ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1383.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1383/2019-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly, v exekuční věci oprávněné Nanti s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Štěpánská 704/61, identifikační číslo osoby 06198406, zastoupené Mgr. Martinem Svobodou, advokátem se sídlem v Plzni, Nádražní 2495/20, proti povinné KOVOPETROL, akciová společnost, v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, zastoupené likvidátorem J. P., pro 24 791 277,13 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 66 EXE 2043/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 19 Co 286/2018-148, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 19 Co 286/2018-148, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 12. 6. 2018, č. j. 66 EXE 2043/2017-116, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil exekuci na majetek povinné, vedenou dle opisu seznamu přihlášených a zjištěných pohledávek v konkurzním řízení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 26 K 61/2000, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 24 791 277,13 Kč, a zavázal oprávněnou k zaplacení nákladů povinné ve výši 54 820 Kč a nákladů exekuce ve výši, jež bude vyčíslena samostatným usnesením. Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud zjistil, že na majetek povinné byl usnesením ze dne 20. 6. 2002 prohlášen konkurz, který byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení usnesením ze dne 13. 3. 2013, v právní moci 29. 5. 2013. Dne 11. 8. 1999 povinná uzavřela jako dlužník s právním předchůdcem oprávněné smlouvu o půjčce, kterou za dlužníka podepsal pouze generální ředitel J. K. Smlouvu soud považoval za neplatnou, neboť dle obchodního rejstříku za dlužníka musely podepisovat dvě osoby (odvolací soud s odkazem na rozsudky sp. zn. NS ČR 29 Odo 1082/2005 a 29 ICdo 81/2015 konstatoval, že při souběhu funkce člena statutárního orgánu a osoby pověřené dle §15 obch. zák. nemůže daná osoba jednat jako osoba pověřená, ale pouze jako statutární orgán, a to způsobem v obchodním rejstříku zapsaným). Protože smlouva o půjčce je neplatná, je vymáhané plnění třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení a na jeho promlčení aplikovat §408 odst. 2 obch. zák. (exekuční soud sám posoudil charakter právního vztahu mezi účastníky s tím, že ve věci jde o neplatný právní úkon z obchodního závazkového vztahu). Desetiletá lhůta, ve které bylo třeba zahájit exekuční řízení, tudíž běžela od 11. 8. 1999 až do 29. 8. 2013 (3 měsíce od právní moci usnesení o zrušení konkurzu). Protože exekuční řízení bylo zahájeno až dne 1. 8. 2017, je vymáhaná pohledávka promlčena a exekuce musí být zastavena. Pro posouzení promlčecí doby není relevantní námitka absence popěrného úkonu v konkurzním řízení ani skutečnost, že správce již na úhradu pohledávky poskytl z konkurzní podstaty částečné plnění, neboť z toho nelze dovozovat automaticky uznání celého dluhu.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním a vytýká soudu nesprávné právní posouzení neplatnosti smlouvy o půjčce ze dne 1. 8. 1999. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dosud nebyla judikaturou vyřešena otázka platnosti jednání člena představenstva dle §15 obch. zák. v případě úkonů, které nejsou u akciové společnosti svěřeny výlučně do pravomoci představenstva. Prosazuje názor, že generální ředitel povinné J. K. mohl sám ze své pozice v rámci provozní a obchodní činnosti předmětnou smlouvu o půjčce uzavřít. Ze zákona nebylo a není vyhrazeno uzavírání takových smluv výlučně do kompetencí statuárního orgánu akciové společnosti. Soudy odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 11/2006, publikované pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, avšak nepřihlédly k tomu, že se týkalo jednání družstva, jež ze zákona musel činit statutární orgán. V projednávané věci jde ale o věc odlišnou, a to o jednání ze zákona nevyhrazené pouze statutárnímu orgánu (který jedná a podepisuje výhradně způsobem zapsaným v obchodním rejstříku). Odvolací soud se nevypořádal s argumentem, že neplatnosti smlouvy o půjčce se dovolává povinná, která ji způsobila, a která nyní ze situace těží a vyhne se plnění. Po letech od uzavření smlouvy o půjčce došlo k judikaturnímu vývoji výkladu §15 obch. zák. (fakticky došlo k úplnému obratu ve výkladu jednání za společnost), takže soud vyslovil neplatnost právního úkonu z roku 1999 na základě výkladu, k němuž judikatura dospěla nejdříve v roce 2008. V době uzavření smlouvy nebyly právní úkony učiněné v souladu s §15 obch. zák. osobami, které byly rovněž členy statutárního orgánu, nijak zpochybňovány (viz např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1732/98 a 32 Odo 1455/2005). Kdyby nebylo 13 let trvajícího konkurzního řízení na majetek povinné, byla by při případném soudním sporu platnost předmětné smlouvy posouzena jinak. Odvolací soud v projednávané věci nedostatečně vyhodnotil negativní dopad změny v judikatuře na vymožení pohledávky. Závěr odvolacího soudu je v rozporu s názorem, který Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012, podle něhož při soudcovském dotváření práva je vždy třeba pečlivě vážit negativní dopady změny právního názoru, promítající se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konající v dobré víře v existenci práva, vážit při tom též hodnotu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování a společenskou naléhavost takové změny. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z ustanovení §191 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 200) vyplývá, že představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady. Pokud stanovy neurčí jinak, je oprávněn jednat jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
Podle ustanovení §15 obch. zák. (účinného k datu uzavření smlouvy o půjčce, tj. k 31. 12. 2000) kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
V době uzavření smlouvy o půjčce byl v obchodním rejstříku zapsán následující způsob jednání společnosti:
a) zastupování: za společnost jedná představenstvo, a to každý člen představenstva samostatně;
b) podepisování: za společnost podepisují společně buď předseda představenstva, nebo místopředseda představenstva a jeden člen představenstva, a to tak, že k napsanému nebo vytištěnému obchodnímu jménu společnosti připojí svůj podpis s uvedením jména a funkce. Předsedou představenstva byl zapsán J. K.
Otázkou, jež je stěžejní pro závěr soudů v projednávané věci, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněném pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který sjednotil do té doby roztříštěnou výkladovou praxi a překonal vedle dalších rozhodnutí i závěry rozsudku ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1732/98, a ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1455/2005, na něž dovolatelka poukazuje). Nejvyšší soud v něm mimo jiné přijal závěr, že člen statutárního orgánu právnické osoby nemůže být současně jejím zákonným zástupcem podle §15 obch. zák; při souběhu funkce člena statutárního orgánu a osoby pověřené v souladu s §15 obch. zák. (např. ředitele obchodní společnosti) nemůže daná osoba jednat jako pověřená osoba (a obcházet tak nejvyšším orgánem právnické osoby zavedené pravidlo čtyř či více očí, zajišťující kontrolu před zneužitím jednatelského oprávnění statutárního orgánu), ale pouze jako statutární orgán. Nejvyšší soud v této souvislosti taktéž poukázal na rozdíl v rozsahu odpovědnosti člena statutárního orgánu za škodu způsobenou společnosti při výkonu funkce představenstva (a ručícího za závazky společnosti - viz např. §194 odst. 6 obch. zák.) a odpovědnosti osoby pověřené určitou činností ve smyslu §15 obch. zák. Jiný, než přijatý závěr, by vedl k podstatnému snížení ochrany třetích osob. Uvedený závěr, dovozený ze zásad, na nichž spočívá obchodní zákoník, a podepřený již existující právní úpravou práv a povinností členů představenstva akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným, sice Nejvyšší soud formuloval při zkoumání úkonů činěných za družstvo (v době před novelou obchodního zákoníku, provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. a posilující ochranu věřitelů družstva), avšak v projednávané věci je plně platný a použitelný. Z odůvodnění rozsudku velkého senátu a ostatně i ze shora uvedené stručné rekapitulace je zřejmé, že přijatý závěr ohledně konajícího člena statutárního orgánu, zastávajícího současně funkci zákonného zástupce podle §15 obch. zák., nebyl vázán výhradně na úkony ve výlučné pravomoci představenstva. Dovolatelkou předestřená otázka tedy nepatří mezi otázky dovolacím soudem dosud nevyřešené a dílčí závěr odvolacího soudu, že smlouva ze dne 11. 8. 1999, podepsaná za dlužníka (povinnou) pouze generálním ředitelem společnosti J. K., je neplatná, neboť dle obchodního rejstříku za dlužníka musely podepisovat dvě osoby, je v souladu s ustálenou judikatorní praxí.
Dovolací soud nesouhlasí s dovolatelkou ani v tom, že shora uvedené nelze v projednávané věci aplikovat z důvodu negativního dopadu pozdější změny v judikatuře na vymožení dříve vzniklé pohledávky. Nelze přehlédnout, že vymáhanou pohledávku dovolatelka nabyla až několik let po zrušení konkurzu vedeného na majetek povinné od věřitele VINCENT VEGGA, a. s., smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 7. 2017, tedy v době, kdy aplikovaná judikatorní praxe včetně závažnosti důvodů, které vedly k jejímu sjednocení, vstoupila v obecnou známost. Odvolací soud se však již nezabýval argumentací oprávněné, že neplatnosti smlouvy se dovolává a těží z ní povinná, která ji způsobila, a nezkoumal přijaté závěry z hlediska souladu s dobrými mravy. Odvolací soud tak posoudil věc neúplně a tudíž nesprávně a dovoláním napadené rozhodnutí nemůže obstát. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1, 2 věty první o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (viz §243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu