ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1673.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1673/2019-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné M. Š. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228, pro 141 859,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 11 EXE 2001/2017, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2019, č. j. 15 Co 24/2019-186, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2019, č. j. 15 Co 24/2019-186, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 11. prosince 2018, č. j. 11 EXE 2001/2017-164, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích pověřením ze dne 22. června 2017, č. j. 11 EXE 2001/2017-13, pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné vůči povinné ve výši 141 859,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 42 375,30 Kč od 28. září 2016 do zaplacení, s rozhodčím poplatkem ve výši 1 100 Kč, s náklady předcházejícího řízení ve výši 25 700 Kč a s náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, a to na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem ze dne 20. března 2017, č. j. 402 Rozh 107/2017-21.
Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 11. prosince 2018, č. j. 11 EXE 2001/2017-164, byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že povinná je povinna nahradit oprávněné na nákladech řízení o zastavení exekuce 36 083 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že oprávněná (resp. původní věřitel) s povinnou uzavřely samostatnou rozhodčí smlouvu. V rozhodčím řízení povinná vůči rozhodčí smlouvě nevznášela námitky a není prokázáno, že by rozhodčí smlouva byla nespravedlivá či nemravná. Navíc v případě povinné nejde o osobu nezkušenou, co se týče sjednávání úvěrů a půjček, neboť ona sama v minulosti spolupracovala s úvěrovou nebankovní společností a podmínky, za nichž se úvěry a půjčky poskytují, jí byly známé. Povinná byla dokonce sama v jiné věci uznána vinnou přečinem podvodu ve formě spolupachatelství. Soud prvního stupně dále uvedl, že má za to, že by se neměl zabývat smlouvou o úvěru a úrok jako takový v daném případě nezpůsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Ujednání o konkrétní výši úroku nemůže být podle soudu prvního stupně nepřiměřeným ujednáním, neboť povinná byla se sazbou úroku seznámena a výše úrokové sazby byla zcela jasná. V případech, kdy nebyla podána žaloba o zrušení rozhodčího nálezu, nemůže exekuční soud v řízení o zastavení exekuce přezkoumávat platnost rozhodčí doložky ani to, zda neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a nemůže exekuci z tohoto důvodu ani zastavit.
Krajský soud v Plzni k odvolání povinné usnesením ze dne 18. února 2019, č. j. 15 Co 24/2019-186, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že forma i obsah odvolání nasvědčuje tomu, že použitá argumentace obsahuje pouze obecná tvrzení o lichevním charakteru smlouvy a o podjatosti či ekonomické závislosti rozhodců, aniž by byly uvedeny konkrétní okolnosti vztahující se k této kauze. Podle názoru odvolacího soudu rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky 12. srpna 2015 obsahuje transparentní ujednání obsahující seznam a identifikační údaje rozhodců, z nichž rozhodčí řízení povede ten, který bude vybrán. Povinná měla možnost se seznámit s rozhodčí smlouvou, kterou podepsala, a nevyužila možnost vybrat si sama konkrétního rozhodce ze seznamu v rozhodčí smlouvě. Není proto pravda, že povinná byla zcela diskvalifikována z možnosti ovlivnit výběr rozhodce.
Ohledně tvrzené podjatosti a ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné odvolací soud poukázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017. Stran zpochybnění podpisu úvěrové smlouvy odvolací soud uvedl, že povinná omezila své tvrzení jen na konstatování, že smlouvu nepodepsala, nevysvětlila však, proč takto závažnou okolnost ponechávala bez povšimnutí i v případě doručování rozhodčího nálezu a především z jakého důvodu čerpala poskytnutý úvěr, když se tak mělo dít na základě nepodepsané a podle názoru povinné tedy neplatné smlouvy. Odvolací soud proto vyhodnotil tvrzení povinné jako nevěrohodné.
K námitkám povinné, že soud prvního stupně se nezabýval podmínkami sjednání úvěrové smlouvy, výší sjednaných úroků a sankcí, přičemž oprávněná požaduje nepřiměřené úroky několikanásobně převyšující míru obvyklou v době sjednání smlouvy – tedy v nemravné, lichevní výši a že ve smluvních ujednáních je zahrnuta celá řada smluvních pokut, které se vzájemně nevylučovaly, běžely vedle sebe a byly i uplatněny a vymáhány, odvolací soud uvedl, že povinná neuvedla žádné konkrétní údaje. Podle judikatury Nejvyššího soudu navíc exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru nebo rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Nadto odvolací soud zopakoval, že povinná, byť v postavení spotřebitele, uzavírala úvěrovou i rozhodčí smlouvu jako spotřebitel nadstandardně obeznámený s podmínkami poskytování úvěrů a půjček.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, ve kterém namítá, že odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku, zda způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy zjevný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy, a to ve vztahu k výši úroku a smluvním pokutám sjednaným ve smlouvě a je dán důvod věcného přezkumu platnosti úvěrové a potažmo rozhodčí smlouvy v exekučním řízení, je-li nesoulad smluvních ujednání zjevně v rozporu s dobrými mravy a principy, na nichž je založen demokratický právní stát. Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu – zejména od usnesení ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, neboť pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Dovolatelka nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že neuvedla žádné konkrétní údaje k výši sjednaných úroků a smluvních pokut, neboť namítala zjevně nepřiměřenou výši úroku – 97 % p. a. Soudy obou stupňů nadto měly k dispozici i rozhodčí spis včetně předmětné rozhodčí i úvěrové smlouvy, a měly proto posoudit ujednání o výši úroku a smluvních pokut z hlediska kritérií vymezených judikaturou, což neučinily, a odchýlily se tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Odvolací soud měl dále podle povinné nesprávně vyřešit i otázku, zda je prokázáno řádné uzavření rozhodčí smlouvy za situace, kdy je popřena pravost této smlouvy tím, že je popřen podpis povinné na této smlouvě bez toho, aby druhý účastník (oprávněný), který na základě takovéto smlouvy zahájil rozhodčí řízení a domohl se v tomto řízení nároku prokázal pravost podpisu na této smlouvě a může být za takové důkazní situace veden výkon rozhodnutí (exekuce) proti povinné. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, nebo ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud z výše uvedených důvodů napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k novému projednání a rozhodnutí.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání sdělila, že povinná byla v nalézacím (rozhodčím) řízení pasivní a své námitky uplatňuje až nyní v exekučním řízení. Nesouhlasí se závěry recentní judikatury Nejvyššího soudu stran možnosti posuzování kontraktačního procesu a obsahu úvěrové a rozhodčí smlouvy z pohledu dobrých mravů v exekučním řízení a považuje je za rozporné, k čemuž předkládá obsáhlou polemiku. Co se týče výše sjednaného úroku, ta se pohybuje v zákonných limitech a rovněž sjednané smluvní pokuty neodporují dobrým mravům. Oprávněná akcentuje, že povinná není v oblasti poskytování půjček a úvěrů osobou nezkušenou. Neplatnost smlouvy o úvěru nadto podle oprávněné nezpůsobí neplatnost rozhodčí smlouvy. Dále oprávněná uvádí, že exekuční titul se v exekučním řízení nepřezkoumává a vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenáší. Tvrzení o nepodepsání smluv považuje za ryze účelové.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky, zda se má exekuční soud při posouzení, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zabývat mimo jiné i otázkou, zda rozhodčím nálezem přiznaná plnění nejsou ve svém úhrnu ve zjevném rozporu s dobrými mravy a principy, na nichž je založen demokratický stát, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání povinné je důvodné.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).
Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy nemusí být odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
Přitom je na místě zabývat se zejména posouzením míry a zjevnosti rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši úroků a smluvních pokut), neboť dovolací soud již dříve dovodil, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému plnění, které není ve zjevném rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem a exekuce byla zastavena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018); možným zneužitím finanční tísně spotřebitele; mírou a odůvodněností pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení.
Toto zkoumání je nutné provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu úkonů účastníků a rozhodce, jak z hlediska transparentnosti, tak z hlediska přiměřenosti a dopadů do sféry povinného spotřebitele jako celku. Argumentací a maior ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (včetně úhrnné přiměřenosti úroků a smluvních pokut). Exekuční soud pak přistoupí k zastavení exekuce tehdy, když výsledek celkového posouzení vyzní tak, že do práv povinného – spotřebitele bylo zasaženo mimořádně silně, jak Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, v němž se rovněž vyjádřil k závěrům přijatým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004 sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, na něž odkazuje odvolací soud v napadeném rozhodnutí a oprávněná ve vyjádření k dovolání. Skutečnost, že povinná uzavírala úvěrovou i rozhodčí smlouvu jako spotřebitel nadstandardně obeznámený s podmínkami poskytování úvěrů a půjček, je rovněž relevantní a měla by být zahrnuta do této komplexní úvahy.
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména úroků a smluvních pokut), a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Jestliže však odvolací soud takové posouzení neprovedl s odůvodněním, že podle judikatury Nejvyššího soudu exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru ani rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je jeho právní posouzení podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné a tudíž i nesprávné.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž by se zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání, napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu