ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1605.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1605/2019-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů č. 44, proti žalované Toyota Peugeot Citroën Automobile Czech, s. r. o. se sídlem v Kolíně I, Na Hradbách č. 126, IČO 26513528, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení dne zániku pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 253/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2018, č. j. 23 Co 88/2018-84, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 23 Co 88/2018-84, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (v závěru o naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce, neboť „profesionalita onemocnění žalobkyně nebyla prokázána“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, jaké jsou z hlediska zdravotního stavu zaměstnance předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce vzhledem k právní úpravě posudkové péče a lékařských posudků účinné od 1. 4. 2012 (ode dne účinnosti zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, uveřejněný pod číslem 42/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5557/2015] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud „odchýlil od řešení hmotného a procesního práva tím, že nedošlo k nařízení znaleckého posudku ohledně příčiny jejího zdravotního stavu, která vedla žalovanou k podání výpovědi z pracovního poměru, neboť dovolatelka tvrdila, že její pracovní poměr měl skončit podle ust. §52 písm. d) zákoníku práce a nikoliv dle dovolatelky neplatnou výpovědí, která byla žalovanou dána dle ust. §52 písm. e) zákoníku práce“, a dovolává-li se v tomto směru rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, přehlíží, že citovaný rozsudek odvolacího soudu – jak je výše výslovně uvedeno - je v souladu s právními závěry v tomto rozhodnutí přijatými. Odvolací soud se proto v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se dovolatelka mylně domnívá, ale naopak z ní vychází.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, byl – mimo jiné – přijat právní názor, podle kterého při zkoumání, zda byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce, může soud v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí vycházet (jen) z lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb (z rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává) pouze tehdy, má-li všechny stanovené náležitosti a jestliže za řízení nevznikly žádné pochybnosti o jeho správnosti. V případě, že lékařský posudek (rozhodnutí příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává) nebude obsahovat všechny náležitosti nebo bude neurčitý či nesrozumitelný anebo že z postojů zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo z jiných důvodů se objeví potřeba (znovu a náležitě) objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození, je třeba v příslušném soudním řízení otázku, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit (postavit najisto) dokazováním, provedeným zejména prostřednictvím znaleckých posudků. Uvedené současně znamená, že výpověď zaměstnavatele z pracovního poměru daná zaměstnanci podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce není neplatným pracovněprávním úkonem jen proto, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost zaměstnance, aniž by měl rozvázání pracovního poměru podložené (řádným a účinným) lékařským posudkem, popřípadě rozhodnutím správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává; uplatní-li zaměstnanec žalobou u soudu neplatnost takového rozvázání pracovního poměru (§72 zák. práce), soud může shledat výpověď neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel dokazováním (zejména znaleckými posudky) neprokáže, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. V posuzovaném případě však odvolací soud (a soud prvního stupně) – v rámci dokazování k otázce, zda a z jakých příčin žalobkyně pozbyla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost - vycházel nejen z lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb pro žalovanou (EUC Premium s. r. o.) ze dne 13. 7. 2017, přezkoumaného (a potvrzeného) z podnětu žalobkyně Krajským úřadem Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 23. 8. 2017, č. j. 104231/2017/KUSK, ale i z lékařského posudku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Kliniky pracovního a cestovního lékařství ze dne 8. 6. 2016, č. j. FNKV 8167/2016, jímž nebylo uznáno zjištěné onemocnění žalobkyně (M7712 – „Epikondylitida laterální onemocnění; nadloktí“) jako nemoc z povolání uvedená v seznamu nemocí z povolání, dále z lékařského posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Kliniky pracovního lékařství, ze dne 12. 5. 2017, č. j. 34/2017/Vlč, který rovněž neuznal zjištěné onemocnění žalobkyně jako nemoc z povolání podle kapitoly II položky 9 seznamu nemocí z povolání, a který byl na podnět žalobkyně přezkoumáván (a potvrzen) rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. 8. 2017, č. j. MHMP 133635/2017, a konečně i z vyjádření Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 27. 2. 2017, č. j. KHSSC 08168/2017, k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání u žalobkyně, z něhož vyplývá, že žalobkyně u žalované nepracovala za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání uvedená v kapitole II. položce 9 přílohy nařízení vlády č. 290/1995, kterým se stanoví seznam nemocí z povolání seznamu nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů; uvedené vyjádření bylo přezkoumáno Ministerstvem zdravotnictví ČR a potvrzeno závazným stanoviskem ze dne 18. 8. 2017, č. j. MZDR 33722/2017-4/OVZ. Všechny uvedené lékařské posudky, které podle závěru soudů mají náležitosti stanovené právními předpisy, jsou určité a srozumitelné a netrpí vnitřními rozpory, se shodly v závěru, že onemocnění žalobkyně nemá profesionální původ. Za této situace – jak uvedl odvolací soud – kdy z žádných důkazů nevyplývá, že by žalobkyně u žalované vykonávala práce, které by u ní mohly vyvolat diagnostikované onemocnění, a ani se nenabízí žádná tvrzení či důkazy, které by tento závěr vyvracely, se jeví doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru pracovního lékařství nadbytečným. S tímto závěrem odvolacího soudu souhlasí také dovolací soud.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu