ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.144.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 144/2019-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců 1) D. H. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) Z. Z. , narozeného dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Hoškem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 42, proti žalovanému M. S. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 376/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2018 č. j. 51 Co 154/2018-115, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018 č. j. 51 Co 154/2018-115 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 9. 3. 1998 nezatěžuje předmětný pozemek, neboť nepůsobí vůči žalobcům jako právním nástupcům „restituenta“ V. K.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3771/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 211/2014 a v nich uvedený právní názor, že byl-li uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví, pak k obnovení původního právního stavu dochází s účinky ex tunc, a že proto nelze oprávněnou osobu považovat za „pozdějšího vlastníka zastavené věci“ ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2013, či právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že opomenul skutečnost, že předmětem probíhajícího řízení není aplikace hmotněprávních norem, ale „procesního ustanovení §243g odst. 2 o. s. ř.“ (podle něhož právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny), vyloučením jehož aplikace bylo „bezprecedentně“ porušeno právo žalovaného na soudní ochranu, a že předmětné zástavní právo získal od předchozího zástavního věřitele NANAI, s. r. o., v dobré víře, v souladu s veřejnou evidencí nemovitých věcí a v souladu s pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze, který „potvrdil, že předmětné zástavní právo vázne na pozemku“ (toto rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 211/2014 změněno tak, že předmětný pozemek není zatížen zástavním právem smluvním zástavního věřitele NANAI, s. r. o.), činí tak neopodstatněně, neboť závěr odvolacího soudu, že ustanovení §243g odst. 2 o. s. ř. se v projednávané věci neuplatní, adekvátně reflektuje skutečnost, že z hlediska obecné myšlenky spravedlnosti (srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/2012), s přihlédnutím k okolnostem daného případu a smyslu právní úpravy obsažené v zákoně č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), který spočívá zejména ve zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, a ve zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě, je při střetu práv žalovaného a práv žalobců, na který poukazuje dovolatel, prvořadé obnovení (zástavními právy nezatíženého) vlastnictví původních vlastníků předmětného pozemku (jejich právních nástupců).
Namítá-li žalovaný, že „zástavní právo získal od předchozího zástavního věřitele v dobré víře“ vycházející ze stavu zapsaného do katastru nemovitostí a z pravomocného soudního rozhodnutí (že tedy byl v dobré víře o tom, že na něj přešlo zástavní právo jako právo spojené s postoupenou pohledávkou, kterou zajišťovalo, a že předmětný pozemek je proto zatížen zástavním právem), pak přehlíží, že okolnost, zda zástavní věřitel byl při nabytí práva v dobré víře o tom, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, může mít význam jen při zřízení (vzniku) zástavního práva, avšak při řešení otázky, zda a vůči komu působí zástavní právo a kdo má postavení zástavního dlužníka, je dobrá víra zástavního věřitele – jak je dáno již povahou věci – bezpředmětná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016). Kromě toho žalovaný ani nemůže úspěšně zakládat svou dobrou víru o tom, že předmětný pozemek byl v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky s předchozím zástavním věřitelem NANAI, s. r. o. zatížen zástavním právem, na původním pravomocném rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že předmětný pozemek není zatížen zástavním právem, neboť si musel být vědom toho, že tento rozsudek může být na základě podaného dovolání zrušen nebo (jak se také stalo) změněn a že proto není (nemusí být) definitivní.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu