ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1035.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1035/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, proti žalované Nemocnici Kyjov, příspěvkové organizaci se sídlem v Kyjově, Strážovská č. 1247/22, IČO 00226912, zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská č. 363/11, o 643.257,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 123/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2018, č. j. 49 Co 263/2017-107, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleše Buriánka, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018, č. j. 49 Co 263/2017-107, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 – dále jen zákoníku práce od okamžiku, kdy zaměstnavateli oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, do právní moci rozsudku, jímž byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru, že jednání žalobkyně spočívající v uplatnění nároku na náhradu mzdy podle §69 odst. 1 zákoníku práce za dobu přesahující 6 měsíců nemůže být v rozporu s dobrými mravy a že skutečnost, že žalobkyně v uvedeném období dosahovala stejného či vyššího výdělku u jiného zaměstnavatele či z podnikání, je s ohledem na právní úpravu právně bezvýznamná) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v něm učiněný právní názor, že, rozvázal-li zaměstnavatel se zaměstnancem neplatně pracovní poměr a oznámil-li zaměstnanec písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, přísluší mu náhrada mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem, že zákoník práce ve znění účinném v době od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 neumožňoval soudu v případě, že celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy (platu), přesahovala šest měsíců, na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy (platu) za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy (platu) zaměstnanci vůbec nepřiznat, a že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákoníku práce lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, v rozporu s dobrými mravy nemůže být jednání žalobkyně spočívající v uplatnění nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce za dobu přesahující 6 měsíců, neboť žalovaná mohla kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou žalobkyni přísluší náhrada mzdy, tím, že by jí umožnila pokračovat v práci; k právní otázce náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem podle ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1708/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3966/2013, k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není způsobilá ani námitka žalované, že odvolací soud „neprovedl žalovanou navržené důkazy, které měly prokázat, jaké příjmy žalobkyně v rozhodném období dosahovala“. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohlo by představovat tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu