ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4243.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4243/2018-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného I. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem v Jaroměři, nám. Československé armády 51, proti povinnému J. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, pro 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 EXE 2321/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2018, č. j. 15 Co 139/2018-87, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2018, č. j. 15 Co 139/2018-87, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 20 EXE 2321/2011-65, zastavil exekuci na majetek povinného (výrok I.), rozhodl, že povinný je povinen nahradit oprávněnému náklady řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok II.), a oprávněný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Škarpovi, Exekutorský úřad Praha 4, náklady exekuce, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok III.). Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zastavení exekuce ve smyslu §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Exekuční řízení je vedeno více než 6 let, za tuto dobu se nepodařilo na dluh povinného ničeho vymoci, aktuální výše vymáhané částky včetně nákladů exekuce činí 1 704 219,20 Kč, povinný nedisponuje majetkem, z něhož by bylo bezprostředně možné uspokojit alespoň náklady exekuce a na tuto možnost nelze ani spolehlivě usuzovat do budoucna. Soudní exekutor přes opakované lustrace nezjistil žádný postižitelný majetek povinného, povinnému je 63 let, nemá bankovní účet, je veden jako uchazeč o zaměstnání v evidenci úřadu práce. Soud uvedl, že cílem exekučního řízení je uspokojení vymáhané pohledávky v přiměřeném čase a efektivní ukončení exekuce; v dané situaci je však další vedení exekuce neúčelné, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k naplnění smyslu exekučního řízení, tj. vymožení pohledávky oprávněného či alespoň k úhradě nákladů exekuce. Exekuční řízení je vedeno dostatečně dlouhou dobu, aby soudní exekutor provedl všechny možné způsoby exekuce, a obecná možnost, že povinný v budoucnu nabude majetek na základě dědění, darování či začne pobírat mzdu, sama o sobě nedostačuje. Pokud byl oprávněnému znám nějaký postižitelný majetek povinného, měl dostatek času, aby o něm informoval soudního exekutora.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Uvedl, že za situace, kdy podle soudního exekutora doposud nebyly vyčerpány všechny možné způsoby provedení exekuce a je zvažován výjezd za účelem kontaktu povinného, provedení mobiliární exekuce a zaslání žádosti o poskytnutí součinnosti pojišťovacím ústavům, je předčasný závěr soudu prvního stupně, že není možné očekávat ani částečné uspokojení oprávněného. Povinný, na něhož je vedena jediná exekuce, je v řízení zastoupen advokátem, tedy pravděpodobně disponuje finančními prostředky nezbytnými k úhradě právních služeb a nelze tak vyloučit, že další uvedená šetření exekutora budou úspěšná. Předběžná výše nákladů exekuce nedosahuje ve srovnání s obvyklou cenou právních služeb advokáta nijak závratné výše, a proto závěr prvoinstančního soudu, že výtěžek exekuce nebude postačovat ani k jejich pokrytí, je předčasný a nesprávný. Povinný nedoložil, že by mu jeho špatný zdravotní stav znemožňoval zapojení do pracovního procesu, ani své bezdomovectví.
Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Namítá, že při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. soud nemůže mechanicky převzít stanovisko soudního exekutora, že se u povinného může teoreticky objevit nějaký majetek, obzvlášť za situace, kdy průběh exekučního řízení trvajícího již téměř 9 let poukazuje na úplný opak. Soud prvního stupně vycházel nejen ze zprávy soudního exekutora o dosavadním průběhu exekuce, ale sám posoudil návrh povinného na základě objektivních skutečností vyplývajících ze spisu. Odvolací soud přistoupil k věci opačným způsobem a své rozhodnutí založil zcela na domněnkách převzatých od soudního exekutora, aniž by se pokusil sám (tj. na základě vlastních zjištění či zjištění soudu prvního stupně) zhodnotit dosavadní průběh exekuce (zda byl zjištěn majetek, který by postačoval ke krytí nákladů exekuce). Dále povinný uvedl, že tvrzení exekutora o nevyčerpání všech možností provedení exekuce je alibistické a účelové a slouží pouze k prodloužení exekuce – pokud se soudní exekutor domníval, že pohledávku lze alespoň částečně uspokojit prodejem movitých věcí povinného, měl k němu přistoupit již dříve. Soudní exekutor má zcela jasnou představu o finanční situaci povinného, která je dlouhodobě neměnná, což dokládá i celkem 8 exekucí, které byly v průběhu posledních 18 let zastavovány pro nemajetnost povinného. Není zřejmé, proč soudní exekutor dosud neprovedl mobiliární exekuci. Dovolatel poukázal mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, a zdůraznil, že odvolací soud měl na základě vlastního šetření posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce a zda případné další dotazy a lustrace majetku mohou v budoucnu vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil a rozhodl o zastavení exekuce.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., zákon č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posuzování otázky, zda jsou splněny podmínky pro zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však ze spisu nepodávají.
Nejvyšší soud již dříve k otázce posouzení, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., uzavřel, že exekuční soud v této souvislosti vychází jednak ze zprávy soudního exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko soudního exekutora k návrhu na zastavení exekuce (přičemž tato zpráva slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení soudního exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem), z obsahu exekučního spisu a rovněž z vlastních zjištění, jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného, ale taktéž na další perspektivy vedení exekuce. Jinak řečeno exekuční soud musí na základě vlastního šetření prověřit, zda případné další dotazy a lustrace ze strany soudního exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného, jenž by pokryl alespoň náklady exekuce. Přitom perspektiva, že povinný v dosažitelné (přiměřené) budoucnosti nabude majetek, musí být reálná, nikoliv jen hypotetická. V případě, že by ani v blízké budoucnosti nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky, je namístě stav nedobytnosti promítnout do zastavení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3095/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4755/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019).
V projednávané věci se odvolací soud při hodnocení perspektivy vedení exekuce omezil odkazem na údajně produktivní věk povinného. V době rozhodování odvolacího soudu přitom bylo povinnému téměř 64 let a věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod ve smyslu §32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, dosáhl v 63 letech a 2 měsících. Prostá skutečnost tzv. důchodového věku v žádném případě nevylučuje schopnost povinného opětovně se zapojit do pracovního procesu a pravidelně získávat příjem, ale bez dalších informací o konkrétních poměrech povinného nelze automaticky uvažovat o uvedeném věku jako produktivním, který by poskytoval důvodné očekávání, že povinný v dohledné době v důsledku své ekonomické aktivity nabude exekučně postižitelný majetek.
Odvolací soud konstatoval, že podle soudního exekutora dosud nebyly vyčerpány všechny možné způsoby provedení exekuce, je zvažován výjezd za účelem kontaktu povinného, provedení mobiliární exekuce a zaslání žádosti o poskytnutí součinnosti pojišťovacím ústavům, aniž by však tuto zprávu kriticky zhodnotil – jak to naopak učinil soud prvního stupně. Minimálně se přitom nabízí úvaha, z jakého důvodu dosud neproběhl pokus o mobiliární exekuci či lustrace pojišťovacích ústavů, jestliže exekuce bezvýsledně probíhala ke dni rozhodování odvolacího soudu již téměř 7 let.
Odvolací soud vycházel ze stejné zprávy soudního exekutora jako soud prvního stupně, která však byla v době rozhodování odvolacího soudu stará téměř 11 měsíců. Odvolací soud současně uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo předčasné právě proto, že dosud nebyly provedeny úkony citované ve zprávě soudního exekutora, aniž by sám ověřil, zda k takovému vývoji v exekuci v mezidobí nedošlo. Bylo přitom možné očekávat, že tyto úkony exekutor provedl právě v průběhu předmětných 11 měsíců a bylo namístě vyžádat si aktuální zprávu soudního exekutora.
Konečně se nelze ztotožnit ani s úvahou odvolacího soudu, že povinný je v řízení zastoupen advokátem, a tedy pravděpodobně disponuje finančními prostředky nezbytnými k úhradě právních služeb. Z pouhé skutečnosti, že je účastník zastoupen v řízení advokátem, nelze usuzovat na majetkové poměry účastníka, zvláště pokud soudu nejsou známy konkrétní sjednané podmínky právního zastoupení. Je-li vztah advokáta a klienta založen smluvně, je výše či způsob určení odměny za poskytnutí právní služby výsledkem dohody a má přednost před jejím určením jako tzv. mimosmluvní odměny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Hranice smluvní autonomie v určení výše odměny jsou pak vymezeny požadavkem na její přiměřenost, přičemž smluvní odměna nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci (srov. §4 odst. 3 advokátního tarifu, čl. 10 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky) a v praxi se objevuje celá řada způsobů jejího stanovení (odměna časová, úkonová, podílová, paušální, podle výsledku apod.). Odvolací soud zcela pominul, že byť je úplatnost poskytování právních služeb advokátem pravidlem, §22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, předpokládá, že v některých případech může být advokacie vykonávána také bezúplatně. V advokacii není výjimečné, že advokát ojediněle poskytne právní službu bezplatně či za sníženou odměnu tzv. „pro bono“ osobě potřebné, nemajetné, v tíživé sociální, zdravotní či jiné těžké osobní situaci, ale rovněž např. svému rodinnému příslušníku či v zájmu šíření svého „dobrého jména“ za účelem získání další klientely apod. [srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4009/2014 (uveřejněný pod číslem 56/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4495/2014].
Obstát proto nemůže ani související úvaha odvolacího soudu, že jelikož povinný pravděpodobně disponuje prostředky nezbytnými k úhradě právních služeb, nelze vyloučit, že další šetření exekutora budou úspěšná. Z obsahu spisu je krom toho patrné, že povinnému jsou ve věci poskytovány právní služby advokátem nejméně od 28. 11. 2016 (kdy povinný prostřednictvím své advokátky podal návrh na zastavení exekuce) a soudní exekutor přesto do rozhodnutí odvolacího soudu o 19 měsíců později nevymohl ničeho – není tedy zřejmé, z čeho odvolací soud usuzuje, že je reálná naděje na exekuční postižení částky odpovídající úhradě za hypotetickou odměnu advokáta.
Protože odvolací soud při posouzení otázky, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., nerespektoval shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jeho rozhodnutí není správné a Nejvyšší soud je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu