ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2549.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 2549/2019-1140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce R. I. , narozeného XY, bytem XY, pro doručování adresou ve XY, zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 284/39, proti žalované Q spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Židenice, Pálavské náměstí 4246/5, identifikační číslo osoby 60696133, zastoupené Mgr. Ivou Minaříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kuřimská 1503/42, o 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 3/2008, o dovolání žalobce a o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2019, č. j. 21 Co 287/2017-1097, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Ve shora označené věci o peněžité plnění, jehož se žalobce domáhal vůči žalované tzv. poddlužnickou žalobou, Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 53 C 3/2008-949, uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku 2 500 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně z částky 2 680 000 Kč od 6. 1. 1995 do 10. 4. 1995 a z částky 2 500 000 Kč od 11. 4. 1995 do zaplacení (výrok I.), žalobu ohledně zbylých úroků z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.), které následně konkretizoval usnesením ze dne 16. 10. 2017, č. j. 53 C 3/2008-1008.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 21 Co 287/2017-1097, rozsudek soudu prvního stupně „v části o požadavku“ žalobce na zaplacení úroků z prodlení ve výši 1 % denně z částky 2 500 000 Kč od 24. 4. 2004 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně „v části o požadavku“ žalobce na zaplacení částky 2 500 000 Kč, 1% úroků z prodlení denně z částky 2 680 000 Kč od 6. 1. 1995 do 10. 4. 1995 a 1% úroků z prodlení denně z částky 2 500 000 Kč od 11. 4. 1995 do 23. 4. 2004 změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 2 500 000 Kč, 1% úroky z prodlení denně z částky 2 680 000 Kč od 6. 1. 1995 do 1. 3. 1995 a z úroku z prodlení za den 2. 3. 1995 částku 26 000 Kč [výrok II.a)], žalobu „v části o požadavku“ žalobce na zaplacení částky 800 Kč z úroku z prodlení za den 2. 3. 1995, 1% úroků z prodlení denně z částky 2 680 000 Kč od 6. 1. 1995 do 10. 4. 1995, 1% úroků z prodlení denně z částky 2 500 000 Kč od 11. 4. 1995 do zaplacení a náhrady nákladů řízení o výkon rozhodnutí ve výši 59 620 Kč zamítl [výrok II.b)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Mimo jiné odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že „nebyl prokázán platný zápočet pohledávek povinného a poddlužníka učiněný do 14. 8. 1995, tedy dne či okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí poddlužníku“. Doplnil, že tzv. úkojné právo vzniká oprávněnému z exekučního řízení až do výše přikázané pohledávky; touto výší je dána limitace vyhovění poddlužnické žalobě.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v části výroku II.b) a výroku III. dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že „dovolání je podáno dle §237 o. s. ř. s tím, že dovolatel požaduje, aby vyřešená právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak“. Upřesnil, že dovolacím soudem by měla být rozdílně od soudu odvolacího vyřešena právní otázka rozsahu, v jakém vzniklo žalobci úkojné právo z přikázané pohledávky tak, že žalobci vzniklo úkojné právo i z pohledávek vzniklých „v budoucnu“ (včetně nároku na smluvní pokutu podle příslušných ustanovení uzavřené kupní smlouvy). Okolnost, že pohledávka se dosud nestala splatnou, dovolatel považuje za nerozhodnou s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004.
Rovněž žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž namítala nesprávné právní posouzení otázky zániku pohledávky započtením, resp. tvrdila, že před doručením usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dne 14. 8. 1995 zanikla započtením vymáhaná pohledávka v plné výši. Dovolatel „je přesvědčen, že ze strany odvolacího soudu došlo při hodnocení existence pohledávky žalobce za žalovaným k odchýlení postupu, který je v rozhodovací praxi zavedený a je odlišný od zavedené judikatury“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání obou účastníků rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že posuzovaná dovolání nejsou přípustná (§237 o. s. ř.).
Ustanovení §237 o. s. ř. stanoví podmínky přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustálené a rozsáhlé rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že zákonná podmínka přípustnosti dovolání prvotně klade na dovolatele povinnost vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, druhotně doložit, že tato hlediska jsou v dané věci také reálně naplněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2486/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018, sp. zn. 20 Cdo 1450/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5626/2017).
Žalobcem zvolené (a nevystižené) kritérium, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , vychází z toho, že odvolací soud v řešené otázce zaujal právní názor, jehož změny se nyní dovolatel domáhá. Pro řádné vymezení předpokladu přípustnosti je však nezbytná existence právního názoru Nejvyššího soudu, jenž musí být dovolatelem specifikován alespoň v rovině podstatných úvah dovolacího soudu s připojením dovolatelem formulovaného, resp. jím zamýšleného (a od původního odlišného) právního názoru s uvedením relevantních důvodů opodstatňujících jeho změnu. Těmto požadavkům žalobce nedostál již pouze proto, že požaduje odklon od právního závěru odvolacího soudu, nikoli soudu dovolacího.
Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004, přípustnost dovolání sám o sobě založit nemůže, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není s právními závěry uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu v rozporu. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku vysvětlil, že přikázáním jiné peněžité pohledávky (§312 a násl. o. s. ř.) vzniká oprávněnému tzv. úkojné právo vůči tomuto dlužníku (poddlužníku), a to až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, přičemž poddlužnická žaloba ve smyslu §315 odst. 1 o. s. ř. je důvodná, jen jestliže by žalovaný – nebýt exekučního postižení pohledávky – měl povinnost uhradit dluh povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (srov. §313 odst. 1 o. s. ř.); okolnost, že pohledávka se dosud nestala splatnou, popřípadě že má z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu, je nerozhodná. Dospěl-li v posuzované věci odvolací soud k závěru, že nebyl prokázán platný zápočet pohledávek povinného a poddlužníka učiněný do 14. 8. 1995 (tj. ke dni doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí) a že přikázaná pohledávka činila celkem 4 000 000 Kč, je jeho rozhodnutí s výše citovaným rozsudkem v souladu, neboť překročit výši vymáhané pohledávky nelze (tj. žalovaný nemůže plnit více, než měl plnit povinnému).
Napadl-li žalobce dovoláním usnesení odvolacího soudu rovněž ve výroku o nákladech řízení, dovolání je v uvedeném rozsahu nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Taktéž dovolání žalované přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedeného ustanovení – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 5724/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 852/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 20 Cdo 3943/2017; nemůže proto obstát vymezení jednoho z hledisek přípustnosti dovolání žalovanou tak, že se odvolací soud při hodnocení existence pohledávky žalobce za žalovanou odchýlil od postupu, „který je v rozhodovací praxi zavedený a je odlišný od zavedené judikatury“.
Jelikož dovolání žalobce i žalované vykazuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k dovolání, Nejvyšší soud obě dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu