ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.952.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 952/2019-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné STARLIFE s. r. o. , se sídlem v Hostivicích, Palouky č. 616, identifikační číslo osoby 26772493, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 105/6, proti povinnému M. Z. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 139/57, pro 56 882 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 4177/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 40 Co 513/2018-188, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 40 Co 513/2018-188, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. července 2018, č. j. 47 Nc 4177/2006-172, zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce doručený pověřenému soudnímu exekutorovi (JUDr. Igor Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10) dne 21. března 2017, když dospěl k závěru, že argumentace povinným v návrhu na částečné zastavení exekuce uváděná neodůvodňuje naplnění jakéhokoliv zastavovacího důvodu. Exekučním titulem je rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. j. 208084/2005-6381-IV, ze dne 17. listopadu 2005, opatřené doložkou právní moci a vykonatelnosti, které exekuční soud nyní není oprávněn přezkoumávat, tzn., nemůže se zabývat tím, zda oprávněná má dle hmotného práva na vymáhané plnění nárok či nikoliv.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 40 Co 513/2018-188, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. července 2018, č. j. 47 Nc 4177/2006-172, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že případné vady exekučního titulu se do exekučního řízení nepřenášejí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 31/2017). Věcná správnost exekučního titulu tak nemůže být v exekučním řízení nijak přezkoumávána. Odkaz povinného na nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. III. ÚS 3347/12, považuje za nepřípadný, neboť se týká vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, tj. zcela rozdílného typu exekučního titulu.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítá, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena, týkající se rozsahu vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu, pokud jde plnění v podobě smluvní pokuty dané do budoucna. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. III. ÚS 3347/12, na podkladě kterého dovozuje, že požadavek určitosti vymezení budoucího plnění v podobě smluvní pokuty je nutnou podmínkou vykonatelnosti každého exekučního titulu, nejen notářského zápisu, a je proto nutné se jím zabývat i v posuzované věci. K tomuto dodává, že exekuční titul nezakládá povinnost ani právo soudního exekutora vykonávat smluvní pokutu jako příslušenství. Tento postup označuje za nezákonný. Namítá nedostatek pravomoci správního orgánu, který v posuzované věci vydal exekuční titul, rozhodoval o smluvní pokutě do budoucna. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 40 Co 513/2018-188, zrušil a poté eventuálně změnil usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. července 2018, č. j. 47 Nc 4177/2006-172, tak, že se exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2006, č. j. 47 Nc 4177/2006-12, v části týkající se smluvní pokuty se zastavuje a všechna dosavadní rozhodnutí o nákladech se zrušují nebo věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné.
Podle ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 127/2005 Sb.“), úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k dluhu. Podání návrhu podléhá správnímu poplatku. Lhůta pro vydání rozhodnutí činí 4 měsíce, ve zvláště složitých případech 6 měsíců. Lhůta pro vydání rozhodnutí ve sporu zahájeném na návrh spotřebitele činí 90 dnů. Tato lhůta může být u zvlášť složitých sporů prodloužena. Strany musí být bez zbytečného odkladu informovány o prodloužení této lhůty a o celkové době, do kdy lze očekávat vydání rozhodnutí.
Podle ustanovení §64 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. účastník, který je koncovým uživatelem, popřípadě uživatel veřejně dostupné služby elektronických komunikací, je povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby.
Podle ustanovení §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb. je službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací.
Dovolatel ve svém dovolání mimo jiné namítá, že Český telekomunikační úřad, který v posuzované věci vydal exekvovaný exekuční titul, neměl pravomoc rozhodnout o smluvní pokutě (do budoucna). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se však touto námitkou blíže nezabýval a uvedl toliko, že v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.
Nejvyšší soud však v usnesení ze dne 30. března 2016, sp. zn. 26 Cdo 4820/2014, s odkazem na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (především usnesení ze dne 9. září 2008, č. j. Konf 27/2008-7, a usnesení ze dne 14. září 2009, č. j. Konf 38/2009-12), uvedl, že při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je nutné se zabývat povinností, která byla porušena. Shora uvedený závěr přitom platí i pro exekuční řízení. Pokud tedy stranou pozornosti odvolacího soudu zůstalo dovolatelem i v odvolání namítané posouzení nedostatku rozhodovací pravomoci Českého telekomunikačního úřadu, tzn. ve vztahu ke smluvní pokutě posouzení povinnosti, na jejímž základě měl povinnému vůči oprávněné vzniknout nárok na smluvní pokutu, je jeho rozhodnutí neúplné a tudíž prozatím nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že postup soudu, resp. závěry odvolacího soudu ohledně pravomoci Českého telekomunikačního úřadu ve vztahu k smluvní pokutě jsou prozatím nesprávné, nezabýval se dovolací soud dalšími dovolatelem v dovolání předestřenými otázkami, protože jejich vyřešení je za dané situace v této fázi irelevantní. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu usnesení odvolacího soudu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), ledaže se o náhradě nákladů řízení rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu