ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.502.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 502/2019-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněných a) J. J. , narozeného XY, b) A. J. , narozené XY, oba bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, proti povinné Y. B. , narozené XY, za účasti bývalého manžela povinné J. B. , narozeného XY, oba bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem se sídlem v Ostravě, Solná č. 5, pro 855 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 EXE 10561/2017, o dovolání manžela povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2018, č. j. 9 Co 427/2017-77, takto:
I. Dovolání oprávněných se odmítá .
II. Oprávnění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit bývalému manželu povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 465,70 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Vidury, advokáta se sídlem v Ostravě, Solná č. 5
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. července 2018, č. j. 9 Co 427/2017-77, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. března 2017, č. j. 48 EXE 10561/2017-35, ve výroku I. o částečném zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění prodejem nemovitých věcí na základě exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Jiřího Krále, Exekutorský úřad Ostrava (dále jen „soudní exekutor“), ze dne 13. února 2017, č. j. 043 EX 32/17-11, a ve výroku II., kterým byla exekuce vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 EXE 10561/2017 částečně odložena v rozsahu jejího provádění prodejem nemovitých věcí na základě exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 13. února 2017, č. j. 043 EX 32/17-11, a to do pravomocného skončení řízení o návrhu bývalého manžela povinné na částečné zastavení exekuce datovaného dnem 6. března 2017, potvrdil a oprávněným uložil zaplatit společně a nerozdílně bývalému manželovi povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 14 931,40 Kč. Uvedl, že závěr okresního soudu, podle kterého nelze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění povinné a jejího bývalého manžela, neboť exekvovaná pohledávka vznikla výlučně povinné až po rozvodu jejího manželství s bývalým manželem, je správný. Bývalý manžel povinné se tak mohl ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), domáhat částečného zastavení exekuce v rozsahu, v jakém byl jeho majetek postižen více, než připouští „zvláštní právní předpis“. Tímto předpisem se rozumí předpis účinný v době vzniku vymáhaného závazku. Jestliže tedy závazek vznikl před 1. lednem 2014, je na místě aplikovat ustanovení §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož do společného jmění patřily toliko závazky vzniklé jednomu nebo oběma manželům za trvání manželství. Exekvovaný závazek, který vznikl povinné až poté, kdy její manželství s bývalým manželem bylo pravomocně rozvedeno, tak do společné jmění nepatří a představuje výlučný dluh povinné. Pro takový dluh přitom ve smyslu ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, ve spojení s §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), není možné vést exekuci na majetek ve společném jmění, tj. aplikovat ustanovení §732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V této souvislosti odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn 20 Cdo 3416/2016.
Usnesení odvolacího soudu napadli oprávnění v celém rozsahu dovoláním, v němž formulují tři dle jejich názoru odvolacím soudem nesprávně právně posouzené otázky:
1) zda lze pro dluh vzniklý po zániku manželství jednom z manželů avšak před vypořádáním jejich společného jmění vydat exekuční příkaz postihující majetek ve společném jmění, řídí-li se právní vztah oprávněných a povinné občanským zákoníkem z roku 2012;
2) co se rozumí „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b o. s. ř., pokud sice dluh vznikl za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, avšak oprávnění se s povinnou dohodli, že svůj závazek podle ustanovení §3028 odst. 3 o. z. podřizují občanskému zákoníku z roku 2012;
3) zda se v exekučním řízení aplikuje ustanovení §732 o. z., když exekucí vymáhaný dluh vznikl za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, ale oprávnění s povinnou jej následně smluvně podřídili režimu občanského zákoníku z roku 2012.
Oprávnění mají za to, že lze majetek patřící do zaniklého ale dosud nevypořádaného společného jmění povinného a jejího bývalého manžela postihnout exekucí, i když dluh vznikl po pravomocném rozvodu jejich manželství. Judikatura, kterou ve svém rozhodnutí cituje odvolací soud, je na danou věc nepřiléhající, neboť se vztahuje k odlišné právní úpravě, než která je relevantní v posuzované věci. Oprávnění poukazují na skutečnost, že závazek vymáhaný v předmětné exekuci sice vznikl za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, avšak oprávnění se s povinnou dohodli na tom, že se tento závazek ve smyslu ustanovení §3028 odst. 2 o. z. řídí občanským zákoníkem z roku 2012. Za této situace se tak „zvláštním právním předpisem“ rozumí nikoliv právní úprava účinná do 31. prosince 2013, nýbrž právní úprava účinná od 1. ledna 2014. Tento svůj závěr opírají o stejné usnesení dovolacího soudu, jímž argumentuje rovněž odvolací soud, a to o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn 20 Cdo 3416/2016, které podle nich odvolací soud nesprávně interpretoval, neboť v citovaném rozhodnutí se dovolací soud neřešil, zda se „zvláštním právním předpisem“ rozumí právní předpis účinný v době vzniku dluhu i tehdy, když smluvní strany závazku tento následně podřídí nové právní úpravě. Tato otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
K dovolání oprávněných se vyjádřil bývalý manžel povinné, který ve vztahu k první oprávněnými namítané otázce zdůraznil, že exekvovaný dluh povinné vznikl až poté, co manželství bylo pravomocně rozvedeno, přičemž se tak stalo za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964. Argumentací a contrario vyplývající z ustanovení §731 o. z. dovozuje, že pokud vznikl dluh jednoho z manželů v době, kdy mezi bývalými manželi již neexistovalo společné jmění, nemůže se věřitel uspokojit i z toho, co ve společném jmění bylo (resp. je). V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1134/2007, a na rozsudek téhož soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 4455/2016. Ustanovení §732 o. z. použít nelze, neboť stejně jako ustanovení §731 dopadá toliko na situace, kdy dluh vznikl za trvání společného jmění. Ve vztahu k druhé a třetí otázce uvedl, že její vyřešení považuje za irelevantní, neboť ať už by se zvláštním předpisem rozuměl občanský zákoník z roku 2012, tak občanský zákoník z roku 1964, v obou případech je výsledek shodný. Dohoda o podřízení exekvovaného závazku občanskému zákoníku z roku 2012 je zjevným zneužitím práva ve smyslu ustanovení §8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání oprávněných zamítl a oprávněným uložil povinnost zaplatit bývalému manželovi povinné náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř. je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. O tom musí být soudem poučen.
V posuzované věci vymáhaný závazek vznikl pouze povinné ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 2. října 2011, tzn. za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964. Dne 14. prosince 2016, tzn. již za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012, však povinná s oprávněnými uzavřeli ve smyslu ustanovení §3028 odst. 3 o. z., věta druhá, Dohodu o podřízení závazku novému občanskému zákoníku, o změně splatnosti půjčky a ujednání o delší promlčecí lhůtě.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, uvedl, že v zásadě platí, že „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí).
Z výše uvedeného vyplývá, že posouzení, zda byl postižen majetek ve společném jmění či majetek manžela povinné ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, je tedy rozhodující hmotněprávní stav účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu (v posuzované věci ustanovení §143 a násl. obč. zák.). Právní skutečností hmotného práva, od níž se odvíjejí vztahy mezi oprávněnými, povinnou a manželem povinné, včetně výčtu právních skutečností, při jejichž naplnění by se manžel povinné mohl s úspěchem domoci zastavení exekuce podle ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., je tedy právní a skutková situace, která byla v době uzavření smlouvy o půjčce (ze dne 2. října 2011). Právě tato totiž dává základ pro vznik jejich vzájemných práv a povinností podle hmotného práva, když tato práva a povinnosti lze z pohledu manžela povinné nyní realizovat pouze uplatněním procesněprávního návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř. Jiný výklad by vedl k tomu, že by nyní již bývalý manžel povinné pro případ, že se chce domoci zastavení exekuce, již v době uzavření zmíněné smlouvy mezi povinnou a oprávněnými musel předvídat existenci nynějších ustanovení nového občanského zákoníku, včetně jeho přechodných ustanovení. Takový výklad by ovšem byl nepřípustně pravě retroaktivní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016). Použití ustanovení nového občanského zákoníku je tak v posuzované věci vyloučeno.
Na shora uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že si oprávnění s povinnou následně dohodli podřízení toliko exekvovaného závazku (na režim vymáhání tohoto závazku uvedená dohoda vliv nemá) nové právní úpravě. Dohoda, kterou oprávnění s povinnou ve smyslu ustanovení §3028 odst. 3 o. z. uzavřeli, pouze mění hmotněprávní režim již vzniklého závazku. Tato změna však z pohledu exekučního práva, tj. z pohledu procesního postupu soudního exekutora v exekučním řízení, sama o sobě není relevantní, neboť postup soudního exekutora při exekučním postihu společného jmění, event. majetku manžela povinné, je primárně odvislý od procesních ustanovení §42 ex. řádu a ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 ex. řádu a ustanovením §262b o. s. ř., nikoliv od následné hmotněprávní dohody smluvních stran exekvovaného závazku (s výjimkou dohod, kterými se modifikuje rozsah společného jmění a upravuje se otázka vypořádání změněného/zaniklého společného jmění). Shora citovaná procesní ustanovení (viz výklad výše) přitom za rozhodný okamžik pro použití hmotněprávní úpravy jednoznačně považují okamžik vzniku (původního) závazku. Nehledě na to, že i kdyby relevantní byla a soudní exekutor by tak byl povinen reflektovat ustanovení občanského zákoníku z roku 2012, ustanovení §731 o. z. stanoví, že při výkonu rozhodnutí, tj. v exekuci obecně, se lze uspokojit i z toho, co je ve společném jmění, pouze tehdy, pokud dluh jednoho z manželů vznikl za trvání společného jmění. Závazek povinné ovšem vznikl až po zániku jejího manželství s bývalým manželem, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 24. června 2011 (nejpozději v tento okamžik zaniklo i společné jmění povinné a jejího bývalého manžela, nezaniklo-li již dříve jinak, a to bez ohledu na následné vypořádání tohoto společného jmění), avšak ještě před tím než došlo k vypořádání jejích společného jmění. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že k uspokojení pohledávky, která vznikla věřiteli vůči jednomu z bývalých manželů až po rozvodu manželství, nelze použít majetek nacházející se ve společném jmění bývalých manželů bez zřetele k tomu, že taková pohledávka vznikla sice po rozvodu, ale ještě předtím, než bylo rozvodem zaniklé společné jmění vypořádáno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1134/2007, ze dne 10. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 3964/2017, a usnesení ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 4643/2014).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když exekuci prodejem nemovitých věcí, jsoucích toho času v doposud nevypořádaném společném jmění povinné a jejího bývalého manžela, částečně zastavil, Nejvyšší soud tak dovolání oprávněných odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Ke shora zmíněnému dovolací soud dodává, že dovolatelé napadli svým dovoláním usnesení odvolacího soudu v celém svém rozsahu. V části, v níž však dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. března 2017, č. j. 48 EXE 10561/2017-35, jímž okresní soud částečně odložil exekuci vedenou u okresního soudu pod sp. zn. 48 EXE 10561/2017 v rozsahu jejího provádění prodejem nemovitých věcí na základě exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 13. února 2017, č. j. 043 EX 32/17-11, a to do pravomocného skončení řízení o návrhu bývalého manžela povinné na částečné zastavení exekuce datovaného dnem 6. března 2017, dovolání není rovněž přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozhodnutí o odkladu provedení exekuce.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání oprávněných bylo odmítnuto a kdy k nákladům bývalého manžela patří odměna advokáta ve výši 5 870 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 1 295,70 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu