ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1106.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1106/2019-596
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Melantrichova č. 477/20, proti žalovanému Interoute Czech s. r. o. se sídlem v Praze 5, Siemensova č. 2717/4, IČO 26147653, zastoupenému Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pobočná č. 1395/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 89/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 62 Co 258/2018-513, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jindřišky Kořínkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Melantrichova č. 477/20.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 č. j. 62 Co 258/2018-513 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, anebo i dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
Dovodil-li odvolací soud v projednávané věci, že „nelze učinit závěr o tom, že by žalobce záměrně vykázal ve dnech 29. 10., 12. 11. a 13. 11. 2011 práci přesčas, kterou by vůbec nevykonal“, že „pochybení žalobce lze spatřovat pouze ve formálních závadách při vyplňování evidence pracovní doby“ a že „uvedené jednání žalobce by bylo možno kvalifikovat nejvýše jako méně závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci“, které však tak, jak bylo ve sporné výpovědi z pracovního poměru uplatněno, výpovědní důvod podle §52 písm. g) zákoníku práce nezakládá, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [namítá-li vady řízení spočívající v tom, že měl být soudem v souladu s občanským soudním řádem (zejména §118a odst. 3 o. s. ř.) poučen, že své důkazní břemeno neunáší, že soud nezpřístupnil účastníkům řízení svůj právní názor, a že mu tak byla soudem odňata možnost právně argumentovat].
Závěr odvolacího soudu, že „namístě nebylo žalovaného poučit o tíži jeho důkazního břemene, neboť žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že by žalovaný toto své důkazní břemeno k jím uváděným tvrzením neunesl, ale proto, že byl prokázán jiný skutkový stav, než který žalovaný tvrdil“, je ostatně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018 sen. zn. 29 NSČR 211/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, z jejichž odůvodnění vyplývá, že rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků; v takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil; má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti).
V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je rovněž závěr odvolacího soudu, že „povinností soudu nebylo ani zpřístupnit účastníkům právní názor, neboť prvostupňový soud posoudil důvodnost žaloby v intencích skutkových tvrzení žalobce, vázán právním názorem vyjádřeným odvolacím soudem v jeho zrušujícím usnesení ze dne 19. 7. 2016“, a „jeho rozhodnutí proto není překvapivé“, a že „žalovaný měl v průběhu řízení možnost svá procesní práva realizovat, což ostatně také činil“ [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, a v nich vyjádřený právní názor, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelem předestřená otázka, „zda vyjádření účastníka řízení v návaznosti na poučení dle §119a o. s. ř. (a s tím související ustanovení §205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.) spočívající v tom, že účastník řízení po poučení uvedl, že žádné jiné důkazní návrhy nemá, znamená, že na provedení případných dříve navržených důkazních návrhů účastník řízení netrvá“, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezávisí; dovolatel vymezením této otázky pouze namítá další vadu řízení, která měla spočívat v tom, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (aniž by uvedl, o jaké navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností se mělo jednat), k níž může dovolací soud přihlédnout (byla-li by opodstatněná) – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu