ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3665.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3665/2018-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného P. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti povinným 1) T. M. , narozenému XY, bytem XY, a 2) P. M. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, pro 1 428 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 EXE 1262/2015, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2018, č. j. 30 Co 86/2018-160, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené věci vede soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček, Exekutorský úřad Praha 7, pověřený usnesením Okresního soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 3. 2016, č. j. 4 EXE 1262/2015-63, pod sp. zn. 101 EX 3873/15 exekuci podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodčím senátem ve složení Mgr. Pavel Fryšák, Mgr. Jiří Šubrt a JUDr. Monika Bezděková dne 30. 9. 2013 pod sp. zn. 3426/2013 (dále jen „rozhodčí nález“), jímž byla žalovaným (povinným) uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku ve výši 1 428 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně z částky 1 428 500 Kč od 11. 9. 2012 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 1 200 Kč za každý započatý den prodlení ode dne 5. 9. 2012 do 12. 7. 2013, dále částku 80 000 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 107 982,60 Kč. Vymáhaná pohledávka vznikla oprávněnému (jeho právní předchůdkyni) ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 24. 5. 2012, č. 2512000051, byla-li téhož dne sjednána rovněž rozhodčí smlouva pro případ vzniku sporu z uvedené úvěrové smlouvy. Povinní dne 21. 11. 2013 podali žalobu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu podle §31 písm. b), e) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „z. r. ř.“), která byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2014, č. j. 14 C 67/2013-153, zamítnuta.
K návrhu povinných soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 12. 2017, č. j. 4 EXE 1262/2015-131, exekuci částečně zastavil v rozsahu, v níž byla exekuce vedena podle výše uvedeného rozhodčího nálezu (výrok I.); ve zbývající části návrh povinných na zastavení exekuce zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o částečném zastavení exekuce (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. května 2018, č. j. 30 Co 86/2018-160, odvolání oprávněného proti výroku IV. usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) odmítl, v oprávněným napadených výrocích I., o částečném zastavení exekuce, a III., o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Svůj závěr odůvodnil (ve shodě se soudem prvního stupně) tím, že způsob volby členky senátu JUDr. Moniky Bezděkové nedostál požadavkům pro nezávislost a transparentnost výběru rozhodce, tudíž rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem (s odkazem např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, uveřejněné pod číslem 101/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož se soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nezabýval transparentností způsobu volby rozhodců, odvolací soud překážku pro posouzení této námitky neshledal (k problematice posuzování pravomoci rozhodce v exekučním řízení odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4522/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo na nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11 /N 71/65 SbNU 9/, a nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12 /N 164/66 SbNU 433/).
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost staví na předpokladech, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena odlišně od rozhodnutí odvolacího soudu“. Oprávněný v této souvislosti předestřel otázku, zda „je odvolací soud v exekučním řízení povinen při posuzování exekučního titulu respektovat pravomocné rozhodnutí soudu o přezkumu rozhodčího nálezu, které vydal příslušný soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu“. Odvolací soud se při řešení uvedené právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, uveřejněného pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017. Dovolatel z uvedeného důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud napadená usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem exekučního řízení - §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
– dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Z předloženého spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 14 C 67/2013, je zřejmé, že se povinní (v uvedeném nalézacím řízení žalobci) domáhali zrušení rozhodčího nálezu z důvodů podle §31 písm. b) z. r. ř., tj. že se rozhodčí smlouva na danou věc nevztahuje a proto není dána příslušnost rozhodnout rozhodcem, neboť předmětná smlouva neobsahuje ujednání o rozhodčí doložce (nadto uzavřená toliko jedním z povinných), dále z důvodu §31 písm. e) z. r. ř., tj. že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (nebylo nařízeno ústní jednání a nebyl brán zřetel na písemné námitky nedostatku pravomoci rozhodce), a z důvodu §31 písm. f) z. r. ř., tj. že rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému (k plnění nepřiměřené výše úroku). Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, č. j. 14 C 67/2013-153, žalobu přezkoumal ve smyslu důvodů §31 písm. a), b), c), d), e), f) a h) z. r. ř (na základě žalobních námitek a z úřední povinnosti podle právních předpisů na ochranu spotřebitele), a mimo jiné vyslovil závěr, že „ dle obsahu rozhodčí smlouvy a dle obsahu rozhodčího spisu je pak zřejmé, že byl i zákonným způsobem sestaven rozhodčí senát, když žalovaný řádně jmenoval rozhodce, žalobci na výzvu nereagovali a tudíž za ně – v souladu s rozhodčí smlouvou – jmenovala rozhodce společnost a tito dva rozhodci pak jmenovali předsedajícího rozhodce “.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že zákon o rozhodčím řízení a jím předznamenanou ochranu v občanskoprávním sporném řízení nelze obcházet v představě, že ochranu lze nalézt v následném řízení exekučním; pakliže se tak má - až zde - stát, pak jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Ustanovení rozhodce podle zákonem stanovených (transparentních) kritérií představuje jednu ze základních náležitostí, kterou je oprávněn (povinen) posoudit také exekuční soud v exekuční fázi řízení; zjistí-li soud dodatečně nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4522/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V souladu s uvedenými právními závěry a specificky k problematice transparentnosti výběru rozhodce (rozhodců) Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací činnosti dovodil, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že se jeho výběr neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 5754/2015, proti němuž byla ústavní stížnost rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 10/17, odmítnuta).
Z předestřené judikatorní praxe plyne, že odvolací soud - zabýval-li se v exekučním řízení transparentností výběru rozhodce - nevykročil z konstantní praxe dovolacího soudu, neboť mu v takovém postupu nebránila překážka věci rozhodnuté. Nelze současně přehlédnout, že Okresní soud v Olomouci v řízení o zrušení rozhodčího nálezu transparentnost výběru rozhodce (rozhodců) explicitně neřešil (hodnotil pouze to, zda byl zákonným způsobem sestaven rozhodčí senát), takže i z tohoto hlediska byl exekuční soud povinen (a oprávněn) tuto otázku k námitce povinných otevřít (revidovat).
Dovolatelem znamenané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, se po obsahové stránce míjí s právními závěry odvolacího soudu uvedenými v napadeném usnesení, neboť Nejvyšší soud v označeném usnesení pouze dovodil povinnost obecných soudů nižších instancí zabývat se specifickými okolnostmi rozhodčích smluv či doložek, jakož i procesu jejich sjednávání (zejména nemožností slabší strany modifikovat obsah rozhodčí smlouvy). Obdobně není pro posuzovanou věc přiléhavé ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, které z hlediska ekonomické závislosti rozhodců jmenovaných opakovaně řešilo situaci, kdy tam uzavřená rozhodčí smlouva umožňovala oprávněné (úvěrové společnosti) přímo a bez prostřednictví třetí osoby vybrat jednoho z předem stanoveného počtu jednoznačně a jmenovitě určených rozhodců, nikoli situaci, kdy součástí rozhodčí smlouvy bylo ujednání, že spor bude projednávat a rozhodovat rozhodce určený společností administrativně zajišťující činnost rozhodců (tj. osobou od smluvních stran nezávislou, která však zároveň není stálým rozhodčím soudem podle z. r. ř.). V zásadě totéž platí i ve vztahu k poslednímu z dovolatelem zmíněných rozhodnutí (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012), ve kterém byl stranami sporu zvolen rozhodce z řad advokátů.
Protože dovolatel hledisko přípustnosti dovolání nevystihl, dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání oprávněného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu