ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1554.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1554/2019-423
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Š. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče č. 598, proti žalované L. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Erikou Justovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Jiráskova č. 977, o 72.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 34 C 424/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2018, č. j. 61 Co 330/2017-349, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2018, č. j. 61 Co 330/2017-349 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce posouzení, zda mezi účastníky vznikl tzv. „faktický pracovní poměr“, kdy při řešení této otázky se odchýlil od „rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013 a nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3073/15“.
Odvolací soud k této otázce, vycházeje ze skutkového zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „…(žalobce) pokud docházel do sídla firmy, tak pro propagační materiály, neměl zde pracovní místo, počítač, pracovní pomůcky a neměl k dispozici ani klíče od kancelářského prostoru. Na sídle firmy pobýval žalobce krátce – byť docházel téměř každý den – nevyvíjel zde žádnou pracovní činnost, nesetkával se zde s majitelkou firmy, ve vztahu k němu nebyla vytvořena nijaká pracovní náplň, organizační schéma, firma měla – vedle majitelky – jedinou zaměstnankyni v administrativě (Nikolu Štukovou), která nebyla ve vztahu k žalobci v nijakém pracovněprávním vztahu…“, dovodil, že „…žalobce neprokázal existenci pracovněprávního vztahu k žalované…“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 6014/2016, byl vysloven a odůvodněn závěr, že „naplnění předpokladu vzniku tzv. faktického pracovního poměru spočívajícího ve výkonu práce „s vědomím zaměstnavatele“ nelze spojovat jen se samotnou vědomostí zaměstnavatele, která představuje objektivní stav, jenž odráží, že se zaměstnavateli dostalo informace o určité skutečnosti; vyžaduje též, aby zaměstnavatel byl s touto informací (vědomostí) srozuměn, tedy aby s ní souhlasil. Projevem tohoto souhlasu zpravidla bude, že zaměstnavatel umožní fyzické osobě vstup na pracoviště, kde mu přidělí práci, k jejímuž výkonu mu poskytne pracovní prostředky a uděluje pokyny. Není přitom nezbytné, aby práce byla konána přímo s vědomím zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, nebo s vědomím statutárního orgánu zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Stačí, je-li práce konána i jen s vědomím vedoucího zaměstnance, který je na daném pracovišti oprávněn stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Závěr o tom, zda fyzická osoba konala pro zaměstnavatele práci s jeho vědomím, se bude v každém jednotlivém případě odvíjet od skutkových zjištění o konkrétních okolnostech, za nichž k výkonu práce došlo (jakým způsobem byl této fyzické osobě umožněn vstup na pracoviště, zda a kdo jí přidělil práci, udělil pracovní pokyny a poskytl pracovní prostředky nezbytné k výkonu práce, zda a jakým způsobem se zapojila do spolupráce s ostatními zaměstnanci nebo jinými fyzickými osobami pracujícími na pracovišti, apod.); povinnost tvrdit [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a prokazovat [§101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.] skutečnosti, ze kterých vyplývá, že práce byla vykonávaná s vědomím zaměstnavatele, má vždy žalobce, který nárok z tzv. faktického pracovního poměru uplatnil…“. Závěr odvolacího soudu je tak v naprostém souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k podmínkám vzniku nároků z tzv. faktického pracovního poměru a námitka žalobce tak dovolací důvod nezakládá.
V části, v níž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (popisuje-li, co z jakých důkazů podle něj vyplývá a jak je nutno uvedené vyhodnotit, tedy konstruuje-li vlastní skutkový stav, odlišný od závěrů odvolacího soudu a z něj potom dovozuje pro sebe příznivější právní závěry), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu