ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2746.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2746/2018-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Pitambera s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Florenci 1332/23, identifikační číslo osoby 05569419, proti povinnému P. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, pro 94 672,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 28 EXE 674/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2017, č. j. 25 Co 439/2017-54, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V označené věci Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 10. 2017, č. j. 28 EXE 674/2017-39, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice, pod sp. zn. 124 EX 5348/17, podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek insolvenčního řízení u Krajského soudu v Praze, č. j. KSPH 36 INS XY (dále rovněž „seznam přihlášených pohledávek“). Soud prvního stupně uzavřel, že oprávněná (v době rozhodování soudu prvního stupně Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901 - dále „původní oprávněná“) předložila platný exekuční titul vydaný v insolvenčním řízení, jehož povinným namítané vady není exekuční soud oprávněn „věcně posuzovat“. Povinný byl v uvedeném insolvenčním řízení oddlužen v důsledku uplynutí zákonem stanovené lhůty, nikoli pro „splnění předpokladů materiálních“, tj. splácení odpovídajícího poměru z přihlášených pohledávek. Povinný nebyl osvobozen od zbývajících dluhů ve smyslu §414 nebo 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „IZ“), neboť o to ani nepožádal.
K odvolání povinného Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) specifikované usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 29. 12. 2017, č. j. 25 Co 439/2017-54, potvrdil. Seznam přihlášených pohledávek je řádným exekučním titulem ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. f) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), byla-li nepopřená (§192 IZ) a do insolvenčního řízení přihlášená pohledávka původní oprávněné uspokojena pouze do výše 9 559,32 Kč. Povinný netvrdil a z insolvenčního řízení ani nevyplývá, že by dovolatel podal návrh na osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení (o možnosti podání takového návrhu není povinností insolvenčního soudu dlužníka poučovat). Protože insolvenční řízení povinného skončilo právní mocí usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, č. j. KSPH 36 INS XY, je (zbylá) pohledávka oprávněné exekučně vymahatelná a zákonné podmínky pro zastavení exekuce tak nejsou naplněny.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při posouzení rozhodné právní otázky (zda je výpis ze seznamu do insolvenčního řízení přihlášených pohledávek exekučním titulem) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od dovolatelem označeného usnesení Nejvyššího soud ze dne 21. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 17/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2544/2013. Předestřenou otázku řeší negativním vymezením podmínek ustanovení §192 odst. 3 IZ. Tyto podmínky v posuzované věci nenastaly, avšak „dle ust. §192 odst. 3 insolvenčního zákona vzhledem ke svému obsahu samo o sobě nepostačuje k závěru, že se jedná o ustanovení zákona, které připouští výkon seznamu přihlášených pohledávek po skončení insolvenčního řízení“. Protože výpis ze seznamu přihlášených pohledávek není v případě povinného exekučním titulem, je dán důvod k zastavení exekuce. V tomto směru dovolatel formuloval návrh na změnu napadeného usnesení odvolacího soudu.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Ustanovení §237 o. s. ř. stanoví podmínky přípustnosti tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jestliže dovolatel založil přípustnost dovolání na tvrzení, že napadené usnesení je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a na podporu svého tvrzení označil konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, je pro posouzení přípustnosti dovolání určující, zda má dovolatelem znamenaná judikatura pro řešení nabízené otázky relevantní význam. Poukazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu však dovolatel zvolené hledisko přípustnosti nevystihuje. Uváděná rozhodnutí jsou totiž založena na jiné, dnes již neúčinné, právní úpravě zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, což je činí, s přihlédnutím ke změnám dikce, systematiky či zavedení nových institutů, pro zkoumaný případ argumentačně nepoužitelnými k rozhodování podle současné právní úpravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010, uveřejněné pod číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 2331/2018). Přijetím insolvenčního zákona doznala původní právní úprava výrazných změn, mj. v podobě nového způsobu řešení úpadku oddlužením a možnosti vést exekuci (výkon rozhodnutí) na základě seznamu přihlášených pohledávek. Dovolatelem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu proto rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu založit nemohou a byť se tato rozhodnutí zabývají seznamy přihlášek do konkurzu ve spojení s exekučním titulem podle povinným rozporovaného ustanovení §40 odst. 1 písm. f) ex. řádu, nelze tyto závěry bez dalšího aplikovat na odlišný institut oddlužení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec uvedeného závěru dovolací soud odkazuje na ustanovení §312 odst. 4 a §192 odst. 3, resp. §410 odst. 1 ve spojení s §190 až §202 IZ v rozhodném znění, z nichž lze dovodit, že seznam přihlášených pohledávek je obecně vzato způsobilým exekučním titulem (§40 odst. 1 písm. f/ exekučního řádu) i v režimu oddlužení; řečené však neznamená, že vždy, ve všech případech oddlužení, je možné na jeho základě exekuci provést, resp. že se nemusí prosadit institut zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, č. j. 20 Cdo 2331/2018).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (viz §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu