ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.929.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 929/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, za účasti L. S. , narozené XY, bytem XY, o vypořádání podílového spoluvlastnictví prodejem věci, vedené u soudního exekutora Mgr. Martina Roubala, Exekutorský úřad Jindřichův Hradec, pod sp. zn. 188 EX 248/16, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2017, č. j. 24 Co 1719/2017-227, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2017, sp. zn. 24 Co 1719/2017, se ruší a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V označené věci soudní exekutor Mgr. Martin Roubal, Exekutorský úřad Jindřichův Hradec (dále rovněž „exekutor“), usnesením ze dne 6. 10. 2017, č. j. 188 EX 248/16-199 (dále jen „usnesení exekutora“), rozhodl, že výtěžek z prodeje společné věci účastníků (rodinného domu č. p. XY v XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY – dále jen „rodinný dům“ či „věc“) ve výši 800 000 Kč se rozděluje mezi oprávněného a „povinnou“ každému v podílu jedné poloviny, tj. 400 000 Kč (viz výrok I.), z podílu oprávněného se uspokojuje jedna polovina pohledávky přihlášeného zajištěného věřitele Stavební spořitelna České spořitelny a. s., se sídlem v Praze, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60197609 (dále „zajištěný věřitel“), ve výši 83 809,80 Kč (výrok II.) a z podílu „povinné“ se uspokojují podle následujícího pořadí náklady exekuce ve výši 154 396 Kč (výrok III.a.), jedna polovina pohledávky zajištěného věřitele ve výši 83 809,80 Kč (výrok III.b.) a náklady oprávněného ve výši 30 250 Kč (výrok III.c.).
Oprávněný napadl odvoláním výroky II. a III. usnesení exekutora v rozsahu, že „ brojí pouze proti tomu, že z podílu každého účastníka má být uspokojena polovina pohledávky přihlášeného zajištěného věřitele České spořitelny a. s. ve výši 83.809,80 Kč, a domáhá se toho, aby celá pohledávka přihlášeného zajištěného věřitele České spořitelny a. s. v celkové výši 167.619,60 Kč byla uspokojena z podílu povinné “ (viz také petit podání navrhující změnu pouze výroků II. a III.b.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 12. 2017, č. j. 24 Co 1719/2017-227, k odvolání oprávněného změnil usnesení exekutora ve výrocích II. a III. tak, že z podílu oprávněného se uspokojuje pohledávka exekutora na nákladech exekuce ve výši 77 198 Kč, stejnou částkou se uspokojuje pohledávka exekutora na nákladech exekuce z podílu „povinné“, z podílu „povinné“ se dále uspokojuje pohledávka zajištěného věřitele ve výši 167 619,60 Kč a z podílu oprávněného se uspokojuje jeho pohledávka z vypořádání podílového spoluvlastnictví ve výši 155 182,40 Kč (vše výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu); odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení „před soudním exekutorem“ (výrok II.) a „povinné“ uložil, aby oprávněnému zaplatila na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 210 Kč (výrok III.); výrok I. usnesení exekutora, o výši a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky, odvolací soud nepřezkoumával (tj. bral jej jako odvoláním nedotčený).
Odvolací soud připomněl, že exekutor „realizoval“ podle §348 a §337g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 11. 2014, č. j. 2 C 65/2011-270, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k rodinnému domu a nařízen prodej této věci ve veřejné dražbě. Pro rozvrh výtěžku dražby je ve smyslu §348 odst. 2 o. s. ř. nutné hledět na spoluvlastníky jako na oprávněné. Účastnicí smlouvy, z níž vznikla přihlášená pohledávka zajištěného věřitele, je však pouze L. S., takže uvedenou pohledávku nelze uspokojovat z podílu výtěžku M. S.; výše výtěžku z podílu L. S. přitom k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele postačuje. Náklady exekuce (exekutora) se podle §66 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), uspokojí ve skupině uvedené v §337 (správně: „337c“) odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že je oba účastníci ponesou rovným dílem.
Oprávněný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož rozsahem napadl pouze výrok I., odstavec první, druhý, čtvrtý a pátý, a jehož přípustnost vymezil tak, že napadená část výroku usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení, zda pohledávka soudního exekutora na nákladech exekučního řízení má být uspokojena z podílu obou účastníků či zda má být uspokojena toliko z podílu povinné. Výklad ustanovení §66 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve spojení s §337c odst. 1 písm. a) a §348 odst. 2 o. s. ř. je totiž zapotřebí provádět nikoli formalisticky, ale v souladu s přirozeným vnímáním spravedlnosti; ačkoli je na „povinnou“ v rámci rozvrhového řízení pohlíženo jako na oprávněnou, neměla by se pohledávka soudního exekutora na nákladech exekučního řízení uspokojovat mezi účastníky rovným dílem, neboť „povinná“ svým postojem znemožnila oprávněnému rodinný dům dříve společně prodat. Dovolatel dále namítal, že není možné, aby odvolací soud změnil výrok III.a. usnesení exekutora (týkající se uspokojení pohledávky nákladů exekutora), jestliže takový výrok nebyl v odvolacím řízení žádným z účastníků napaden (usnesení odvolacího soudu je proto překvapivé a odporující obdobně jako v trestním řízení zásadě zákazu reformationis in peius) . Z odvolání oprávněného vyplývá, že „jím bylo brojeno pouze proti podvýroku b., jímž bylo rozhodováno o pohledávce přihlášeného zástavního věřitele“. Tímto návrhem byl odvolací soud vázán, a překročil-li odvolací návrh, porušil právo účastníků na spravedlivý proces, protože jim upřel v otázce pohledávky nákladů exekutora argumentaci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, přičemž po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněným (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné (§237 o. s. ř.), neboť otázka samostatnosti či závislosti jednotlivých výroků rozvrhu výtěžku dražby mezi spoluvlastníky prodané společné věci doposud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu řešena. Dovolání je rovněž opodstatněné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V posuzované věci vedl splněný předpoklad přípustnosti dovolání ke zjištění, že odvolací soud napadeným usnesením nerozhodl o celém předmětu řízení (viz níže), takže řízení zatížil „jinou“ vadou, která může ovlivnit vlastní rozvrh výtěžku prodeje; tím je předznamenán i výsledek dovolacího řízení.
Podle §348 odst. 1 o. s. ř. ukládá-li vykonatelné rozhodnutí, aby byla společná movitá nebo nemovitá věc prodána a její výtěžek rozdělen mezi spoluvlastníky, provede se výkon rozhodnutí přiměřeně podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitých věcí .
Podle §348 odst. 2 o. s. ř. mají spoluvlastníci pro účely rozvrhu výtěžku prodeje postavení oprávněných; výše pohledávek se stanoví podle výše jejich podílů na společné věci.
Podle ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ex. řád“, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §69 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitých věcí.
Ustanovení §337c o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 11. 2017) třídí pro účely rozvrhového řízení při exekuci (výkonu rozhodnutí) prodejem nemovité věci pohledávky do sedmi skupin (odst. 1) a zároveň stanoví postup při jejich uspokojování včetně skutečností rozhodných pro pořadí pohledávek (odst. 2 až 6); po úhradě všech pohledávek, které mají být uspokojeny, se zbytek rozdělované podstaty (hyperocha) vyplatí povinnému (odst. 7).
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 614/2017, proti němuž byla ústavní stížnost rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. II. ÚS 1872/17, odmítnuta) vysvětlil, že cílem rozvrhu, eventuálně rozvrhového jednání (336q o. s. ř.), je rozvržení rozdělované podstaty (ta musí být jednoznačně určena) mezi věřitele (nejen oprávněnou osobu, ale i další věřitele, kteří v exekuci mohou uplatnit své pohledávky podle ustanovení §336f o. s. ř.). Výsledkem rozvrhu, eventuálně rozvrhového jednání, je tzv. rozvrhové usnesení, v němž soudní exekutor rozhoduje o uspokojení pohledávek věřitelů povinného podle pořadí a skupin, jak jsou stanoveny zákonem v §337c o. s. ř. Ustanovení §337c o. s. ř. je kogentní normou, tj. takovou, od níž se nelze odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 4077/2009).
Z výše uvedeného plyne, že stanoví-li zákon způsob vypořádání rozdělované podstaty mezi oprávněného (v případě výtěžku z prodeje společné věci mezi spoluvlastníky jakožto oprávněné) a další (případné) věřitele, je soud (soudní exekutor) povinen způsob rozvržení rozdělované podstaty podle skupin a pořadí oprávněného (oprávněných) a věřitelů respektovat, jinak by k naplnění cíle rozvrhu nedošlo. Tento princip tedy zásadně platí i pro rozdělení výtěžku podle §348 odst. 1 o. s. ř. mezi spoluvlastníky a jiné věřitele, avšak – v rámci přiměřené aplikace – pouze ty věřitele, jimž svědčí věcné právo k prodávané věci. Z povahy případu a opět v souladu s přiměřeným použitím zůstane ustanovení §337c odst. 7 o. s. ř., týkající se vyplacení hyperochy povinnému, nenaplněno. Všechny výroky plynoucí z aplikace §337c o. s. ř. se v každém případě vztahují k rozdělení jednoho výtěžku z prodeje společné věci, a jsou proto vzájemně provázány, tj. jsou závislé.
Jestliže odvolací soud v posuzovaném případě formou změny usnesení exekutora rozhodl nejenom o pohledávce zajištěného věřitele, ale i o pohledávce exekutora, ačkoli odvoláním oprávněného nenapadené, nedostal se do rozporu s aktuálně řešenou otázkou procesního práva a nepřekročil meze odvolacího přezkumu. Současně – v linii téhož uvažování o řešené otázce – odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou, protože do své výrokové změny nezahrnul rozhodnutí o tom, jaký výtěžek a v jakém podílu se mezi spoluvlastníky rozděluje. Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud byl povinen přezkoumat rovněž závislý (byť odvoláním výslovně nenapadený) výrok I. usnesení exekutora, který v důsledku změny provázaných dílčích výroků nemohl samostatně dospět do právní moci; jestliže přikročil ke změně rozdělení výtěžku z prodeje společné věci, byl odvolací soud povinen rozhodnout o výši výtěžku a podílech spoluvlastníků z tohoto výtěžku, což doposud neučinil.
Jako předčasné a tudíž nesprávné se zároveň jeví usnesení odvolacího soudu v otázce rozdělení pohledávky exekutora na náhradě nákladů exekuce. Ačkoli náklady exekuce hradí exekutorovi v obecné rovině povinný (viz §87 odst. 3 ex. řádu), v posuzované věci mají spoluvlastníci postavení oprávněných, takže (není-li povinný) hradí náklady exekuce spoluvlastníci podle výše svých podílů, neboť exekuční řízení bylo vyvoláno skutečností, že se spoluvlastníci na prodeji společné věci nedohodli. Z této zásady lze vykročit toliko v případě, že by jeden ze spoluvlastníků úmyslně bránil jakékoli dohodě o prodeji společné věci, např. tím, že by se v tomto ohledu choval k ostatním spoluvlastníkům zcela odmítavě až šikanózně. Z uvedeného hlediska se odvolací soud rozdělením nákladů exekuce nezabýval a bude se proto v dalším řízení (viz níže) s námitkou dovolatele (viz „…povinná se po celou dobu nalézacího řízení trvajícího pět let a po další dobu trvání exekučního řízení prodeji nemovitosti urputně bránila…“ ) povinen vypořádat.
Nejsou-li ze shora uvedených důvodů dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání či pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle §243e odst. 1 o. s. ř. ruší a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu