ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.394.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 394/2019-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné STRABAG a. s. , se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 198/21, identifikační číslo osoby 60838744, zastoupené Mgr. Petrou Křístkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, 5. máje č. 1200/23, proti povinnému D. K. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Davidem Niebauerem, advokátem se sídlem v Lánech, Berounská č. 107, pro 8 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 13 Nc 2029/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 2018, č. j. 21 Co 186/2018-87, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. srpna 2018, č. j. 21 Co 186/2018-87, potvrdil usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. května 2018, č. j. 13 Nc 2029/2001-68, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Uvedl, že v exekučním řízení byla dražbou movitých věcí, prováděnou dne 12. června 2002, vymožena částka 105 200 Kč a exekucí srážkami ze mzdy povinného byla ke dni 28. března 2018 vymožena částka 949 Kč. Náklady exekuce doposud činí 51 031 Kč a byly uspokojeny právě z výtěžku shora specifikované dražby movitých věcí povinného. S ohledem na sdělení soudního exekutora, podle něhož jsou prováděny lustrace majetku povinného s tím, že po skončení konkurzu ještě nebylo provedeno šetření, zda povinný má movité věci, které by mohly být v exekuci postižitelné, dospěl k závěru, že zatím nelze učinit závěr o bezúspěšnosti exekuce, tj. exekuci pro nemajetnost povinného podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavit a to i přesto, že exekuce je vedena již od roku 2001. Ve vztahu k délce exekučního řízení upozornil na skutečnost, že exekuce nemohla být prováděna z důvodu konkurzu na majetek povinného. Nad to připomněl, že exekuce je prováděna i (byť minimálními) srážkami ze mzdy povinného. Z obsahu exekučního spisu se nepodává, že by povinný byl objektivně omezen na trhu práce například ze zdravotních důvodů či z důvodu svého věku nebo že by z jiného důvodu bylo možné uvažovat o tom, že by nikdy nemohl dosáhnout postižitelného příjmu či majetku. Pouhé srovnání spočívající v porovnání dosud vymožené částky, event. srážek ze mzdy povinného, s celkovou exekucí vymáhanou částkou není pro závěr, že je dán důvod zastavení exekuce pro nemajetnost, dostačující.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že usnesení odvolacího soudu se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe, na kterou v dovolání odkazuje. Uvádí, že celková exekucí vymáhaná pohledávka činila v roce 2017 více jak 19 000 000 Kč. Rekapituluje majetkoprávní situaci povinného, z níž vyvozuje, že povinný s výjimkou mzdy, z níž jsou již prováděny srážky, nedisponuje žádným exekucí postižitelným majetkem. Je proto zcela evidentní (nad to při zohlednění celkové výše vymáhané pohledávky), že exekucí vymožené částky nepostačí ani ke krytí nákladů exekuce. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, podle kterého by exekuce neměla být vedena do nekonečna, pokud aktuální majetková situace neumožňuje ani pokrýt náklady exekuce a neexistuje-li ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z kterého by bylo možné exekuci uspokojit. Z uvedeného vyvozuje, že je proto na místě exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o.s. ř. zastavit, přičemž je nepodstatné, že zatím nebyl (kromě jiného) proveden soupis movitého majetku povinného po konkurzu. Soud měl o zastavení exekuce ze shora uvedeného důvodu rozhodnout nejen na základě vyjádření exekutora k majetkoprávní situace povinného, ale rovněž s ohledem na obsah exekučního spisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008). Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudkem zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. srpna 2018, č. j. 20 Co 186/2018-87, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. května 2018, č. j. 13 Nc 2029/2001-68 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V projednávané věci odvolací soud založil závěr o tom, že důvod k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného (nyní) dán není, na zjištění, že exekutor dosud neukončil šetření o majetku povinného po konkurzu a tudíž neprovedl mobiliární exekuci.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Jestliže tedy povinný uvádí, že soudní exekutor učinil již všechny úkony potřebné k prokázání nemajetnosti povinného, resp. pokud některé neučinil, nemá to na závěru, zda je v daném případě dán důvod pro zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, vliv, jde o skutkové tvrzení, které je v rozporu se zjištěními odvolacího soudu. Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Jde-li o judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní závěr odvolacího soudu podle povinného v rozporu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008), dovolací soud tento názor nesdílí, neboť předmětné rozhodnutí nijak neodporuje závěru (na němž odvolací soud v projednávané věci založil své rozhodnutí) o tom, že k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má dojít až poté, kdy po provedení všech úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného, není zjištěn žádný majetek, popřípadě je-li jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačující, takže jeho realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty.
Z ustálené judikatorní činnosti Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016, či usnesení ze dne 27. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017) se podává, že nevyčerpal-li soudní exekutor dosud všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného, lze pro futuro očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů povinného, popř. poskytnutí dalších podkladů a informací ze strany exekutora. Teprve v případě, že by ani v budoucnu nebylo možno po provedené lustraci majetku očekávat vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, bude namístě stav nedobytnosti pohledávky promítnout do zastavení exekuce. Námitka bezúspěšného vymáhání po delší dobu vedení exekuce, která navíc v posuzovaném případě byla mimo jiné vyvolána konkurzem prohlášeným na majetek povinnému, proto není relevantní, neboť je pro budoucno otevřena možnost změny majetkových poměrů dovolatele. Obzvláště, pokud na straně povinného není zřejmá žádná překážka, pro kterou by nemohl být více ekonomicky aktivní, tj. která by mu objektivně bránila začlenit se na trh práce, což ostatně dovodil i odvolací soud vycházeje přitom jak z vyjádření exekutora, tak z obsahu exekučního spisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani není důvod, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. ex. řádu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu