ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1392.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1392/2019-792
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně K. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem v Šumperku, nám. Míru č. 137/9, proti žalované XY. , se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Mariou Jansovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Ostružnická č. 331/18, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, adresa pro doručování: Olomouc, Studentská č. 658/3, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 238/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2018 č. j. 16 Co 123/2018-637, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části výroku I. o věci samé, v níž bylo žalobě vyhověno), usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2019 č. j. 16 C 238/2014-779 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2018 č. j. 16 C 238/2014-593, ve znění usnesení ze dne 30. 5. 2018 č. j. 16 C 238/2014-604, v části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě o zaplacení 91.660,- Kč s příslušenstvím a o placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 1.361,- Kč od 1. 10. 2018, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „dne 4. 7. 2014 došlo u žalobkyně k pracovnímu úrazu“, a aby jí žalovaná na odškodnění pracovního úrazu zaplatila na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením částku 20.000,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 2. 2013 do 30. 6. 2014 částku 87.404,- Kč, „vč. zákonného úroku z prodlení“, a aby jí od 1. 7. 2014 „do dosažení 65 let věku či odchodu do starobního důchodu“ platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 6.500,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2012 uzavřené na dobu určitou do 31. 1. 2013 pracovala u žalované jako „pracovník úklidu“ a že dne 4. 7. 2012 utrpěla pracovní úraz, když se při výkonu práce nadýchala výparů hydroxidu sodného, když čistila odtokové kanálky v pánských sprchách. Poté se její zdravotní stav zhoršil natolik, že byla až do 20. 9. 2012 v dočasné pracovní neschopnosti. Kromě toho byly u žalobkyně zjištěny dvě nemoci z povolání, a to dne 4. 7. 2012 podráždění dýchacích cest způsobené výpary hydroxidu sodného a dne 30. 10. 2012 astma. U žalované si žalobkyně byla schopna vydělat cca 13.000,- až 15.000,- Kč čistého, po skončení pracovního poměru u žalované nastoupila na místo recepční u firmy XY se základní mzdou 8.900,- Kč. Ušlý výdělek v souvislosti s pracovním úrazem, případně nemocí z povolání, tak podle názoru žalobkyně činil 3.000,- až 5.000,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 11. 2015 č. j. 16 C 238/2014-314 zastavil řízení o určení, že „dne 4. 7. 2014 došlo u žalobkyně k pracovnímu úrazu“, a o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 20.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 87.404,- Kč se „zákonným“ úrokem z prodlení od 18. 6.2 014 do zaplacení a o placení pravidelné měsíční „renty“ ve výši 6.500,- Kč od 1. 7. 2014 „do dosažení 65 let věku či odchodu do starobního důchodu“ (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že „stát Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení státu“ (výrok IV.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v průběhu pracovního poměru u žalované (uzavřeného na dobu určitou od 1. 2. 2012 do 31. 1. 2013) byly u žalobkyně zjištěny dvě nemoci z povolání, a to dne 4. 7. 2012 podráždění dýchacích cest způsobené výpary hydroxidu sodného, které „dle výpovědi znalkyně již odeznělo“, a dne 30. 10. 2012 astma bronchiale nealergické, pro jehož následky žalobkyně pozbyla schopnost vykonávat práci uklízečky; žalobkyně sice trpí též obecným onemocněním (schizoafektivní poruchou), pro které je plně invalidní, ovšem toto onemocnění ji z práce uklízečky nevylučuje. Pracovní poměr účastnic skončil uplynutím sjednané doby dne 31. 1. 2012, přičemž výpověďmi svědků P. Č. a J. G. „bylo prokázáno, že žalobkyně (i kdyby nebylo nemoci z povolání) by dále u žalované nebyla zaměstnána po skončení pracovní smlouvy na dobu určitou“. Po skončení pracovního poměru u žalované žalobkyně nastoupila do pracovního poměru jako recepční u firmy XY, v jehož rámci došlo ke snížení pracovního úvazku (z 8 na 6 hodin denně) a k ukončení tohoto pracovního poměru z důvodu obecného onemocnění žalobkyně. Za tohoto stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobkyni příslušela náhrada za ztrátu na výdělku jen do 31. 1. 2013, tedy do doby, kdy měl pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou skončit“, a protože bylo prokázáno, že tyto nároky již byly (prostřednictvím vedlejšího účastníka) žalobkyni uhrazeny“, byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 4. 2016 č. j. 16 Co 30/2016-333 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že „žalobkyně (i kdyby neonemocněla nemocí z povolání) by nebyla u žalované po skončení pracovního poměru uplynutím doby, na kterou byl pracovní poměr uzavřen, dále zaměstnána“. Vytknul mu však, že se nezabýval tím, zda podle okolností (které je žalobkyně povinna v dalším řízení konkretizovat) „lze důvodně předpokládat“, že by žalobkyně, kdyby netrpěla nemocí z povolání, byla opět zaměstnána, třeba i u jiného zaměstnavatele. Podle judikatury dovolacího soudu totiž platí, že zaměstnanec, který onemocněl nemocí z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou, má po uplynutí doby trvání pracovního poměru nárok na náhradu za ztrátu na výdělku nejen tehdy, jestliže prokáže, že by byl dále zaměstnán, ale i v případě, kdy jeho další zaměstnávání lze podle okolností jen předpokládat. Nebude-li zjištěno, že by poškozený zaměstnanec – kdyby nebylo nemoci z povolání – byl po skončení pracovního poměru na dobu určitou dále zaměstnán u téhož zaměstnavatele, nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vycházející z jeho příjmů u dosavadního zaměstnavatele v pracovním poměru na dobu určitou; majetkovou újmu vyvolanou pracovním úrazem (nemocí z povolání) lze vyjádřit jen pomocí takového výdělku, který by prokazatelně dosáhl při dalším zaměstnávání u jiného zaměstnavatele a který v příčinné souvislosti s pracovním úrazem (nemocí z povolání) ztratil. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 16 C 238/2014-593, ve znění usnesení ze dne 30. 5. 2018 č. j. 16 C 238/2014-604, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 143.039,- Kč s úrokem z prodlení, který ve výroku specifikoval, a aby žalobkyni platila pravidelnou měsíční „rentu“ ve výši 2.502,- Kč od 1. 2. 2018 „do dosažení 65 let věku či odchodu do starobního důchodu“ (výrok I.); ohledně části příslušenství, které ve výroku specifikoval, a placení pravidelné měsíční „renty“ ve výši 3.998,- Kč od 1. 2. 2018 „do dosažení 65 let věku či odchodu do starobního důchodu“ žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni „zaplatit státu České republice na účet účtárny Okresního soudu v Olomouci společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 5.152,- Kč“ (výrok IV.). Po doplnění řízení (jehož předmětem zůstal již jen nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku) soud prvního stupně dovodil, že v daném případě „je možno předpokládat, že by žalobkyně byla dále zaměstnána i přesto, že by v pracovním poměru u žalované nepokračovala“. V této souvislosti „účastnice učinily nesporné, že by tím dalším zaměstnáním u jiného zaměstnavatele, které v příčinné souvislosti s nemocí z povolání žalobkyně ztratila, byla pozice uklízečky a dispečerky úklidu“. Při zjišťování výše výdělku, kterého by žalobkyně při dalším zaměstnávání prokazatelně dosáhla, přitom „soud vycházel z nepříznivějších výdělků“, které uvedli oslovení zaměstnavatelé (podle zprávy na č. l. 408 mzda 10.200,- Kč, na č. l. 410 mzda 10.788,- Kč a na č. l. 411 částka 17.750,- Kč), a „dospěl k průměru 12.913,- Kč po zaokrouhlení“. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od února do poloviny dubna 2013, kdy žalobkyně nebyla nikde zaměstnána, soud odečetl od tohoto výdělku (který představuje průměrný výdělek před vznikem škody) fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy (za únor a březen 2013 ve výši 8.000,- Kč a za polovinu dubna 2013 ve výši 4.000,- Kč). Od 16. 4. 2013 do 16. 7. 2014, kdy byla žalobkyně zaměstnána jako recepční u firmy XY, pak odpočítával skutečně dosažené výdělky u tohoto zaměstnavatele. Protože „k ukončení pracovního poměru u tohoto zaměstnavatele došlo z důvodu obecného onemocnění žalobkyně“, od srpna 2014 soud prováděl odpočet „tzv. stop výdělku“, který „dle stanoveného hodinového průměrného výdělku 70,37 Kč činil 11.474,- Kč“. Po příslušných valorizacích průměrného výdělku před vznikem škody pak vypočetl za období od února 2013 do ledna 2018 „kapitalizovanou rentu“ ve výši 143.039,- Kč s tím, že dále má žalobkyně „nárok na rentu do budoucna ve výši 2.502,- Kč“.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2018 č. j. 16 Co 123/2018-637 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 71.395,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 17.758,- Kč od 12. 8. 2014 do zaplacení a dále jí od 1. 10. 2018 platit 1.141,- Kč měsíčně; co do částky 91.660,- Kč s příslušenstvím a 1.361,- Kč měsíčně od 1. 10. 2018 žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech státu tak, že žalovaná a vedlejší účastník nejsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 5.152,- Kč, ani náhradu nákladů spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobkyně (výrok III. a IV.), a konečně vyslovil, že Česká republika nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V. a VI.). Okresní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 4. 3. 2019 č. j. 16 C 238/2014-779 uložil žalované a vedlejšímu účastníku, aby společně a nerozdílně zaplatili České republice - Okresnímu soudu v Olomouci na náhradě nákladů řízení státu 1.723,40 Kč. Odvolací soud zdůraznil, že průměrný výdělek žalobkyně před vznikem škody „nelze zjišťovat způsobem, jakým to učinil soud prvního stupně, tedy že vycházel z nejpříznivějších výdělků, které potencionální zaměstnavatelé uvedli“, a „stejně tak nelze akceptovat postup žalované, která zprůměrovala všechny výdělky, které potencionální zaměstnavatelé soudu sdělili“. V tomto směru
– jak dále uvedl – „je třeba objasnit, jakou práci by mohla prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby u ní nedošlo k nemoci z povolání a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhla“. V dané věci podle názoru odvolacího soudu „bylo objasněno, že žalobkyně by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu mohla vykonávat práci uklízečky a že práci uklízečky právě pro následky nemoci z povolání vykonávat nemůže“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v rozhodném období (IV. čtvrtletí 2012) neodpracovala alespoň 22 dní, stanovil odvolací soud postupem podle ustanovení §355 odst. 2 zák. práce pravděpodobný výdělek, který podle jeho mínění „jak vyplývá ze zprávy na č. l. 408, by byl ve výši 10.200,- Kč“. Kromě toho soud prvního stupně „pochybil, pokud (vedle průměrného výdělku před vznikem škody) nevalorizoval od 1. 1. 2015 i tzv. stop výdělek“. Dále odvolací soud vyslovil nesouhlas také s výší „stop výdělku“, z níž vycházel soud prvního stupně. Poukázal přitom na skutečnost, že v době rozvázání pracovního poměru u firmy XY žalobkyně „nepracovala na plný pracovní úvazek“ a že „tento jí byl (od 1. 7. 2014) zkrácen na 6 hodin denně z důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání“; za tohoto stavu při průměrné hodinové mzdě 70,37 Kč (tato výše je mezi účastnicemi nesporná) „činí tento stop výdělek 9.179,- Kč (70,37 Kč x 6 hodin denně x 21,74)“. Odvolací soud proto náhradu za ztrátu na výdělku „vypočetl nově“ s tím, že vycházel z průměrného výdělku před vznikem škody ve výši 10.200,- Kč, který valorizoval, a to od 1. 1. 2014 na částku 10.241,- Kč, od 1. 1. 2015 na částku 10.405,- Kč, od 1. 1. 2016 na částku 10.445,- Kč, od 1. 1. 2017 na částku 10.674,- Kč a od 1. 1. 2018 na částku 11.048,- Kč. Stejným způsobem pak valorizoval též „stop výdělek“ a následně vypočetl náhradu po jednotlivých měsících tak, že od února do poloviny dubna 2013 odečetl od průměrného výdělku před vznikem škody fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy, od 16. 4. 2013 do července 2014 odečítal skutečně dosažené výdělky žalobkyně u firmy XY a od srpna 2014 odečetl zjištěný „stop výdělek“. Za rok 2013 tak žalobkyni přiznal na náhradě za ztrátu na výdělku 12.423,- Kč, za rok 2014 částku 9.583,- Kč, za rok 2015 částku 12.948,- Kč, za rok 2016 taktéž částku 12.948,- Kč, za rok 2017 částku 13.224,- Kč, za leden až září 2018 částku 10.269,- Kč a od 1. 10. 2018 částku 1.141,- Kč měsíčně do budoucna.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do zamítavé části výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání. Namítala, že soudy obou stupňů rozhodly „bez jakékoliv opory v zákoně i stávající judikatuře“, neboť „o výplatě renty u plně invalidní osoby (invalidní důchod III. stupně) nebylo ještě nikdy rozhodováno“. Podle jejího názoru při stanovení výdělku „před škodou“ soud prvního stupně postupoval správně „s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně mohla vykonávat při svých schopnostech a vzdělání i práci dispečera úklidu“, a jeho výpočet tak „přibližně odpovídal výdělku žalobkyně u žalované a jevil se proto optimální“, odvolací soud však „použil výdělek jen pro práci uklízečky v nižší míře, než žalobkyně jako uklízečka vydělávala“. Podle jejího názoru měl soud vycházet z průměrného výdělku ve výši 13.300,- Kč, kterého žalobkyně dosahovala u žalované, neboť „v rozhodné době neodpracovala u žalované požadovaných 22 dnů z viny žalované, která jí kladla překážky v práci“. Kromě toho žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že jím vyměřený pravděpodobný výdělek (i s valorizacemi) za rok 2017 ve výši 10.674,- Kč a za rok 2018 ve výši 11.048,- Kč „vůbec nekoresponduje s minimální mzdou“, která v roce 2017 dosáhla 11.000,- Kč a v roce 2018 se navýšila na 12.200,- Kč. Podle jejího názoru přitom „výměra pravděpodobného výdělku nesmí být nikdy nižší než minimální mzda“. Žalobkyně se proto „cítí být výpočtem základu pravděpodobného výdělku odvolacím soudem poškozena“. Dále vyslovila názor, že za situace, kdy u ní v důsledku nemoci z povolání „úplně zanikla pracovní schopnost na práci uklízečky“, „není namístě zjišťovat, jestli ukončení jakéhokoli následného zaměstnání, pokud by to nebylo zaměstnání uklízečky, bylo či nebylo ukončeno z důvodu nemoci z povolání“. Žalobkyni „nelze trestat stanovením tzv. stop výdělku“ a následně jej odečítat od pravděpodobného výdělku, „neboť právně slouží oba tyto výdělky jako výdělek, od kterého se odvíjí výše renty“. Odvolací soud navíc zjištěný „stop výdělek ještě i zvalorizoval, aby se renta nenavyšovala“, ačkoli „renta se ze zákona právě má navyšovat, aby vyrovnala postupný nárůst cen a celkovou finanční situaci ve společnosti“. Žalobkyně se navíc domnívá, že „jakákoli její práce po zjištění nemoci z povolání je práce se zvýšeným pracovním úsilím, a tak by nemělo být možné k tomuto výdělku za jinou práci než práci uklízečky přihlížet a renta by měla být vyplacena v celé vyměřené výši pravděpodobného výdělku“. Tomu „jednoznačně odpovídá i ustanovení §386 odst. 2 zák. práce“, ke kterému soudy „nepřihlédly“, ačkoli se na žalobkyni (jako poživatelku invalidního důchodu III. stupně) vztahuje. Konečně žalobkyně považuje za doposud „spornou“ též otázku započítávání minimální mzdy za situace, kdy žalobkyně je plně invalidní. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně - poživatelka plného invalidního důchodu (nyní invalidního důchodu III. stupně), pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2012 uzavřené na dobu určitou do 31. 1. 2013 jako „pracovník úklidu“. Dne 4. 7. 2012 se žalobkyně při výkonu práce nadýchala výparů hydroxidu sodného, když čistila odtokové kanálky na pánských sprchách; v důsledku této události byla od 9. 7. 2012 do 20. 9. 2012 v dočasné pracovní neschopnosti, následně jí až do skončení pracovního poměru nebyla přidělována práce pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. Onemocnění žalobkyně - „podráždění dýchacích cest způsobené výpary hydroxidu sodného“ a „astma bronchiale nealergické“ - byly uznány za nemoci z povolání s datem zjištění 4. 7. 2012 a 30. 10. 2012. Prvně zmíněné onemocnění již odeznělo, nadále však žalobkyně trpí druhou nemocí z povolání (astma bronchiale nealergické), pro jehož následky pozbyla schopnost vykonávat práci uklízečky; obecné onemocnění (schizoafektivní porucha), pro které je plně invalidní, ji však z práce uklízečky nevylučuje. Po skončení pracovního poměru u žalované, u níž by žalobkyně
– i kdyby nebylo nemoci z povolání – dále nepracovala, byla žalobkyně od 1. 2. 2012 do 15. 4. 2013 bez zaměstnání a od 16. 4. 2013 nastoupila do pracovního poměru u firmy XY jako recepční s pracovním úvazkem 37,5 hodin týdně a „základní mzdou 8.900,- Kč měsíčně“. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 26. 6. 2014 byl dosavadní pracovní úvazek žalobkyně u jmenovaného zaměstnavatele od 1. 7. 2014 snížen na 30 hodin týdně a v této souvislosti byla žalobkyni snížena i základní mzda na 7.120,- Kč měsíčně; ke snížení pracovního úvazku žalobkyně došlo z důvodu obecného onemocnění (schizoafektivní poruchy). Ke dni 16. 7. 2014 pracovní poměr žalobkyně u firmy XY skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně podle ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť podle lékařského posudku ze dne 20. 6. 2014 žalobkyně pro obecné onemocnění (schizoafektivní poruchu) nemůže bez vážného ohrožení zdraví dále konat sjednanou práci recepční a zaměstnavatel jí ve stanovené lhůtě neumožnil výkon jiné vhodné práce. Od 17. 7. 2014 je žalobkyně bez zaměstnání. Žalobkyně se touto žalobou domáhá po žalované, aby jí na odškodnění nemoci z povolání nahradila ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která jí vzniká od 1. 2. 2013.
Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky zjištění pravděpodobného průměrného výdělku před vznikem škody a „stop“ výdělku po pracovním úraze (nemoci z povolání), jakož i vlivu stanovené sazby minimální mzdy na jejich zjištění. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, kdy právo žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mělo vzniknout - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zák. práce“).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví (co do podstaty při obsahově nezměněné právní úpravě vyplývající z ustanovení §371 zák. práce, popřípadě od 1. 10. 2015 z ustanovení §271b zák. práce) zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu (nemoci z povolání) stejný výdělek jako před poškozením. Jednotlivé složky, které vymezují rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tedy jsou průměrný výdělek před vznikem škody, výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, popřípadě (což se posuzované věci netýká) invalidní důchod pobíraný z téhož důvodu. Jestliže totiž poživatel invalidního důchodu přiznaného pro obecné onemocnění poté pracuje a utrpí pracovní úraz nebo nemoc z povolání, náleží mu tento invalidní důchod a vedle toho rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a tzv. výdělkem po pracovním úraze; pobíraný invalidní důchod pro obecné onemocnění se neodčítá.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem (nebo před zjištěním nemoci z povolání), ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. V posuzovaném případě byla žalobkyně od 9. 7. 2012 do 20. 9. 2012 v dočasné pracovní neschopnosti pro nemoc z povolání (astma bronchiale nealergické), pro jejíž následky pozbyla schopnost vykonávat práci uklízečky. Žalovaná jí tedy správně po skončení této pracovní neschopnosti nepřidělovala tuto práci, nicméně poskytovala-li jí náhradu mzdy do průměrného výdělku, nelze toto plnění právně kvalifikovat jako plnění z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Bez ohledu na to, jak se účastníci dohodli v dohodě o sporných nárocích ze dne 17. 1. 2013, v rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem, jehož by byla schopna dosahovat, kdyby ji žalovaná převedla na jinou práci odpovídající zdravotnímu stavu, představuje toto plnění náhradu škody - náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti trvající ode dne 20. 9. 2012, protože v dalším výkonu práce podle pracovní smlouvy žalobkyni bránila právě nemoc z povolání.
Vzhledem k tomu nelze přisvědčit závěru, že ztráta na výdělku (škoda) vznikla žalobkyni až po skončení pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou do 31. 1. 2013. Má-li být průměrný výdělek zjišťován z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (§353 odst. 1 zák. práce) a stanoví-li zákon, že rozhodným obdobím je předchozí kalendářní čtvrtletí (§354 odst. 1 zák. práce), byl by průměrným výdělkem žalobkyně výdělek dosažený ve druhém čtvrtletí roku 2012. Protože tedy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nevznikl až poté, kdy pracovní poměr žalobkyně skončil v důsledku uplynutí sjednané doby (jak dovozuje odvolací soud), nýbrž ještě za trvání pracovního poměru účastníků, (kusý) závěr odvolacího soudu, že v daném případě je průměrným výdělkem žalobkyně pravděpodobný výdělek „jak vyplývá ze zprávy na č. l. 408“, již proto není správný.
Zaměstnanci, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku vždy jen do doby, kdy měl tento pracovněprávní vztah skončit (§386 odst. 1 věta první zák. práce). Po této době přísluší zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže je možné podle okolností důvodně předpokládat, že postižený by byl i nadále zaměstnán (§386 odst. 2 věta druhá zák. práce).
Ustanovení §386 odst. 1 věta první zák. práce upravuje právo na náhradu za ztrátu na výdělku u zaměstnanců, kteří nemají výdělečnou činnost hlavním (základním) zdrojem svých příjmů a kteří proto uzavřeli pracovní poměr na dobu určitou jen příležitostně a po uplynutí sjednané doby by nadále nepracovali v pracovním poměru, i kdyby u nich nebyla zjištěna nemoc z povolání. V případě, že zaměstnanec, který uzavřel pracovní poměr na dobu určitou, do té doby pravidelně pracoval nebo že je jinak zřejmé, že nešlo o zaměstnání jen ojedinělé, a že tedy hlavním (základním) zdrojem příjmů zaměstnance byla výdělečná činnost a kdy lze proto důvodně předpokládat, že by byl
- kdyby nedošlo ke zjištění nemoci z povolání - opět zaměstnán, však není možné důvodně dovozovat, že by po skončení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou nebyl nadále zaměstnán; náleží mu proto - jak se uvádí v ustanovení §386 odst. 1 větě druhé zák. práce - náhrada za ztrátu na výdělku i za dobu po skončení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou. Je-li podle okolností odůvodněn závěr, že po skončení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou by byl poškozený zaměstnanec nadále zaměstnán, není už - jak je zřejmé ze znění, smyslu a účelu ustanovení §386 odst. 1 věty druhé zák. práce - z hlediska práva na náhradu za ztrátu na výdělku významné, zda by byl nadále zaměstnán u stejného nebo jiného zaměstnavatele nebo zda by nadále pravidelně konal práce v pracovním poměru na dobu neurčitou nebo opět v pracovním poměru na dobu určitou anebo na základě dohody o pracovní činnosti, popřípadě zda by výdělečnou činnost vykonával v rámci svého podnikání. Zaměstnanec, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou, má tedy po uplynutí doby trvání pracovního poměru právo na náhradu za ztrátu na výdělku nejen tehdy, jestliže prokáže, že by byl dále zaměstnán (popřípadě provozoval podnikatelskou činnost), ale i v případě, kdy jeho další zaměstnávání (podnikání) lze podle okolností jen předpokládat. Nebude-li zjištěno, že by poškozený zaměstnanec byl po skončení pracovního poměru na dobu určitou dále zaměstnán – kdyby nedošlo k nemoci z povolání – u téhož zaměstnavatele, nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vycházející z jeho příjmů u dosavadního zaměstnavatele v pracovním poměru na dobu určitou; majetkovou újmu vyvolanou nemocí z povolání lze vyjádřit jen pomocí takového výdělku, který by prokazatelně dosáhl při dalším zaměstnávání u jiného zaměstnavatele a který v příčinné souvislosti s nemocí z povolání ztratil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3299/2011, uveřejněný pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013). Přitom na závěr, kdy lze důvodně předpokládat, že by postižený zaměstnanec byl i nadále zaměstnán, lze usuzovat - jak vyplývá z povahy věci - pouze s přihlédnutím k okolnostem, které tu byly v době úrazu (nemoci z povolání) a které vypovídají o tom, zda zaměstnanec uzavřel pracovní poměr na dobu určitou jen příležitostně (a po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru by stejně nadále nepracoval), nebo zda hlavním (základním) zdrojem jeho příjmů byla výdělečná činnost a zaměstnanec do té doby pravidelně pracoval (a lze tedy podle okolností předpokládat, že po skončení pracovního poměru by byl znovu zaměstnán) - (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2023/2005).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že má-li být za výše naznačených okolností zjišťován průměrný výdělek žalobkyně před vznikem škody jako průměrný výdělek pravděpodobný (§355 zák. práce), nelze se jednoduše přiklonit k některému z výdělků, jehož dosahují zaměstnanci v některé ze společností s obdobným předmětem činnosti, jaký má žalovaná. Zákon nestanoví, z jakých hledisek je třeba při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“, vycházet; ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Protože se však jedná o stanovení pravděpodobného výdělku na základě výdělků, které by byly „zřejmě“ dosaženy právě v rozhodném období, je třeba při zkoumání „pravděpodobnosti“ podkladů pro výpočet průměrného výdělku v první řadě přihlížet k tomu, jakou práci měl poškozený zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy, apod. Jako k určitému korektivu lze přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých dosáhli na stejné práci spolupracovníci poškozeného zaměstnance, jakých výdělků - jestliže se v mezidobí nezměnily podmínky - dosahoval poškozený zaměstnanec v daném pracovním zařazení v minulosti, apod. Z tohoto hlediska nemusí být ani vyloučeno - odůvodňují-li to okolnosti případu - přihlédnout k výdělkům, které poškozený zaměstnanec dosahoval i v době trvání dřívějšího pracovního poměru na dobu určitou, anebo k výsledkům zjištění, jakého výdělku by poškozený zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě“ dosáhl. Přitom je třeba mít na zřeteli, že předpokladem pro zjištění pravděpodobného výdělku je náležité zjištění skutkových okolností významných pro konkrétní projednávanou věc a jejich právní posouzení. Průměrný výdělek a jeho zjišťování je totiž právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3445/2013).
Průběh zjišťování průměrného výdělku před vznikem škody potom může být podle okolností dovršen v případě, jestliže - jak žalobkyně namítá - je průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda (§111 zák. práce), na kterou by zaměstnanci vzniklo právo v kalendářním měsíci, v němž vznikla potřeba průměrný výdělek uplatnit. V tomto případě ustanovení §357 odst. 1 zák. práce stanoví výslovně, že průměrný výdělek se zvýší na výši odpovídající této minimální mzdě, což platí také při uplatnění pravděpodobného výdělku.
Další složkou, která vymezuje rozsah náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je výdělek označovaný jako „výdělek dosahovaný po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“. Rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným nižším výdělkem je vyjádřeno snížení pracovní způsobilosti zaměstnance a výše škody, která mu v důsledku toho vzniká. Tato konstrukce může být funkční pouze za předpokladu, má-li zaměstnanec skutečně možnost vykonávat jinou vhodnou práci (je-li taková práce k dispozici)
a dále, je-li schopen a ochoten jinou méně placenou práci vykonávat. Jestliže poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní zaměstnání a jiné zaměstnání vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu není schopen nastoupit jen v důsledku situace na trhu práce, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání výdělek ve výši minimální mzdy (srov. §371 odst. 3 zák. práce). Z důvodu odpovědnosti za škodu totiž nemůže být uhrazena újma spočívající v tom, že zaměstnanec nemůže mít příjem z vlastní výdělečné činnosti jen pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí. V daném případě je tento postup na místě v době od 1. 2. 2012 do 15. 4. 2013, kdy byla žalobkyně bez zaměstnání, kdy nebylo zřejmé, jakou práci by při pracovní způsobilostí již dříve snížené obecným onemocněním a po ztrátě pracovní způsobilosti uklízečky mohla vykonávat, a jediné, v čem mohla panovat jistota, je, že nižšího výdělku než minimální mzdy dosáhnout nemohla.
Od 16. 4. 2013 žalobkyně nastoupila do pracovního poměru u firmy XY jako recepční, takže náhrada za ztrátu na výdělku by poté činila rozdíl mezi výše zjištěným průměrným výdělkem před vznikem škody a skutečně dosahovaným výdělkem. Jestliže jí byl od 1. 7. 2014 z důvodu obecného onemocnění snížen pracovní úvazek na 30 hodin týdně (a v této souvislosti došlo ke snížení základní mzdy) a jestliže ke dni 16. 7. 2014 žalobkyně z důvodu obecného onemocnění (schizoafektivní poruchy) skončila pracovní poměr, znamená to jen, že tímto snížením mzdy recepční a posléze rozvázáním pracovního poměru žalobkyni vznikla škoda na výdělku v příčinné souvislosti s obecným onemocněním, za které žalovaná neodpovídá. Nelze proto sdílet postup odvolacího soudu, který - ačkoli sám uvádí, že „pracovní úvazek byl žalobkyni zkrácen na 6 hodin denně z důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání“
- od srpna 2014 (jako výdělek po zjištění nemoci z povolání) „odečítal tzv. stop výdělek“ ve výši odpovídající tomuto sníženému pracovnímu úvazku. Ustálená soudní praxe v této souvislosti již dlouhodobě vychází z toho, že přestal-li zaměstnanec konat práci, kterou vykonával po pracovním úrazu (nebo po zjištění nemoci z povolání), protože pracovní poměr ukončil a soukromě podnikal, popřípadě pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nepracuje vůbec, je třeba „výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“ stanovit podle průměrného výdělku vypočteného ke dni, v němž zaměstnanec přestal vykonávat práci rozhodnou pro určení jeho výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 732/2003, nebo obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněný pod č. 55/I ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Je přitom mimo pochybnost, že i tento „zafixovaný“ průměrný „výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“ nesmí být nižší než minimální mzda (§111 odst. 3 zák. práce) stanovená pro příslušné období nařízením vlády.
Konečně je třeba přihlížet k tzv. valorizaci průměrných výdělků. Vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (§390 odst. 2 zák. práce). Toto zvýšení průměrného výdělku (popřípadě upraveného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §390 odst. 2 zák. práce) se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na „výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněný pod č. 55/III ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Dovolatelce je pak nutno přisvědčit v tom, že tímto způsobem zjištěná náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnanci zpravidla přísluší do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil 65 let (§371 odst. 6 zák. práce),
anebo - nutno dodat pro úplnost - do doby podstatné změny poměrů (§390 odst. 1 zák. práce, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněný pod č. 55/IV ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Dovozuje-li žalobkyně dále, že „jakákoliv práce po zjištění nemoci z povolání je práce se zvýšeným pracovním úsilím“ a že by jí měla být renta vyplacena ve výši celého průměrného výdělku před vznikem škody, pak přehlíží, že sama okolnost, že poškozený zaměstnanec, jemuž byl přiznán invalidní důchod, vykonává po nemoci z povolání práci nesouměřitelnou s předchozím zaměstnáním, neznamená automaticky, že se tak děje zvýšeným pracovním úsilím. Jedině tehdy, nutí-li samotný výkon práce zaměstnance, aby s výraznějším nasazením sil překonával omezení plynoucí z jeho zhoršeného zdravotního stavu, se při určení náhrady za ztrátu na výdělku při uznání invalidity k příjmům ze zaměstnání poživatele invalidního důchodu nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1661/2001).
Ze závěrů obsažených ve výše podaném výkladu vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 2. 2013 do 30. 9. 2018 co do částky 91.660,- Kč s příslušenstvím a o placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu co do částky 1.361,- Kč od 1. 10. 2018, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), včetně akcesorického usnesení o náhradě nákladů státu (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu