledem na shora uvedené není dovolání oprávněných a) a b) přípustné, Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto, náležela by povinné podle §146 odst. 3 o. s. ř. náhrada nákladů dovolacího řízení. Ve svém vyjádření se však povinná pouze ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a odkázala na svůj právní názor vyjádřený v odvolání; náklady vynaložené na toto vyjádření tak nebyly vynaloženy na účelné bránění práva, jak to požaduje §142 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu