ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4174.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4174/2018-251
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly ve věci žalobkyně M. T. S. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, o poddlužnické žalobě na zaplacení 274 702,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 77/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 18 Co 314/2017-210, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 18 Co 314/2017-210, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 2017, č. j. 25 C 77/2016-172, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím ve výroku I. potvrdil rozsudek ze dne 24. 3. 2017, č. j. 25 C 77/2016-172, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu žalobkyně, jíž se domáhá na žalované zaplacení částky 274 702,80 Kč (výrok I.), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 34 703 Kč (výrok II.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 135,20 Kč (výrok II.). Žalobkyně se jako oprávněná v exekučním řízení domáhá vůči povinné PSS Engineering s. r. o. uspokojení pohledávky ve výši 240 000 Kč, která jí byla přiznána rozsudkem pro uznání z titulu odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz s následkem smrti jejího syna. Soudní exekutor vydal exekuční příkaz přikázáním pohledávky povinné za žalovanou jako zákonnou pojistitelkou zaměstnavatele. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně (oprávněná) nemá proti žalované (poddlužnici) právo na uspokojení vymáhané pohledávky, neboť žalovaná prokázala, že pohledávka přikázaná v exekučním řízení nikdy neexistovala, a to vzhledem k existenci zákonné výluky z povinnosti pojistitele plnit povinnému zaměstnavateli ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle vyhlášky Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Povinná v procesním postavení žalovaného zaměstnavatele svým procesním postupem spočívajícím v navození fikce uznání nároku podle §114b o. s. ř. vyvolala přiznání soudně uplatněného nároku žalobkyni, tedy následek totožný s následky konkrétních, výluku zakládajících postupů pojištěného zaměstnavatele, výslovně uvedených v §8 písm. c) a d) citované vyhlášky. Uznání nároku postupem podle §114b o. s. ř. shodně jako uzavření smíru či uznání nároku výslovným prohlášením znemožňují pojistiteli uplatnění námitek vůči platnosti (existenci) vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jakož i vůči dalším podmínkám vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
- jestliže §129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, stanoví, že při provozování neživotních pojištění, u kterých je povinnost uzavřít pojistnou smlouvu stanovená zákonem, má v řízení správním i soudním pojišťovna při šetření pojistné události postavení účastníka řízení, z čeho lze dovodit, že tak nutně musí být jako vedlejší účastník a nikoli jako (přímý) účastník řízení,
- zda lze fikci uznání nároku podle §114b o. s. ř. subsumovat pod důvody §8 písm. d) vyhlášky č. 125/1993 Sb.,
- zda se od §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), odchyluje postup soudů, kdy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 318/2015 (řízení o žalobě na náhradu škody na zdraví) nebyla žalované přiznána náhrada nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných a neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem (žalovaná tento typ sporů řeší běžně) a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 77/2016 (nynější řízení o poddlužnické žalobě) soud neshledal mimořádné okolnosti zvláštního zřetele hodné na straně žalované pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Dovolatelka má za to, že soudy posvětily postup, kdy se vyplácí procesní neaktivita, uznání nároku a nečinnost, a to ke škodě osoby procesně aktivní. Rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání ani nereagování na kvalifikovanou výzvu nezbavuje soud odpovědnosti za spravedlivé rozhodnutí ve věci. Domnívá se, že je vyloučen extenzivní výklad §8 písm. d) vyhlášky č. 125/1993 Sb. v neprospěch osoby, kterou má toto pojištění chránit. Pokud by bylo citované ustanovení vztaženo i na rozsudek fikcí uznání, byla by potrestána osoba, které škoda na zdraví vznikla, což je proti smyslu pojistného plnění. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení považuje za nepřezkoumatelné a v rozporu s §13 o. z., kdy se odvolací soud nevypořádal s důvody, jež byly shledány jako mimořádného zřetele hodné ve vztahu k nákladovému výroku v rozhodnutí ve věci projednávané před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Co 196/2017. Rozhodnutí soudů se sice precizně věnovalo výkladu podzákonného předpisu, ale ve výsledku byl zvolen výklad, který je v rozporu s výkladovým vodítkem stanoveným v §2 odst. 3 o. z. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že skutkové okolnosti pracovního úrazu syna žalobkyně dosud nejsou objasněny a k jejich objasnění by mělo teprve dojít v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 259/2014. Domnívá se, že odvolací soud věc posoudil správně, jestliže uzavřel, že žalovaný zaměstnavatel svým procesním postupem vyvolal přiznání nároku žalobkyni, tedy následek totožný s následky konkrétních výluku zakládajících postupů pojištěného zaměstnavatele s tím, že uznání nároku znemožňuje pojistiteli uplatnění námitek vůči existenci vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jakož i vůči dalším podmínkám vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu. Pokud by totiž procesní úkony kteréhokoli zaměstnance byly „vhodně sladěny“ s procesními úkony zaměstnavatele, jak se stalo v tomto případě, bylo by tímto způsobem možné i v dalších případech dosáhnout pravomocných rozsudků, podle kterých by žalované a případně i jiným pojistitelům vznikaly platební povinnosti, aniž by se pojistitelé mohli z pozice vedlejšího účastníka vyjádřit ke sporným nárokům, na jejichž posouzení a rozhodnutí mají právní zájem. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení dovolatelkou předložené otázky, zda má pojišťovna ve smyslu §129 odst. 1 zákona o pojišťovnictví v řízení týkajícím se šetření pojistné události postavení vedlejšího či „přímého“ účastníka řízení.
Další otázkou dovolatelka napadá rozhodnutí o nákladech řízení účastníků, v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání je ovšem přípustné v otázce, jež dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to zda v rámci vztahu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem jeho zaměstnance je pojišťovna, u níž je zaměstnavatel pro tyto případy ze zákona pojištěn, povinna poskytnout pojistné plnění, jestliže v řízení, v němž se pozůstalý rodič zaměstnance domáhal po zaměstnavateli náhrady škody způsobené pracovním úrazem zaměstnance, dojde k vydání rozsudku pro uznání v důsledku procesní nečinnosti zaměstnavatele. Dovolání je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však ze spisu nepodávají.
Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů vyplývá, že dne 7. 4. 2013 došlo v XY ke zranění syna žalobkyně, který na následky úrazu dne 14. 8. 2014 zemřel. Dne 18. 1. 2016 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro uznání, č. j. 13 C 318/2015-71, že společnost PSS Engineering s. r. o. (zaměstnavatel syna žalobkyně) je povinna zaplatit žalobkyni částku 240 000 Kč jako náhradu škody na zdraví jejího syna; PSS Engineering s. r. o. se přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila k podané žalobě, a soud proto rozhodl o vydání rozsudku pro uznání podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. Na základě tohoto rozsudku pro uznání je k návrhu žalobkyně jako oprávněné vedena soudním exekutorem Mgr. Janem Krejstou, Exekutorský úřad Brno-město, exekuce na majetek společnosti PSS Engineering s. r. o. K provedení exekuce vydal soudní exekutor dne 18. 4. 2016 exekuční příkaz, č. j. 159 EX 00324/16-014, kterým rozhodl o přikázání pohledávky povinné PSS Engineering s. r. o. za dlužnicí Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, z důvodu plnění v rámci pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, konkrétně za škodu (újmu) vzniklou v důsledku pracovního úrazu zaměstnance povinné (syna oprávněné).
Podle §365 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném v době, kdy se úraz stal (7. 4. 2013) – dále jen „zákoník práce“ – se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2007) do dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců řídí odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání §272 až 274 zákoníku práce, ustanoveními části čtrnácté hlavy I zákoníku práce, §205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
Podle §366 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odstavec 1) a je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí (odstavec 4).
V případě, že zaměstnanec následkem pracovního úrazu zemře, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout jednorázové odškodnění pozůstalých a náhrady uvedené v §375 zákoníku práce.
Podle §205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance, s výjimkou organizačních složek státu, jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni u České pojišťovny, akciová společnost, pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. 12. 1992. Ostatní zaměstnavatelé jsou pojištěni u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost, případně její právní nástupkyně v České republice, kterou je Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group.
V souladu s vyhláškou č. 125/1993 Sb. má zaměstnavatel právo, aby za něho pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (§2 odst. 1) a pojišťovna nehradí škodu, kterou se zaměstnavatel zavázal hradit nad rámec stanovený právními předpisy (§4). Zaměstnavatel je mj. povinen v řízení o náhradě škody respektovat pokyny pojišťovny, zejména se bez jejího souhlasu nezavazovat k náhradě promlčené pohledávky [§8 písm. c)] a nepřistoupit bez jejího souhlasu na uzavření soudního smíru [§8 písm. d)]. Pojišťovna dále není povinna plnit, pokud zaměstnavatel v řízení o náhradě škody, kterou má pojišťovna uhradit, bez souhlasu pojišťovny nevznese námitku promlčení, zaváže se bez souhlasu pojišťovny uhradit promlčenou pohledávku nebo bez souhlasu pojišťovny uzavře soudní smír (§9 odst. 2).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2457/2017, uzavřel, že pojišťovna je z důvodu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání povinna za zaměstnavatele nahradit škodu, která vznikla zaměstnanci při nemoci z povolání, (jen) v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce, a není povinna za zaměstnavatele hradit tu část škody, k jejíž náhradě se zaměstnavatel zavázal nad rámec své odpovědnosti stanovený zákoníkem práce či jinými právními předpisy, a to ani kdyby byl tento závazek zaměstnavatele vůči zaměstnanci obsažen v mezi nimi uzavřeném smíru schváleném soudem. Ustanovení §9 odst. 2 věty druhé citované vyhlášky je nutné interpretovat tak, že v případě uzavření soudního smíru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bez souhlasu pojišťovny může pojišťovna odmítnout plnit nikoli zcela, ale jen v části přesahující rozsah odpovědnosti zaměstnavatele podle zákoníku práce.
Nejvyšší soud dále v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že v řízení o žalobě oprávněného zaměstnance na vyplacení pohledávky, která mu byla přikázána na základě výkonu rozhodnutí nařízeného podle §312 a násl. o. s. ř, podané proti příslušné pojišťovně jako dlužnici povinného zaměstnavatele, který je u ní pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle §205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, a který se ve smíru schváleném soudem zavázal poskytnout zaměstnanci plnění z důvodu této odpovědnosti (tzv. poddlužnické žalobě podle §315 odst. 1 o. s. ř.), se soud zabývá též rozsahem, ve kterém byl zaměstnavatel povinen k náhradě škody podle pracovněprávních předpisů. V části, v níž plnění požadované zaměstnancem po pojišťovně přesahuje rozsah odpovědnosti zaměstnavatele stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy, soud žalobu zamítne.
Uvedené závěry lze obdobně vztáhnout i k projednávané věci. Nelze aplikovat §9 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., neboť ten se vztahuje pouze na postup zaměstnavatele spočívající v nevznesení námitky promlčení, v závazku uhradit promlčenou pohledávku nebo v uzavření soudního smíru bez souhlasu pojišťovny. Situaci, kdy se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. v důsledku procesní nečinnosti zaměstnavatele má za to, že zaměstnavatel nárok uplatněný žalobou uznal, však lze podřadit přímo pod ustanovení §4 citované vyhlášky, podle kterého pojišťovna není povinna hradit škodu, kterou se zaměstnavatel zavázal hradit nad rámec stanovený právními předpisy. Pojišťovna je tedy i v tomto případě povinna hradit škodu v rozsahu stanoveném zákoníkem práce.
Jestliže se v řízení o poddlužnické žalobě domáhá pozůstalá matka zemřelého zaměstnance proti pojišťovně jako dlužnici povinného zaměstnavatele (který je pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle §205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb.) vyplacení pohledávky, jež jí byla přikázána v exekuci vedené podle vykonatelného rozsudku pro uznání, jímž byl zaměstnavatel zavázán uhradit plnění z důvodu své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, může pojišťovna (poddlužnice) v tomto řízení namítat, že zaměstnavatel (povinný) za ní nemá pohledávku, která by mohla být žalobkyni (oprávněné) přikázána, a není povinna hradit za zaměstnavatele část škody vzniklé pracovním úrazem, k jejíž náhradě se zaměstnavatel zavázal nad rámec své odpovědnosti stanovený zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy tím způsobem, že v důsledku nečinnosti zaměstnavatele v nalézacím řízení došlo k vydání rozsudku pro uznání.
Skutečnost, že zaměstnavatel uznal (byť svou nečinností) odpovědnost za pracovní úraz svého zaměstnance, však nevede k zániku povinnosti pojišťovny plnit v důsledku pojistné události (jíž je vznik povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu). Zamítnout poddlužnickou žalobu je možné pouze v části, v níž plnění přiznané pozůstalému rodiči zemřelého zaměstnance přesahuje rozsah odpovědnosti zaměstnavatele stanovený zákonem (resp. pokud soud dospěje k závěru, že podmínky pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele nebyly splněny).
Jinak řečeno, soud v řízení o poddlužnické žalobě musí posoudit, zda zaměstnavatel ze zákona odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem (a v jakém rozsahu je povinen ji nahradit), a jestliže dospěje ke kladnému závěru, není pro povinnost pojišťovny poskytnout pojistné plnění významné, že zaměstnavatel v důsledku své procesní nečinnosti v řízení o tomto nároku vyvolal fikci uznání dluhu.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu