ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1332.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1332/2018-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kateřinou Rulfovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží č. 657/7, proti žalované Městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října č. 4, IČO 00063631, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 257/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2017 č. j. 30 Co 253/2017-198, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karoliny Besser, CSc., advokátky se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. 30 Co 253/2017-198 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, zda pracovní poměr se zaměstnancem, kterého může zaměstnavatel z jeho pracovního místa odvolat a který se může svého vedoucího pracovního místa vzdát, lze rozvázat výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce z důvodu, že se vedoucí zaměstnanec stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jen jestliže byl zaměstnanec předtím ze svého pracovního místa odvolán nebo jestliže se dříve svého pracovního místa vzdal, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 4447/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 3016/2005, uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007; k otázce, za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2013 sp. zn. 21 Cdo 2012/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4574/2010, z jejichž odůvodnění vyplývá, že důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce je dán mj. tehdy, jestliže zaměstnavatelem přijatá organizační změna – tak jako v projednávané věci – sledovala z hlediska svého smyslu a účelu zvýšení efektivnosti práce a zároveň činí výkon práce, kterou má dotčený zaměstnanec vykonávat podle pracovní smlouvy, v dosavadním rozsahu (náplni) pro zaměstnavatele nepotřebným] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Rovněž další dovolatelem předestřenou otázku „interpretace obsahu výpovědi z pracovního poměru“ odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže dovodil, že „výpověď z pracovního poměru ze dne 4.8.2016 je opřena o skutečnou organizační změnu a nadbytečnost žalobce, nikoli o fikci“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen].
Namítá-li dovolatel, že ustanovení §13 zákona č. 312/2002 Sb., které také v případě úředníků územních samosprávných celků počítá s možností rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, se netýká vedoucích úředníků, potom přehlíží, že na vedoucí úředníky územních samosprávných celků se vztahují pouze ta ustanovení zákona č. 312/2002 Sb. (jak vyplývá z jeho konceptu), která výslovně hovoří o „vedoucím úředníku“; jinak se ustanovení tohoto zákona (včetně §13) vztahují obecně na všechny úředníky územních samosprávných celků (tedy včetně vedoucích úředníků). Odlišný výklad předestřený dovolatelem by znamenal, že například územní samosprávný celek by odpovídal za škodu na majetku způsobenou pro plnění pracovních úkolů toliko úředníkovi, a nikoli již vedoucímu úředníkovi (srov. §15 tohoto zákona), anebo že by tento zákon ukládal povinnosti v rámci pracovního poměru pouze úředníkům (srov. §16 tohoto zákona), aniž by stanovil jakékoli povinnosti také vedoucím úředníkům; k takovému výkladu, který by vedoucím úředníkům neopodstatněně zakládal v rámci pracovního poměru méně práv a povinností oproti ostatním úředníkům, ovšem není rozumný důvod.
Jestliže žalobce ve prospěch svých úvah o nemožnosti dát vedoucímu úředníku výpověď pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce rovněž akcentuje, že „důvody pro odvolání vedoucího úředníka z funkce se obsahově překrývají s výpovědními důvody podle ust. §52 zákoníku práce“, potom opomíjí, že odvolání vedoucího úředníka z funkce a následná výpověď z pracovního poměru daná tomuto vedoucímu úředníku pro skutečné naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce jsou dvě spolu nesouvisející (samostatná) právní jednání, z nichž každé má své vlastní hmotněprávní předpoklady; jsou-li tyto předpoklady splněny, jde o platné právní jednání.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. [jestliže namísto skutkových zjištění odvolacího soudu (že dotčenou organizační změnu „žalovaná provedla v rámci optimalizačního procesu vyplývajícího z činnosti jednotlivých odborů“, že „pro tuto organizační změnu se žalobce stal nadbytečným“ a že „v řízení nevyšlo najevo, že by organizační změnou žalovaná sledovala jiné cíle se záměrem zastřít své skutečné důvody pro výpověď žalobci“), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 4.8.2016], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nemohou založit ani námitky žalobce, že „odvolací soud rozhodoval bez nařízení ústního jednání, ačkoliv proto nebyly splněny předpoklady podle ust. §214 odst. 3 o.s.ř.“, a že „odvolací soud dovodil odlišný skutkový stav věci, aniž by zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně“. Uvedená tvrzení nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu