ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3624.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3624/2019-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České republiky – Okresního soudu v Hradci Králové se sídlem v Hradci Králové, Ignáta Herrmanna č. 227/2, identifikační číslo osoby 00024945, proti povinnému Z. B., narozenému dne XY, bytem v XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupenému Mgr. Vladimírem Matysem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15/16, pro 71 748 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 EXE 2711/2018, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2019, č. j. 19 Co 94/2019-76, takto:
Dovolání povinného se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze k odvolání povinného usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 19 Co 94/2019-76, potvrdil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 3. 2019, č. j. 9 EXE 2711/2018-63, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce, týkající se způsobu jejího provedení přikázáním jiné peněžité pohledávky z titulu vymoženého plnění v rámci exekučního řízení vedeného u Exekutorského úřadu Přerov pod sp. zn. 203 Ex 43484/17, o kterém rozhodla soudní exekutorka JUDr. Alena Blažková, Ph.D., Exekutorský úřad Brno-město, exekučním příkazem ze dne 14. 9. 2018, č. j. 006 EX 1277/18-41. Odvolací soud zjistil, že v projednávané věci byl mimo jiné vydán exekuční příkaz soudní exekutorkou ze dne 14. 9. 2018, č. j. 006 EX 1277/18-41, k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky vůči dlužníku povinného Exekutorskému úřadu Přerov, JUDr. Lukáši Jíchovi, konkrétně pohledávky z titulu vymoženého plnění v rámci exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 203 EX 43484/17, která byla povinnému přiznána rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 5. 6. 2017, č. j. 8 T 6/2017-364, kterým byla Ch. S. uložena povinnost zaplatit povinnému náhradu škody 21 530 Kč a náhradu nemajetkové újmy 600 000 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť vymáhaná pohledávka není pohledávkou vyloučenou z výkonu rozhodnutí podle ustanovení §321 a násl. občanského soudního řádu. Pohledávka se sice podle §489 ve spojení s §496 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, pokládá za movitou nehmotnou věc, avšak občanský soudní řád i zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“, které vymezují zákonný rámec způsobu postihu majetku povinné osoby, nadále rozlišují a rozdílně upravují způsob postižení pohledávek povinného a prodej movitých a nemovitých věcí. Exekuční příkaz v projednávané věci není exekučním příkazem vydaným podle ustanovení §321 a 322 občanského soudního řádu, ale jde o exekuční příkaz vydaný podle §312 občanského soudního řádu a §63 a násl. ex. řádu, tedy přikázáním jiné peněžité pohledávky. Z ustanovení §317 a násl. občanského soudního řádu se nepodává, že by pohledávka z titulu náhrady za nemajetkovou újmu spadala pod taxativně vymezený okruh pohledávek, které nepodléhají výkonu rozhodnutí. Zvolený způsob exekuce není možné hodnotit jako rozporný s dobrými mravy, když povinný, vůči němuž je evidováno 27 exekucí, svou v projednávané věci vymáhanou povinnost dobrovolně nesplnil, ač některé exekuční tituly byly vydány již v roce 2010.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že v projednávané věci je postižena jeho pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy, jejíž postižení v rámci výkonu rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu má být z výkonu rozhodnutí vyloučena ve smyslu ustanovení §322 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť právo na náhradu nemajetkové újmy je právem ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou povinného a jeho primárním účelem je především odčinění vzniklých duševních útrap povinnému a napravení či alespoň zmírnění nemajetkové újmy. Povinný přitom nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka na náhradu nemajetkové újmy není věcí, a proto se její vyloučení z výkonu rozhodnutí neřídí ustanovením §321 a násl. občanského soudního řádu, neboť pohledávka je podle ustanovení §489 ve spojení s §496 odst. 2 o. z. za věc považována. S odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 1 VSPH 2405/2016-B-46, dovozuje, že exekuční postih předmětné pohledávky by byl v rozporu s účelem přiznané nemajetkové újmy a rovněž v rozporu s dobrými mravy, proto by její postižení v rámci výkonu rozhodnutí nemělo být přípustné podle ustanovení §322 odst. 1 občanského soudního řádu a exekuce by měla být v tomto rozsahu zastavena podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Povinný dále odkazuje na novelizaci ustanovení §412 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále též jen „ins. zák.“, který postižení plnění z titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové újmy v rámci insolvenčního řízení výslovně vylučuje a dovozuje, že tento závěr je „plně aplikovatelný i na řízení exekuční“, když do majetkové podstaty podle ustanovení §207 odst. 1 ins. zák. nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud „exekuci zastavil“, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel ve svém dovolání rovněž navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva [zda je v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) postižitelná pohledávka povinného na náhradu nemajetkové újmy], která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného není opodstatněné.
Podle ustanovení §321 o. s. ř. výkonem rozhodnutí nemohou být postiženy věci, jejichž prodej je podle zvláštních předpisů zakázán, nebo které podle zvláštních předpisů výkonu rozhodnutí nepodléhají.
Podle ustanovení §322 odst. 1 o. s. ř. z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného nebo ve společném jmění povinného a jeho manžela, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy a jejichž počet a hodnota odpovídá obvyklým majetkovým poměrům.
Dovolateli lze přisvědčit, ustanovení §321 a §322 o. s. ř. obsahují výčet věcí, které nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Je však třeba zdůraznit, že pohledávka ve smyslu exekučního (procesního) práva je zvláštní majetkovou hodnotou, neboť možnosti a limity jejího postižení jsou upraveny specifickým způsobem (srov. ustanovení §303 a násl. o. s. ř.). Argumentace povinného, že pohledávka je ve smyslu hmotného práva považována za věc, neobstojí, neboť v procesním právu má pohledávka svůj vlastní režim postižení, který je odlišný od postižení „movitých věcí“ ve smyslu §321 a násl. o. s. ř. Výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí totiž mohou být postiženy movité věci s výjimkou věcí postihovaných podle části šesté hlav druhé až čtvrté (srov. ustanovení §323 odst. 1 věta prvá o. s. ř.)., ustanovení §321 a násl. o. s. ř. je proto možné (a nutné) zohlednit pouze v případě výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem movitých a nemovitých věcí a nikoliv v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením pohledávky.
Skutečnost, že exekuční (procesní) právo přistupuje k pohledávce jako ke zvláštní majetkové hodnotě, což má za následek, že se v posuzovaném případě neaplikuje ustanovení §322 o. s. ř., není sama o sobě nespravedlivá; je věcí zákonodárce, aby konkrétním způsobem stanoveným zákonem ustavil rovnováhu mezi zájmy oprávněného a povinného. To, že peněžitá pohledávka přiměřeného zadostiučinění je exekučně postižitelná, neboť to ustanovení §317 a násl. o. s. ř., nevychyluje nerovnováhu mezi zájmy oprávněného a povinného směrem, který je z pohledu „dobrých mravů“ zjevně neakceptovatelný. Peněžité pohledávky (na rozdíl např. od snubního prstenu apod.) totiž slouží svojí podstatou jako prostředek k získání jiné hodnoty bez ohledu na to, jaký je důvod jejich vzniku. Zájem povinného, aby exekučně nebyly postižitelné peněžité pohledávky nad únosnou míru, je dostatečně chráněn ustanovením §317 a násl. o. s. ř.
Pro účely exekuce nelze argumentovat ani ustanovením §207 ins. zák., neboť exekuční právo neobsahuje žádnou normu, jež by sdělovala, že exekuční titul nelze uspokojit přikázáním pohledávky povinného podle §2959 o. z., když tato pohledávka není obsažena v taxativním výčtu nepostižitelných pohledávek v ustanoveních §§317 až 319 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu