ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.446.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 446/2019-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Oberösterreichische Versicherung AG, se sídlem v Linzu, Grubenstrasse 32, Rakouská republika, zastoupené Dr. Alexanderem Haschem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Sirkárny 467/2a, proti povinnému F. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 15 EXE 12001/2017, o dovolání povinného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2018, č. j. 20 Co 280/2018-91, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. května 2017, č.j. 15 EXE 12001/2013-61, prohlásil za vykonatelné na území České republiky rozhodnutí Zemského soudu v St. Pöltnu, Rakousko, ze dne 11. srpna 2016, sp. zn. 4 Cg 121/15 t., a rozhodnutí Vrchního zemského soudu ve Vídni, Rakousko, ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 34 R 100/16z (výrok I.), a uložil povinnému povinnost nahradit navrhovatelce náklady řízení ve výši 2.541 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 17. října 2018, č. j. 20 Co 280/2018-91, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil povinnému nahradit navrhovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 1.270,50 Kč (výrok II.). K námitkám povinného odvolací soud uvedl, že práva odvolatele před rakouskými soudy nemohla být dotčena neposkytnutím českého překladu rozhodnutí těchto soudů, neboť povinný byl v řízení zastoupen českým i rakouským advokátem. Ačkoli soud prvního stupně nedodržel formu rozhodnutí předepsanou §17 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl-li usnesením a nikoli rozsudkem, nemohla mít tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; odvolací soud ostatně sám nápravu zjednal a rozhodl rozsudkem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž především nesouhlasí s užitou formou vydaného rozhodnutí soudu prvního stupně a s následným procesním postupem odvolacího soudu a vznáší dvě níže specifikované právní otázky, které ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs jen „o. s. ř.“), dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a to 1) „zda odvolací soud může zjednat nápravu nesprávné formy rozhodnutí soudu prvního stupně“, pokud sám rozhodne rozsudkem, a 2) „zda je v obecné rovině zákonný postup odvolacího soudu“, pokud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně „vydané v kvalitativně nižší formě, nežli ukládá zákon“. Dovolatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně aby odložil právní moc či případně vykonatelnost napadeného rozhodnutí z důvodů podle §243 o. s. ř.
Oprávněná ve svém vyjádření ze dne 31. ledna 2019 souhlasila se závěry soudů obou stupňů a rozporované užití nesprávné formy rozhodnutí označila za vadu, která nemohla mít vliv na správnost dotčených rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi (viz např. usnesení ze dne 30. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, či usnesení ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3783/2012) vysvětlil, že nesprávná forma rozhodnutí je vadou řízení, která však sama o sobě nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí (není přitom rozhodné, zda byla soudem přijata kvalitativně vyšší či nižší forma rozhodnutí). Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé usnesením (ačkoliv měl rozhodnout rozsudkem), pak nezbavuje odvolací soud povinnosti rozhodnout o odvolání proti takovému rozhodnutí rozsudkem, neboť bylo-li vydání rozhodnutí v nesprávné formě procesní vadou, pak okolnost, že odvolací soud s tímto rozhodnutím zacházel jako s rozhodnutím majícím formu správnou (tzn. sám rozhodl rozsudkem, měl-li již takto postupovat soud prvního stupně), byla postupem vedoucím ke zhojení uvedeného nedostatku.
Od těchto závěrů není důvodu se odchylovat ani v posuzovaném případě, je-li současně zřejmé, že odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a jím zvolený postup postačil k nápravě namítané procesní vady soudu prvního stupně. Dovolatel žádné (jiné) vady mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci neuváděl, přičemž i k takovým vadám by bylo možno přihlédnout jen u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, aniž nařizoval jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) dovolací soud nerozhodoval o návrhu povinného na odklad právní moci či vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu