ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1612.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1612/2019-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému M. D. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 155 754 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 34 EXE 1780/2013, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2018, č. j. 23 Co 302/2018-97, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2018, č. j. 23 Co 302/2018-97, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. srpna 2018, č. j. 34 EXE 1780/2013-33, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 29. 8. 2018, č. j. 34 EXE 1780/2013-33, zamítl návrh povinného ze dne 22. 6. 2018 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou, Exekutorský úřad Plzeň - město, pod sp. zn. 108 EX 1760/13. Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je vykonatelný rozhodčí nález E. V. ze dne 17. 12. 2012, č. j. Va 45-43/2012-9 (dále též jen „předmětný rozhodčí nález“), že exekuce je vedena na základě předmětného rozhodčího nálezu k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněné částku 155 854 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50% p.a. z částky 155 854 Kč od 5. 11. 2012 do 31. 1. 2013, z částky 155 754 Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,15% denně z částky 123 424 Kč od 23. 10. 2012 do 31. 1. 2013, smluvní pokutu ve výši 0,15% denně z částky 123 324 od 1. 2. 2013 do zaplacení, náklady předcházejícího řízení ve výši 19 436 Kč a náklady exekučního řízení, že exekuční titul byl vydán na základě smlouvy o úvěru, jejíž návrh byl povinným podepsán dne 26. 6. 2012 a oznámení o schválení úvěru bylo oprávněnou vyhotoveno dne 27. 6. 2012, na jejímž základě oprávněná povinnému poskytla úvěr ve výši 60 000 Kč, že RPSN byla sjednána ve výši 96,23% a celkem tedy měl povinný oprávněné vrátit 127 680 Kč ve 30 měsíčních splátkách, že ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta 0,15% denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, které nastává v případě, že dvě splátky nebudou zaplaceny řádně a včas nebo prodlením se splacením jedné splátky po dobu šedesáti dnů) do zaplacení a smluvní pokuta 25% z nové jistiny, pokud nebude zaplacena do deseti dnů od zesplatnění, a že v rozhodčí smlouvě ze dne 26. 6. 2012 si účastníci sjednali, že případný spor o nárok přímo nebo odvozeně vyplývající z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru či v souvislosti s ním bude rozhodovat jeden z deseti taxativně vyjmenovaných rozhodců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť způsob výběru rozhodce byl v rozhodčí smlouvě sjednán transparentně a rozpor rozhodčí smlouvy s dobrými mravy nemůže bez dalšího vyvolat skutečnost, že jedna (byť slabší) ze stran nezasáhla do procesu kontraktace. Soud prvního stupně přihlížel rovněž ke skutečnostem, že uzavření rozhodčí smlouvy bylo rozhodnutím povinného a nebyl na něj vyvíjen žádný nátlak, že povinný byl při uzavírání rozhodčí smlouvy poučen o povaze rozhodčího řízení, o právních důsledcích uzavření rozhodčí smlouvy a během rozhodčího řízení rovněž o skutečnosti, že rozhodkyně současně vedla další řízení v jiné věci oprávněné, avšak po celou dobu rozhodčího řízení byl pasivní, podjatost rozhodce nenamítal a ani se následně nedomáhal zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení. Z těchto důvodů nelze v exekučním řízení vyhovět obecně formulovaným námitkám povinného stran podjatosti rozhodce a zpochybnění nezávislosti rozhodčího řízení a rovněž nelze dovozovat ani ekonomickou závislost rozhodce pouze z jeho majetkových poměrů.
K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 23 Co 302/2018-97, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výběr rozhodce byl v projednávané věci transparentní, neboť povinný byl v uzavřené rozhodčí smlouvě seznámen s omezeným výčtem rozhodců, z nichž bylo možné rozhodce zvolit, a byl rovněž seznámen i s procesem výběru rozhodce. Uzavřená smlouva o úvěru nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, neboť RPSN (roční procentní sazba nákladů) byla ve výši 96,23% a zahrnovala veškeré náklady spojené s úvěrem, nelze ji proto srovnávat s výší úroků u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami. Odvolací soud rovněž přihlížel ke skutečnosti, že povinný uzavřel úvěrovou smlouvu dobrovolně, s jejími podmínkami souhlasil, její neplatnost (ani neplatnost rozhodčí smlouvy) nenamítal a proti následně (na jejím základě) vydanému rozhodčímu nálezu ve smyslu ustanovení §27 a §31 zákona o rozhodčím řízení žádným způsobem nebrojil. Odvolací soud nedovodil ani ekonomickou závislost rozhodkyně na oprávněné, neboť tuto ekonomickou závislost nemůže založit pouhá opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv, ani nárok rozhodce na odměnu za vyřízení věci. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc a je řádným exekučním titulem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi aspekty rozhodčího řízení, úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy a jejich souladem s dobrými mravy tak, jak to požaduje ustálená judikatura dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018), a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Dovolatel namítá, že úroková sazba sjednaná ve smlouvě o úvěru ve výši 96,23 % p. a. a RPSN ve výši 96,22 % se zjevně příčí dobrým mravům, neboť mnohonásobně překračuje úrok u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné; zvýšené riziko spojené s předmětnou smlouvou o úvěru nemůže odůvodnit téměř sedminásobné překročení obvyklé úrokové sazby poskytované bankami v rámci spotřebitelských úvěrů. Povinný dále namítá, že kumulace smluvních pokut ve výši 25% z jistiny úvěru po jeho zesplatnění a 0,25% denně z jistiny úvěru po jeho zesplatnění je excesivní a v rozporu dobrými mravy a judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11), neboť v jejich součtu činí celková smluvní pokuta cca 80 % nezaplacené částky při prodlení se zaplacením zesplatněného úvěru po dobu jednoho roku. Odvolací soud se rovněž nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu se zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinného a tato skutečnost taktéž způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s požadavkem ustálené judikatury dovolacího soudu, aby zkoumal míru indicií o ekonomické provázanosti rozhodkyně a oprávněné, neboť pouze konstatoval, že povinným zajišťovaný majetek rozhodkyně, ani její dluhy, neimplikují fakt, že by byla ekonomicky závislá na oprávněné, aniž by provedl dovolatelem navrhované důkazy a náležitě zjistil skutkový stav, že rozhodkyně neúčtovala oprávněné žádné rozhodčí poplatky a na základě těchto skutkových zjištění se zabýval ekonomickou závislostí rozhodců a teoretickými příjmy od oprávněné. Rozhodčí smlouva je dle názoru povinného rovněž neplatná pro obcházení zákona, byla-li uzavřena se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout, neboť úmyslem zákonodárce při zakotvení povinnosti uzavření samostatné rozhodčí smlouvy bylo, aby měl spotřebitel právo uzavřít rozhodčí smlouvu, avšak současně možnost odmítnout uzavřít rozhodčí smlouvu; opačným postupem oprávněná obešla zákon s cílem znemožnit povinné odmítnutí uzavření rozhodčí smlouvy. Současně dovozuje, že není možné uzavřít rozhodčí smlouvu ohledně sporů z okruhu právních vztahů, které ještě nevznikly, a které v budoucnu vzniknout nemusí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření namítá, že povinný v nalézacím řízení nevyužil žádný z prostředků obrany proti rozhodčímu nálezu, v řízení před rozhodčím soudem byl pasivní a až ve vykonávacím řízení se domáhá zastavení exekuce; přitom dle závěrů Ústavního soudu (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05) ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto práv. Oprávněná dodává, že vyžaduje-li judikatura dovolacího soudu, na kterou povinný odkazuje, aby byl v rámci posuzování návrhu na zastavení exekuce přezkoumán kontraktační proces a posouzen obsah smlouvy i z pohledu dobrých mravů, jde ve své podstatě o věcný přezkum exekučního titulu, který však v exekučním řízení není přípustný. Oprávněná dále namítá, že úrok byl sjednán v rámci zákonných limitů, neboť byl v úvěrové smlouvě vyčíslen pevnou částkou, povinný s ním byl předem seznámen a úroková sazba je přiměřená, odpovídající skutečnosti, že šlo o nebankovní úrok s vyšší rizikovostí, a povinný s její výší souhlasil. Sjednaná smluvní pokuta rovněž není v rozporu s dobrými mravy, neboť její sjednání je věcí vzájemné dohody stran a byla sjednána v souladu se svým smyslem a účelem, jímž je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazku, a pod pohrůžkou sankce donutit dlužníka k řádnému splnění závazku. Konečně oprávněná namítá, že dovolatelem nastolené námitky stran ekonomické závislosti rozhodců v projednávané věci byly do řízení vneseny až v dovolacím řízení a tyto námitky proto nejsou přípustné. K rozhodnutí o podjatosti rozhodce musejí být tvrzeny další okolnosti, jako je vztah k věci, účastníkům, zástupcům apod., povinný však takový konkrétní vztah v projednávané věci v rozhodčím řízení netvrdil, ani neprokázal, ačkoliv okruh rozhodců byl jasně a určitě vymezen již v rozhodčí smlouvě; pozdní vznesení námitky podjatosti přitom nemůže být důvodem pro zrušení pravomocného rozhodčího nálezu. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky, zda se má exekuční soud při posouzení, jsou jsou-li dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zabývat mimo jiné i otázkou, zda rozhodčím nálezem přiznaná plnění nejsou ve svém úhrnu ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Proto dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (zde uložení veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).
Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
Pro posouzení přiměřenosti výsledku rozhodčího řízení je na místě zabývat se zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele i k míře indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněným. Zohlednit je rovněž třeba i způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „z. r. ř.“. Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
Při vyhodnocení zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Přitom je třeba přihlédnout k tomu, že Ústavní soud již dříve v souvislosti s formulářovými smlouvami uzavíranými se spotřebiteli dovodil, že postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spotřebitel smlouvu podepsal a byl s ním srozuměn. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů by neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, součástí formulářově předtištěných všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka a Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce].
Obecné soudy jsou rovněž povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (jeho úvěruschopnost). Nedošlo-li k tomu, bylo by možné hodnotit úvěrovou smlouvu jako rozpornou s dobrými mravy, a v této souvislosti i jako neplatnou na ni navazující rozhodčí smlouvu, čímž by zanikla pravomoc rozhodce a byl by dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Posouzení, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, neboť ve smlouvě sjednaná RPSN ve výši 96,23% zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, odvíjí se od počtu splátek a celkové délky splácení a nelze ji srovnávat s výší úroků u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami. Současně odvolací soud uzavřel, že povinný s uvedenou RPSN souhlasil, úvěrovou smlouvu podepsal, v průběhu rozhodčího řízení byl pasivní, nijak se nebránil a proti rozhodčímu nálezu začal brojit až nyní v rámci řízení exekučního. Ze shora uvedeného však plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Odvolací soud měl též přihlédnout k existenci ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinnému je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty. Jestliže však odvolací soud takové posouzení v úplnosti neprovedl s odůvodněním, že rozhodčí i úvěrová smlouva byly uzavřeny dobrovolně, vážně a bez nátlaku a zabýval-li se pouze výší a přiměřeností RPSN, je jeho právní posouzení podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné a tudíž i nesprávné. Při posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
Ze shora uvedeného plyne, že dílčí závěry odvolacího soudu o mravnosti smlouvou o úvěru sjednaných a rozhodčím nálezem přiznaných smluvních pokut a úroků nejsou provedeny v úplnosti. Již tento fakt sám o sobě vede k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, když odvolacímu soudu je dále třeba vytknout, že neučinil úsudek o mravnosti rozhodčím nálezem přisouzeného plnění jako celku. Teprve po uskutečnění celkového úsudku o mravnosti rozhodčím nálezem přisouzeného plnění přitom odvolací soud může přistoupit k posouzení, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce plnění z rozhodčího nálezu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to podle výše vyzdvihnutých kritérií uvedených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017.
V dalším řízení bude věcí odvolacího soudu, aby v případě, že plnění přiznané předmětným rozhodčím nálezem shledá v celém komplexu nemravným, rovněž uvážil, zda celkový obchodní konstrukt počínaje uzavřením rozhodčí smlouvy a konče vydáním rozhodčího nálezu, vedl k cílenému poškození povinného jako spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), a to i s přihlédnutím k námitce povinného, že smlouva, která měla založit pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, měla být uzavřena v době, kdy smlouva o úvěru ještě nebyla podepsána.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kolíně) k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.)
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu